📖 Úvod
Cinquecento je italský název pro šestnácté století, v kontextu dějin umění a literatury se jím obvykle označuje vrcholná fáze italské renesance, tedy období přibližně od roku 1500 do roku 1600. Český ekvivalent je Italská vrcholná renesance nebo prostě Renesance v italském kontextu. Původní název Cinquecento (doslova „pět set“, zkráceně z „tisíc pět set“) je odvozen od letopočtu. Toto období se primárně rozvíjelo v Itálii, zejména ve významných kulturních centrech jako byly Florencie, Řím (pod patronací papežů), Benátky a Milán, odkud se jeho vliv šířil do zbytku Evropy. Byla to doba, kdy Itálie stála v čele evropského kulturního vývoje, definovala nové estetické a intelektuální standardy, které měly dalekosáhlé dopady na veškeré umění a literaturu kontinentu, a vytvořila díla, jež se stala milníky světové kultury.
🌍 Kontext vzniku
Vznik a rozvoj Cinquecenta byl úzce spjat s dynamickým historickým, společenským a filozofickým pozadím. Politická situace v Itálii v 16. století byla složitá a turbulentní. Itálie nebyla jednotným státem, nýbrž mozaikou nezávislých městských států (republiky Florencie, Benátky, Janov), vévodství (Milán, Ferrara), království (Neapol) a rozsáhlého Papežského státu. Tyto celky neustále soupeřily o moc a vliv. Klíčovým prvkem byly tzv. Italské války (přibližně 1494-1559), které zapojily do konfliktu i hlavní evropské mocnosti – Francii, Španělsko a Svatou říši římskou. Tyto války vedly k opakovanému plenění italských měst (např. Sacco di Roma v roce 1527) a postupnému úpadku politické nezávislosti většiny italských států pod nadvládu Španělska. Paradoxně však tato politická nestabilita a bohatství italských měst umožnily nebývalý kulturní rozkvět, neboť mocné rody (Medicejové ve Florencii, Sforzové v Miláně, Borgiové a papežové v Římě) soupeřily také v patronaci umění a věd, často viděno jako způsob demonstrace své moci a prestiže. Společenské změny zahrnovaly pokračující vzestup měšťanstva a z něj plynoucí sekularizaci společnosti, přičemž význam světských záležitostí rostl. Zatímco šlechta si udržovala svůj status, rostla významná vrstva vzdělaných bankéřů, obchodníků a humanistických učenců, kteří se stávali mecenáši a podporovateli umění. Tento patronátní systém byl klíčový pro rozkvět renesance; umělci a spisovatelé pracovali přímo pro mocné rodiny a církevní preláty, kteří je často zahrnovali do svých dvorů, kde pro ně vytvářeli díla a poskytovali jim intelektuální podporu. S tím souviselo i upevňování dvorské kultury, která kladla důraz na vzdělanost, eleganci a dokonalost v chování – ideál „dvořana“ dokonale popsaný Baldassarem Castiglionem. Filozofické pozadí bylo hluboce ovlivněno humanismem, který se rozvíjel již v předchozím století (Quattrocento). Klíčovou myšlenkou byl antropocentrismus, tedy přesvědčení, že člověk je centrem světa a mírou všech věcí, se zaměřením na jeho schopnosti a potenciál. Oproti středověkému teocentrismu a asketismu, renesanční myšlení glorifikovalo lidskou individualitu, rozum, schopnost tvořit a dosahovat světských úspěchů. Došlo k obnovení zájmu o antickou filozofii, literaturu a umění, především o Platóna (neoplatonismus, který se snažil harmonizovat křesťanské a platónské ideje, zdůrazňoval ideu krásy jako odrazu božské dokonalosti), Aristotela a římské klasiky. Racionální přístup k poznání světa a lidské povahy se projevil i v politickém myšlení, jehož nejvýznamnějším představitelem byl Niccolò Machiavelli (jeho „Vladař“ analyzoval politickou moc pragmaticky, odděleně od morálky, čímž položil základy moderní politologie a státovědy). Neexistoval jeden jediný “zakladatel„ Cinquecenta, neboť šlo o přirozený vývoj předchozího renesančního období. Nicméně, osobnosti jako Leonardo da Vinci (jehož působení překlenuje Quattrocento a Cinquecento a je považován za prototyp renesančního génia), Michelangelo Buonarroti, Raffael Santi v umění, a Lodovico Ariosto, Baldassare Castiglione, Niccolò Machiavelli v literatuře, byli klíčovými postavami, které toto období formovaly a ztělesňovaly jeho ideály. Cinquecento se vymezovalo především proti myšlenkám a estetice středověku – proti teocentrismu, scholastickému dogmatismu, asketismu a gotickému umění, které bylo vnímáno jako příliš zaměřené na duchovní sféru na úkor pozemského života a lidských radostí, a bylo často označováno za barbarské a neharmonické. Snažilo se překonat omezení středověké filozofie a umění. Navazovalo plynule na humanismus a umělecké úspěchy Quattrocenta (15. století), kde byly položeny základy renesančního myšlení a formy. Převzalo a dále rozvinulo zájem o antiku, perspektivu v malířství, anatomické studie, a především ideál “uomo universale“ (univerzálního člověka), který je vzdělaný, zdatný v mnoha oborech a aktivní ve veřejném životě. Byl to logický a vrcholný krok v rozvoji renesančního myšlení, který posunul hranice dokonalosti v umění a literatuře a vyvrcholil v estetice klasického ideálu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky Cinquecenta v literatuře a umění byla harmonie, rovnováha, jasnost, symetrie, elegance a ušlechtilost. Na rozdíl od předchozího, často experimentálního Quattrocenta, Cinquecento usilovalo o dosažení dokonalosti a zralejšího, ucelenějšího výrazu, který vycházel z antických vzorů. Poetika tohoto období se vyznačovala vysokou mírou kultivovanosti a důrazem na formu a obsahovou propracovanost. Typická témata a motivy byly rozmanité. Stále přetrvávala a rozvíjela se láska, a to jak ve své petrarkovské, platonické podobě (idealizace ženské krásy a duchovní lásky, inspirovaná básníky jako Petrarca), tak i v podobě smyslnější a pozemské, často s erotickým podtextem. Dalšími častými motivy byly krása (často idealizovaná a inspirovaná antickými ideály tělesné i duchovní dokonalosti), hrdinství, čest, sláva (zejména v rytířských eposech, kde se oslavovaly činy statečných), moudrost, morálka a osud, který hrál významnou roli v lidském životě. Velký zájem byl o politiku a státnictví, což se projevilo v teoretických spisech i v historické próze, analyzující vládu a moc. Antické báje a mytologie byly bohatým zdrojem inspirace pro alegorie i přímé náměty, stejně jako křesťanská témata, která však byla často zpracována s renesančním důrazem na lidskou psychologii a estetiku, nikoli jen na náboženské dogma. Důležitou roli hrála i příroda, často idealizovaná a sloužící jako kulisa pro pastorální idyly nebo jako symbol lidského osudu a nestálosti. Společenská etiketa, správné chování a ideál dvorního člověka byly též častým námětem, zejména v didaktické próze, která radila, jak se stát ideálním členem dvora. Obraz typického hrdiny byl ztělesněním „uomo universale“ – univerzálního člověka. Nebyl to jen bojovník nebo duchovní, ale jedinec, který vynikal ve více oblastech: byl vzdělaný (znal klasické jazyky, historii, filozofii), měl rozsáhlé znalosti o světě, byl zdatný ve zbroji i v umění, uměl vést konverzaci, byl elegantní a měl dobré mravy. Příkladem je ideál „Dvořana“ od Castigliona, který je vzorem ctnosti, moudrosti, galantnosti a umění žít v dvorském prostředí. Hrdinové eposů byli často idealizovaní rytíři s nadlidskými schopnostmi, ale i s lidskými vášněmi a chybami, což je činilo realističtějšími. Obvyklé prostředí bylo především dvorské (renesanční paláce, vily, zahrady), symbolizující kultivovanost a moc vládnoucích rodin. Další prostředí zahrnovala městské scény (uléčování intrik, politické debaty, život na náměstích) nebo idealizované pastýřské krajiny a mytologické scenérie (především v pastorálních hrách a poezii), které sloužily k úniku z reality. Konflikty se často odehrávaly na několika úrovních: vnitřní konflikty jedince mezi vášní a rozumem, mezi ctižádostí a morálkou, konflikty mezi ideálem a realitou (například ideály rytířství versus brutalita válek), a také společenské konflikty mezi jedincem a společností, či mezi různými mocenskými skupinami. V politické literatuře dominoval konflikt mezi etikou a pragmatismem vládnutí, často bez ohledu na morální zábrany. Jazyk a styl Cinquecenta byl charakteristický svou čistotou, jasností, elegancí a vybroušeností. Došlo k upevnění toskánštiny (florentštiny) jako standardního literárního jazyka Itálie, inspirovaného především Petrarcou a Boccacciem, čímž získal jednotnou podobu. Spisovatelé dbali na bohatou slovní zásobu, ale zároveň na srozumitelnost a přirozenost výrazu. Často se uplatňovaly klasické rétorické figury a ornamentální styl, avšak s mírou, aby nebyla narušena srozumitelnost a elegance sdělení. Kompozice děl byla obvykle přehledná, logická a vyvážená, s důrazem na formální dokonalost a proporce. Eposy měly často propracovanou, i když někdy složitou, strukturu s mnoha odbočkami (epickými digresemi), zatímco lyrika usilovala o sevřenost a dokonalost sonetu a jiných pevných forem. Drama se řídilo antickými pravidly, pokud jde o jednotu místa, času a děje (i když ne vždy striktně dodržovanou). Vyprávěcí postupy zahrnovaly objektivní vyprávění (zejména v eposech a historiografii, snaha o věrohodnost), dialogy (klíčové v didaktické a filozofické próze, jako je Castiglioneho “Dvořan“, sloužící k rozvoji argumentů), a detailní popisy postav, prostředí a událostí, které vytvářely živé obrazy. V lyrice se uplatňovaly reflexe a subjektivní prožitky básníka. Nejčastější literární žánry a podžánry byly následující: Epos: Vrcholným žánrem byl rytířský epos, který kombinoval středověké rytířské motivy s antickou formou a mytologií. Příkladem jsou “Orlando Furioso“ (Zuřivý Roland) od Ludovica Ariosta, monumentální dílo plné fantazie, lásky a dobrodružství, a “Gerusalemme liberata“ (Osvobozený Jeruzalém) od Torquata Tassa, které se soustředí na první křížovou výpravu s hrdinským patosem a prvky křesťanské alegorie. Lyrika: Pokračovala v tradici petrarkovské lyriky, s důrazem na sonet a kánonovou strukturu, oslavující lásku a krásu, avšak s novými poetickými finesami a psychologickou hloubkou. Drama: Rozvíjelo se v podobě klasicistní tragédie (podle Aristotelových pravidel, s důrazem na osud a hrdinství) a komedie (např. “Mandragora“ od Machiavelliho, satirická komedie mravů s ostrým společenským komentářem). Objevila se i pastýřská hra (favola pastorale), která idealizovala venkovský život a lásku, např. “Aminta“ od Tassa, žánr plný lyriky a sentimentu. Próza: Zahrnovala novely (pokračující v boccacciovské tradici, ale s hlubším psychologickým vhledem do postav), dialogy (didaktické a filozofické, jako již zmíněný “Dvořan“, které formovaly ideály dvorského života), politické spisy (“Vladař“ od Machiavelliho, “Dějiny Florencie“ od Guicciardiniho, které analyzovaly mocenské mechanismy), historiografii (Francesco Guicciardini) a autobiografie (např. “Život Benvenuta Celliniho“, popisující život umělce a jeho dobrodružství). Cinquecento tak představovalo zlatý věk italské literatury, který se vyznačoval snahou o dokonalost ve formě a obsahu, hlubokým zájmem o člověka a jeho místo ve světě, a syntézou antických a křesťanských ideálů, čímž položilo základy pro mnoho budoucích evropských literárních směrů.
👥 Zastupci
Cinquecento, neboli italské 16. století, představuje vrchol italské renesance a raného manýrismu, éru mimořádného kulturního rozkvětu, která hluboce ovlivnila evropskou literaturu a myšlení. Mezi klíčové světové autory tohoto období patří Niccolò Machiavelli, Baldassare Castiglione a Ludovico Ariosto, jejichž díla definovala literární trendy své doby. Niccolò Machiavelli (1469–1527) je proslulý svým politickým traktátem „Il Principe“ (Vladař), který pragmaticky analyzuje moc a vládnutí, čímž zásadně ovlivnil evropskou politickou filozofii a stal se esenciálním dílem renesančního realismu, zbaveného morálních předsudků. Jeho komedie “La Mandragola“ (Mandragora) zase ukazuje mistrovství v renesančním dramatu plném intrik, satiry na pokrytectví a lidskou hloupost, což skvěle ilustruje dobovou kritiku morálky a společenských poměrů. Baldassare Castiglione (1478–1529) ve svém díle “Il Cortegiano“ (Dvořan) formuloval ideál dokonalého renesančního dvořana, který ztělesňuje “uomo universale„ – všestranně vzdělaného, elegantního a kultivovaného člověka – a stanovil standardy dvorského chování a ideální výchovy pro elity. Ludovico Ariosto (1474–1533) svým rozsáhlým epickým básnickým dílem “Orlando Furioso“ (Zuřivý Roland) mistrně propojil rytířské eposy s renesančními humanistickými ideály, bohatou fantazií, ironií a kritikou, čímž vytvořil jedno z vrcholných a nejvlivnějších děl italské epiky Cinquecenta. Pietro Aretino (1492–1556), známý pro svou ostrou satiru, drzost a odvahu vyjadřování, ve svém díle “I Ragionamenti“ (Rozmluvy) otevřeně pojednává o erotice, společenských neřestech a morálním úpadku, čímž reflektuje renesanční realismus a kritiku morálky své doby. Torquato Tasso (1544–1595), s jeho epickou básní “Gerusalemme liberata“ (Osvobozený Jeruzalém), je považován za přechodovou postavu mezi renesancí a raným barokem, neboť spojuje klasické formy s hlubokou křesťanskou tematikou a emotivní dramatičností, předjímající barokní senzibilitu. V českých zemích se v průběhu 16. století projevovaly širší renesanční vlivy, především prostřednictvím humanistické latinsky psané literatury a zájmu o antickou vzdělanost (např. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Řehoř Hrubý z Jelení), ale neexistuje přímý “český Cinquecento“ směr v tak specifickém italském slova smyslu, jakým je tento termín definován.
📈 Vývoj
Literární směr Cinquecento se vyvinul z pevného základu italské renesance 15. století, Quattrocenta, která připravila půdu pro obnovený zájem o antiku, humanismus a rozvoj národních jazyků a literatur. Vznik Cinquecenta se datuje zhruba na přelom 15. a 16. století, kdy se epicentrem italského kulturního dění staly zejména Florencie a Řím, podporované mecenášstvím mocných rodů jako Medici a osvícených papežů, například Julia II. a Lva X., což vedlo k bezprecedentnímu rozkvětu umění a věd. Období vrcholu Cinquecenta spadá do první poloviny 16. století (přibližně 1500–1527), známé jako vrcholná renesance, kdy vznikala klíčová díla v literatuře, výtvarném umění i architektuře, charakterizovaná důrazem na harmonii, symetrii, klasické ideály a oslavu lidské individuality. Postupný ústup a transformace Cinquecenta začaly po roce 1527, kdy Řím postihl „Sacco di Roma“ – vyplenění města císařskými vojsky – a zejména s nástupem protireformace, symbolizované Tridentským koncilem (1545–1563). Společenská atmosféra se stala konzervativnější a nábožensky zatíženější, což vedlo k útlumu světských a hédonistických témat a k posunu k nábožensky a morálně zaměřené literatuře, často s prvky manýrismu, který se vyznačoval složitostí, subjektivitou, emocionální intenzitou a odklonem od renesanční harmonie a ideálů jasnosti. Raná fáze Cinquecenta (přibližně 1500–1527) je charakterizována optimistickým humanismem, dynamickým rozvojem epiky a komedie a vznikem moderní politické filozofie, zatímco pozdní fáze (přibližně 1527–1600) je poznamenána náboženskými spory, cenzurou a přechodem k manýrismu a ranému baroku, což je nejpatrnější u autorů jako Torquato Tasso, který již v sobě nesl zárodky nového slohu. Žánrové varianty v Cinquecentu byly mimořádně bohaté a zahrnovaly: epiku (rytířské eposy Ludovica Ariosta, křesťanské eposy Torquata Tassa), drama (renesanční komedie Niccolò Machiavelliho a Pietra Aretina, tragédie inspirované antikou), lyrickou poezii (obnovu petrarkismu v díle Pietra Bemba a dalších), a rozmanitou prózu (politické traktáty, dvorské dialogy Baldassare Castiglioneho, satira Aretina, historiografie Francesca Guicciardiniho). Národní a regionální varianty Cinquecenta se primárně vztahují na Itálii, s významnými kulturními centry ve Florencii (domov Machiavelliho a Guicciardiniho), Římě (hlavní centrum umění, ale i literatura zde prosperovala), Ferraře (kde působili Ariosto a Tasso) a Benátkách (centrum tiskařství a působiště Aretina). Vliv tohoto italského hnutí se však šířil do celé Evropy, kde inspiroval vznik národních renesancí, například francouzskou Plejádu, španělský zlatý věk nebo alžbětinskou Anglii, ačkoli tyto národní projevy se již neoznačují jako „Cinquecento“ v úzkém slova smyslu, nýbrž jako „renesance“ v daných zemích.
💫 Vliv
Vliv Cinquecenta na pozdější literaturu a umění je nedocenitelný a dalekosáhlý, neboť položilo základy mnoha pozdějším směrům a myšlenkovým proudům, formujíc tak celou západní kulturu. Z renesančních ideálů harmonie, krásy a lidskosti přímo vycházel pozdější klasicismus 17. a 18. století, který se snažil tyto principy znovu oživit a systematizovat do přísnějších pravidel, s autory jako Corneille, Racine či Molière. Manýristické tendence Cinquecenta, představované například Torquatem Tassem, plynule přešly do barokní literatury, která převzala a dále rozvinula důraz na emoce, dramatičnost, alegorii a hluboká náboženská témata, ovlivňujíce autory jako John Milton, Pedro Calderón de la Barca nebo čeští barokní básníci. Politické myšlení Niccolò Machiavelliho, zejména z jeho díla “Il Principe“, mělo obrovský a trvalý dopad na západní politickou filozofii, ovlivňujíc myslitele od Jean Bodina po Thomase Hobbese a později i moderní realisty, kteří studují mocenské vztahy bez morálního přikrášlování, což je dodnes předmětem diskuzí. Renesanční epická poezie Ariosta a Tassa posloužila jako vzor pro mnohé národní epopeje a inspirace pro budoucí autory. Renesanční drama, ačkoliv v Itálii nedosáhlo takové výše jako v Anglii, výrazně ovlivnilo alžbětinské dramatiky, včetně Williama Shakespeara, skrze motivy, dějové zápletky a techniky, často převzaté z italských novel (např. Boccaccio, Bandello) a komedií (např. “commedia dell’arte“). V době svého vzniku bylo Cinquecento obecně přijímáno s nadšením jako zlatý věk umění a kultury. Mecenáši i široké publikum oceňovali rozkvět všech uměleckých forem. Nicméně, některá díla vyvolávala kontroverze; Machiavelliho “Vladař“ byl již za jeho života vnímán jako šokující pro svůj cynický realismus a zdánlivou amorálnost, a později byl inkvizicí zařazen na Index zakázaných knih. Pietro Aretino byl pro svou otevřenou satiru, útoky na mocné a erotické básně často kritizován církví a byl trnem v oku mnohým, ale zároveň byl obdivován pro svou bystrost, inteligenci a vliv. S nástupem protireformace byla cenzura zesílena a mnohá díla byla revidována či zakazována, což ovlivnilo i díla autorů jako Ariosto a Tasso, kteří museli čelit náboženskému tlaku a autocenzuře. Dnes je Cinquecento vnímáno jako jeden z vrcholů evropské civilizace, éra, která formovala moderní myšlení a umění a položila základy pro další staletí. Jeho autoři jsou studováni na univerzitách po celém světě a jejich díla jsou považována za klasiku světové literatury. Machiavelliho “Vladař“ je stále analyzován v kurzech politologie a filozofie a jeho jméno se stalo synonymem pro určitý typ pragmatické politiky. Ariostův “Orlando Furioso“ je ceněn pro svou imaginaci, poetickou krásu a komplexnost, a dodnes inspiruje badatele. Existuje mnoho filmových, divadelních a operních adaptací inspirovaných touto dobou nebo přímo jejími díly. Machiavelliho komedie “Mandragola“ je často uváděna na divadelních scénách po celém světě a existují její filmové verze, například italská adaptace z roku 1965 režiséra Alberta Lattuady, nebo modernější z roku 2006. Příběhy z “Orlanda Furiosa“ posloužily jako libreta pro barokní opery George Friderica Händela (“Orlando“, “Alcina“, “Ariodante“) a dalších skladatelů. Tassův “Osvobozený Jeruzalém“ byl inspirací pro řadu oper, včetně Gluckovy “Armidy“ a Dvořákovy “Armidy“. Samotné období Cinquecenta a jeho ikoničtí umělci a postavy (např. Michelangelo, Leonardo da Vinci, Borgiové, Mediciové) se stávají častým námětem historických filmů a televizních seriálů, které sice nemusí přímo adaptovat literární díla slovo od slova, ale čerpají z bohatství, dramatičnosti a estetiky této epochy, jako jsou seriály “Borgiové“ nebo “Mediciové: Vládci Florencie“, které populárním způsobem oživují atmosféru a intriky 16. století v Itálii.