📖 Úvod
Dadaismus (původní název Dada) je radikální umělecké a literární hnutí, které se objevilo na počátku 20. století, konkrétně v roce 1916. Jeho vznik se datuje do neutrálního Švýcarska, především do Curychu, kde v Cabaretu Voltaire položili základy budoucího směru jeho zakladatelé. Hnutí se posléze rychle rozšířilo do dalších evropských zemí, nejvíce do Německa (Berlín, Hannover, Kolín nad Rýnem), Francie (Paříž), ale také do Spojených států amerických (New York), kde se nezávisle vyvíjela raná forma dadaismu s umělci jako Marcel Duchamp a Francis Picabia. Dadaismus je považován za přelomové období v moderním umění, které svou krátkou, avšak intenzivní existencí ovlivnilo řadu následujících avantgardních směrů, především surrealismus.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku dadaismu je neodmyslitelně spjato s hrůzami a nesmyslností první světové války (1914–1918). Umělci a intelektuálové, kteří válce unikli do Curychu, byli hluboce zklamáni z evropské civilizace, která dokázala rozpoutat takovou katastrofu. Válka pro ně znamenala selhání rozumu, logiky, vědy, pokroku a všech tradičních hodnot, na nichž stála buržoazní společnost. Panoval pocit absurdity existence, rozpadu morálky a hluboké deziluze. Dadaisté se postavili proti nacionalismu, militarismu a veškerému řádu, který podle nich vedl k masovému zabíjení. Jejich filozofické pozadí tak pramení z nihilismu, skepse vůči jakékoli autoritě a odmítání konvenčního myšlení. Za zakladatele a hlavní iniciátory vzniku dadaismu v Curychu jsou považováni německý básník a divadelník Hugo Ball, rumunský básník Tristan Tzara, německý spisovatel Richard Huelsenbeck, rumunský umělec Marcel Janco a alsaský sochař Jean (Hans) Arp. Vznikali v politicky nestabilní době, kdy revoluční nálady zmítaly Evropou, a dadaisté často inklinovali k anarchismu a pacifismu. Jejich hnutí se vymezovalo proti všemu, co představovalo „rozumné“ umění a „logické“ uspořádání světa, tedy proti buržoazní estetice, akademismu, racionalismu a pozitivismu. Zároveň navazovali na některé prvky předchozích avantgardních směrů – od futurismu převzali dynamiku, chuť šokovat a destrukci starého, od kubismu rozbíjení reality a mnohost pohledů, od expresionismu důraz na vnitřní prožitek a deformaci skutečnosti. Zároveň jsou považováni za přímé předchůdce surrealismu, s nímž je spojovalo hledání iracionálního a automatického principu tvorby.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou dadaismu je především radikální negace, destrukce, provokace a anarchie. Dadaisté záměrně vytvářeli nesmysl a absurditu, aby zpochybnili konvenční vnímání umění a reality. Jejich tvorba se vyznačovala náhodností, iracionalitou a antiměšťáctvím, často s prvky hravosti, černého humoru a skandalizace. Typická témata a motivy zahrnovaly chaos, válku, rozpad, absurditu existence, ale také osvobození skrze destrukci. Neexistoval typický hrdina v tradičním slova smyslu; spíše se objevoval anonymní jedinec, který se snažil vzdorovat konvencím a společnosti. Obvyklé prostředí pro dadaistické performance a manifestace byly kavárny, ulice a umělecké ateliéry, kde docházelo ke střetům a provokacím. Konflikty se odehrávaly na úrovni jedince versus společnost, umění versus konvence, a rozumu versus iracionality. Jazyk a styl byly fragmentární, kolážovité a plné nonsensu. Dadaisté experimentovali s parodií, slovními hříčkami, alogičností a zvukomalebností. Často používali automatické psaní, básně bez smyslu (tzv. fonetické nebo zvukové básně), které se soustředily na zvukovou stránku slova spíše než na jeho význam. Radikálně odmítali tradiční syntax a gramatiku, často míchali cizí slova a žargony. Kompozice byla záměrně náhodná, fragmentární, asociativní a postrádala logickou posloupnost, často ve formě koláží (textových i vizuálních). Vyprávěcí postupy byly nelineární, subjektivní a často chybělo jakékoli tradiční vyprávění; místo toho se objevovaly fragmenty, hesla a výkřiky. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnovaly poezii (zvukovou, simultánní, alogickou), provokativní manifesty, experimentální prózu, divadelní performance a koláže. Dadaismus tak byl spíše životním postojem a radikální formou umělecké a společenské kritiky než uceleným literárním směrem s pevnou poetikou.
👥 Zastupci
Dadaismus byl radikální umělecké a literární hnutí, které vzniklo v době první světové války a zásadně ovlivnilo 20. století. Mezi nejvýznamnější světové autory dadaismu patří: „Tristan Tzara“ (Rumunsko/Francie) s díly jako “Manifeste Dada 1918“, “Sept manifestes Dada“ a “Vingt-cinq poèmes“. Tzara byl klíčovou postavou curyšského dadaismu a jeho manifesty se staly základními texty hnutí, ztělesňujícími jeho destrukci logiky, jazyka a provokativní gesto proti tradičnímu umění a společnosti. “Hugo Ball“ (Německo) je známý především svými zvukovými básněmi jako “Karawane“ a jako zakladatel Cabaretu Voltaire. Ballovy experimenty s fonetickou poezií a jeho rané manifesty představovaly esenci dadaistického nihilismu a experimentování s jazykem v jeho prvotní, před-logické podobě. “Marcel Duchamp“ (Francie) s díly jako “Fontána“ a “L.H.O.O.Q.“, ačkoli primárně vizuální umělec, radikálně zpochybnil definici uměleckého díla a autorství pomocí svých “ready-mades“, což je základní konceptuální princip dadaismu, který ovlivnil i literaturu. “Kurt Schwitters“ (Německo) se svým konceptem “Merz“ a zvukovou básní “Ursonate“. Schwittersův Merz, spojující fragmenty z každodenního života a různé umělecké formy, demonstroval dadaistickou touhu po syntéze umění a destrukci žánrových hranic, aplikovatelnou i na jazyk. “Raoul Hausmann“ (Rakousko/Německo) s díly jako “Fotomontáže“ a “Manifest zvuku“. Hausmann byl předním představitelem berlínského dadaismu a jeho fotomontáže a zvukové básně odrážely politickou angažovanost a dekonstrukci umění typickou pro toto křídlo hnutí. V českém prostředí se dadaismus neprojevil jako samostatné, čistě dadaistické hnutí, ale spíše jako inspirace pro Poetismus a skupinu Devětsil. “Karel Teige“ (Československo) jako hlavní teoretik a kritik, jehož teoretické texty a “Manifest poetismu“ (1924) přejaly dadaistické principy absurdity, hravosti a anti-estetismu a transformovaly je do pozitivnějšího, život oslavujícího poetismu. “Vítězslav Nezval“ (Československo) s ranými díly jako “Pantomioma“ a “Podivuhodný kouzelník“ (1922). Nezvalova raná tvorba nesla znaky dadaistické hravosti, nonsensu a svobody ve verši, ovlivněné především francouzským modelem a poetismem, který z dadaismu vycházel.
📈 Vývoj
Dadaismus vznikl v Curychu ve Švýcarsku v roce 1916 jako reakce na hrůzy první světové války a nesmyslnost tehdejší společnosti, která k válce vedla. Jeho kolébkou byl Cabaret Voltaire, založený Hugem Ballem, a brzy se k němu připojili Tristan Tzara, Richard Huelsenbeck, Hans Arp, Marcel Janco a další. Hnutí dosáhlo svého vrcholu v letech 1916 až 1923, kdy se rychle šířilo do dalších uměleckých center Evropy i Spojených států. V rané curyšské fázi (1916-1919) dominoval nihilismus, zvukové básně, koláže a manifesty, které odmítaly logiku a jazyk. Následovala politicky angažovanější berlínská fáze (1918-1923), kde se k dadaistům přidali Raoul Hausmann, Hannah Höch, George Grosz a John Heartfield, a zaměřovali se na fotomontáž a satiru kritizující Výmarskou republiku. Souběžně probíhala newyorská fáze (před rokem 1916 – cca 1921) s Marcelom Duchampem, Manem Rayem a Francisem Picabiou, kteří se soustředili na konceptuální umění a „ready-mades“, zpochybňující samotnou podstatu umění. Pařížská fáze (1919-1924) začala, když Tristan Tzara přišel do Paříže a setkal se s mladými spisovateli jako André Breton, Louis Aragon a Paul Éluard, ale postupně se rozpadla kvůli neshodám ohledně budoucího směřování, což nakonec vedlo k transformaci mnohých dadaistů v surrealisty. Dadaismus jako samostatné hnutí postupně ustoupil, jelikož jeho radikální destruktivní povaha se vyčerpala a mnozí umělci hledali nové cesty pro vyjádření svých myšlenek, často s pozitivnějším cílem, jako tomu bylo u surrealismu s jeho zájmem o podvědomí. Regionální varianty zahrnovaly curyšský nihilistický dadaismus, berlínský politický dadaismus, a americký konceptuální dadaismus. V Československu se dadaismus neprosadil jako čisté hnutí, ale jeho principy, zejména hravost, nonsens a osvobození formy, byly absorbovány a přetvořeny do specifické české varianty – Poetismu, který se od nihilistického jádra dadaismu distancoval a zaměřil se na radostné oslavování života a krásy všedního dne.
💫 Vliv
Dadaismus měl obrovský a trvalý vliv na pozdější literaturu a umění. Jeho nejvýznamnějším přímým dědicem byl Surrealismus, který převzal dadaistické metody náhody, koláže a automatického psaní, ale zaměřil je na zkoumání podvědomí, snů a osvobození lidské mysli. Mnohé klíčové postavy surrealismu, jako André Breton, Louis Aragon, Paul Éluard, Max Ernst a Hans Arp, vzešly přímo z dadaistických řad. Dadaistické zpochybnění logiky a jazyka rovněž položilo základy pro Absurdní divadlo (Eugène Ionesco, Samuel Beckett), které rozrušilo tradiční narativ a smysl. Duchampovy ready-mades a celkový konceptuální přístup dadaistů byly průkopnické pro Konceptuální umění, kde je myšlenka důležitější než estetický objekt, a ovlivnily hnutí jako Fluxus. Dadaistické performance a happeningy v Cabaretu Voltaire se staly přímými předchůdci moderního Performance Art. Dadaismus také předznamenal mnohé aspekty postmodernismu, včetně zpochybňování autority, jazyka, velkých narativů a hravé intertextuality. V době svého vzniku byl dadaismus přijímán s všeobecným šokem, pohoršením a nepochopením. Umělecká kritika jej často odsuzovala jako „anti-umění“, „nihilismus“ nebo „šílenství“. Dadaistické výstavy a performance byly provázeny skandály, narušováním a ostrými polemikami v tisku, ačkoli přímé zákazy a cenzura nebyly tak plošné jako u pozdějších totalitních režimů. V nacistickém Německu byl dadaismus později zařazen mezi „zvrhlé umění“ (Entartete Kunst). Dnes je dadaismus vnímán jako jedno z nejdůležitějších a nejrevolučnějších uměleckých hnutí 20. století. Je uznáván pro svou radikální inovaci, odvahu zpochybnit konvence a kritiku konzumní společnosti a válečného šílenství, která zůstává relevantní. Jeho odkaz je živý v mnoha formách moderního a současného umění. Existují četné filmové dokumenty o dadaismu, umělecké filmy inspirované jeho estetikou (například “Entr’acte“ René Claira), a divadelní inscenace, které rekonstruují dadaistické performance nebo čerpají z jeho textů a principů absurdity. Mnoho současných umělců a teoretiků se k dadaismu vrací pro jeho průkopnický přístup k umění a jeho potenciál pro kritiku a transformaci.