📖 Úvod
Činoherní dramatika, v angličtině označovaná jako „drama“ nebo „dramatic theatre“, není specifický literární směr, období či skupina s pevně daným počátkem a koncem, nýbrž představuje základní a nejrozšířenější formu divadelního umění, zaměřenou na vyprávění příběhů prostřednictvím dialogu a jednání postav na jevišti. Jako taková nemá jediný „původní název“ ve smyslu specifického hnutí, ale její kořeny sahají do antického řeckého „drama“ (z řeckého drân – jednat, konat). Její vývoj je kontinuální a probíhá napříč staletími a geografickými oblastmi. Zatímco její základy byly položeny již v 6. století př. n. l. v antickém Řecku, moderní podoba a koncepty se formovaly od renesance (14.-16. století) a dále se intenzivně rozvíjely v 17., 18., 19. a 20. století až do současnosti. Rozvíjela se prakticky po celém světě, s klíčovými centry v antickém Řecku (Athény), starověkém Římě, středověké Evropě, renesanční Anglii (Londýn), klasicistní Francii (Paříž), osvícenském a romantickém Německu (Weimar, Berlín), 19. století v Rusku (Moskva, Petrohrad), Skandinávii (Oslo), a samozřejmě ve střední Evropě, včetně českých zemí. Konkrétní styly a žánry činoherní dramatiky se pak vždy váží k určitým obdobím a směrům jako je klasicismus, romantismus, realismus, naturalismus, symbolismus, expresionismus, absurdní drama a další.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku činoherní dramatiky je nesmírně komplexní a odráží vývoj lidské civilizace samotné. Její počátky lze vysledovat v náboženských rituálech a mýtech starověkých civilizací, zejména v Dionýsových kultech ve starověkém Řecku, kde se z chórových zpěvů postupně vyvinul dialog a zrodili se první herci. Legenda připisuje založení dramatu jako takového Thespidovi v 6. století př. n. l., který jako první vystoupil z chóru a vedl s ním dialog, čímž se stal prvním hercem. Mezi zakladatele antické tragédie patří Aischylos, Sofokles a Eurípidés, v komedii Aristofanés. V antickém Řecku drama sloužilo jako důležitá součást občanského života, prostředek pro reflexi morálních, etických a společenských otázek v polis. Ve středověku drama přežilo v podobě liturgických her, mystérií, miráklů a frašek, často s náboženským nebo didaktickým posláním. Renesance přinesla obrození antických ideálů, rozvoj humanismu a zájem o člověka, což vedlo k rozkvětu světského dramatu, například v Anglii s Williamem Shakespearem, který mistrovsky spojil lidové divadlo s vysokou poezií a psychologickou hloubkou. V klasicismu (17. století) se drama stalo nástrojem absolutistických monarchií, s důrazem na rozum, řád a morální poučení (Corneille, Racine, Molière ve Francii). Osvícenství (18. století) přineslo drama měšťanské (Lessing), které reflektovalo nové hodnoty střední třídy a kritizovalo aristokratickou společnost. Romantismus (počátek 19. století) se vymezoval proti klasicistním pravidlům, zdůrazňoval cit, individualitu, historii a národní mytologii (Victor Hugo, Schiller). Od poloviny 19. století se v reakci na průmyslovou revoluci, urbanizaci a rozvoj věd (darwinismus, pozitivismus) objevuje realismus a naturalismus, které se vymezují proti romantické idealizaci a melodramatičnosti, usilují o přesné zobrazení skutečnosti, sociální problematiky a psychologie postav (Henrik Ibsen, Anton Pavlovič Čechov, August Strindberg). Filozoficky se opíraly o pozitivismus a determinismus. Na přelomu 19. a 20. století a ve 20. století se drama vymezuje proti realismu a naturalismu, hledá nové výrazové prostředky v symbolismu, expresionismu (např. Georg Kaiser, Ernst Toller), epickém divadle (Bertolt Brecht), absurdním divadle (Samuel Beckett, Eugène Ionesco) či postdramatickém divadle. Politická situace ovlivňovala drama od antických oslav státu, přes královské dvory, až po revoluční divadlo (Francouzská revoluce), dělnické divadlo či divadlo jako nástroj propagandy (totalitní režimy) nebo odporu a kritiky. Společenské změny, jako je vzestup měšťanstva, emancipace žen, globalizace, technologický pokrok, se neustále odrážely v tematice a formě dramatu. Drama navazuje na tradici vyprávění, mimesis (napodobování skutečnosti), konfliktu a reflexe lidské existence, přičemž tyto prvky neustále reinterpretuje a posouvá. Zakladatele moderního dramatu nelze specifikovat na jednu osobu, ale výrazně se o něj zasloužili dramatikové jako Shakespeare, Molière a v moderním smyslu Ibsen či Čechov, kteří položili základy pro psychologickou hloubku a sociální realismus.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika činoherní dramatiky jsou rozmanité a proměnlivé v závislosti na konkrétním období a stylu, avšak existují určité základní principy. Typickým tématem je lidský úděl, morální dilemata, boj jednotlivce se společností, osud a svobodná vůle, láska, nenávist, moc, spravedlnost, pomsta, zrada, smrt, otázky identity, psychologické konflikty, sociální problémy, smysl života nebo jeho absence. Obraz typického hrdiny se vyvíjel od antického tragického hrdiny, který se střetává s osudem nebo bohy a nese vinu za své činy, přes renesančního komplexního jedince, osvícenského ctnostného měšťana, romantického rebela, až po realistického „obyčejného člověka“ s jeho každodenními problémy a vnitřními boji, nebo postavy absurdního dramatu, které jsou často odcizené a bezmocné. Obvyklé prostředí je extrémně variabilní – od antických paláců a agor, středověkých náměstí a kostelů, renesančních dvorů, klasicistních salonů, měšťanských obýváků, až po moderní továrny, ulice, abstraktní scény nebo zcela imaginární světy. Konflikty jsou základním stavebním kamenem dramatu – mohou být vnitřní (psychologické boje jedince, např. se svědomím), vnější (mezi postavami, mezi jednotlivcem a společností, mezi člověkem a přírodou, mezi člověkem a osudem/bohy). Jazyk a styl se pohybují od vznešeného verše (antická tragédie, klasicismus, např. Corneille, Racine), přes poetickou prózu (Shakespeare), až po realistický hovorový jazyk (Čechov, Ibsen) nebo fragmentární a absurdní dialogy (Beckett, Ionesco). Důraz je vždy kladen na dialog, který posouvá děj, odhaluje charaktery a vyjadřuje myšlenky. Monology a soliloquie slouží k vyjádření vnitřního světa postav. Kompozice se často řídí dramatickým obloukem: expozice (úvod do děje a postav), kolize (rozvíjení konfliktu), krize (vyvrcholení konfliktu), peripetie (zvrat v ději), katastrofa/rozuzlení (vyřešení konfliktu). Zatímco klasicistní drama usilovalo o jednotu času, místa a děje, moderní dramatika tyto konvence často porušuje, pracuje s fragmentací, nelineární kompozicí nebo otevřenými konci. Vyprávěcí postupy jsou specifické pro divadlo: „show, don’t tell“ (ukaž, nevyprávěj), kde děj a charaktery jsou zprostředkovány především skrze jednání a dialogy postav, nikoli explicitním vypravěčem. Scénické poznámky (režijní poznámky) doplňují text o pokyny pro inscenaci, avšak hlavní tíha sdělení leží na akci a slovech postav. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou tragédie, komedie (fraška, satira, situační komedie), tragikomedie, melodrama, historické drama, sociální drama, psychologické drama, politické drama, absurdní drama, epické divadlo, dokumentární drama. Každý z těchto žánrů má specifické konvence, které se v průběhu historie proměňovaly a vzájemně ovlivňovaly.
👥 Zastupci
Činoherní dramatika je široké označení pro dramatickou literaturu určenou k divadelnímu předvádění, která se vyznačuje dialogem, postavami a dějem, na rozdíl od opery, baletu či čistě experimentálních forem, a zahrnuje širokou škálu žánrů a stylů od starověkých tragédií po moderní psychologická a absurdní dramata, reflektující lidskou kondici a společnost v průběhu dějin. Mezi nejdůležitější české autory patří: Karel Čapek s díly R.U.R., Bílá nemoc a Matka, jež představují humanistické, antiutopické a pacifistické drama s filozofickým přesahem, varující před technologickým pokrokem a totalitou. Václav Havel se Zahradní slavností, Audiencí a Largo desolato je klíčovým představitelem dramatu absurdity a kritiky totalitního režimu, zkoumajícího moc, konformismus a osamělost intelektuála. Ladislav Smoček proslul Podivným odpolednem dr. Zvonka Burkeho a Bludištěm, jimiž vnesl do české činohry prvky absurdního humoru a existenciální úzkosti, zrcadlící neschopnost komunikace a manipulaci. Milan Kundera svými Majiteli klíčů a Ptákovinou přispěl k poválečnému dramatu psychologickými studiemi morálních dilemat a kritikou konformity v kritických historických momentech. Mezi stěžejní světové autory náleží: William Shakespeare, jehož Hamlet, Romeo a Julie a Král Lear jsou vrcholnými příklady renesanční tragédie a dramatu, které hluboce zkoumají lidskou psychiku, morálku a existenciální otázky, a ovlivnily západní literaturu na staletí dopředu. Henrik Ibsen s Domečkem pro panenky, Heddou Gablerovou a Divokou kachnou je otcem moderního realistického dramatu, které kritizuje společenské konvence a zkoumá vnitřní svět postav, zejména ženských, v kontrastu s dobovými očekáváními. Anton Pavlovič Čechov s Rackem, Třemi sestrami a Višňovým sadem je mistrem psychologického, náladového dramatu, které subtilně zachycuje úpadek společnosti, nenaplněné touhy a jemný tragikomický rozměr lidského života, aniž by se uchýlil k vnějším dramatickým konfliktům. Bertolt Brecht s Matkou Kuráž a jejími dětmi, Kruhem křídy kavkazským a Třígrošovou operou je klíčovou postavou epického divadla, které angažovaně kritizuje společenské a politické poměry a nutí diváka k reflexi, nikoli k pouhému ztotožnění. Samuel Beckett se svým Čekáním na Godota a Koncem hry se stal tváří divadla absurdity, které zkoumá beznaděj, nesmyslnost existence a rozpad komunikace v poválečném světě. Tennessee Williams s Tramvají do stanice Touha a Kočkou na rozpálené plechové střeše je ikonou amerického psychologického dramatu, jež intenzivně zobrazuje zranitelnost, touhy a krutost mezilidských vztahů v jižanské Americe.
📈 Vývoj
Vývoj činoherní dramatiky sahá od starověkých kořenů, kde v Řecku vznikly základní žánry tragédie (Aischylos, Sofokles, Eurípidés) a komedie (Aristofanés) jako rituální, etické a politické médium, následované Římem (Plautus, Terentius, Seneca). Středověk přinesl náboženská dramata (mirákly, morality, pašijové hry). Renesance znamenala obrodu antických vzorů a zlatou éru v Anglii (Shakespeare, Marlowe) se složitými tragédiemi a komediemi, a v Itálii rozvoj Commedia dell’arte. Baroko a klasicismus ve Francii (Corneille, Racine, Molière) stanovily přísná pravidla tří jednot a rozvinuly psychologické drama a komedii mravů. Osvícenství přineslo měšťanské drama (Lessing). Vrchol 19. století se nesl ve znamení romantismu (Schiller, Hugo) s historickými dramaty, následovaného realismem a naturalismem (Ibsen, Strindberg, Hauptmann) s důrazem na sociální realitu a psychologickou hloubku, a psychologickým, náladovým dramatem (Čechov). Rané 20. století experimentovalo se symbolismem, expresionismem a epickým divadlem (Brecht). Po druhé světové válce nastalo období vrcholu pro divadlo absurdity (Beckett, Ionesco), existencialistické drama (Sartre, Camus) a americké psychologické drama (Williams, Miller). Pozdní 20. století a současnost se vyznačují postmoderním přístupem, fragmentarizací, autorským a dokumentárním divadlem a performancí, revizí klasických textů a hledáním nových vyjadřovacích prostředků. České drama prošlo od středověkých náboženských her přes obrozenecké buditelské drama (Tyl), realistické obrazy (Mrštíkové, Jirásek), meziválečné humanistické a satirické drama (Čapek, Langer), poválečné psychologické hry (Hrubín, Topol) až po divadlo absurdity a kritiky totality (Havel, Smoček, Klíma) s mezinárodním přesahem, a dnes se rozvíjí v autorském a nově dramatickém divadle. Žánrové varianty zahrnují tragédii, komedii, tragikomedii, psychologické, sociální, historické, epické, absurdní a dokumentární drama, odrážející pestrost lidské zkušenosti a společenského vývoje.
💫 Vliv
Vliv činoherní dramatiky na pozdější literaturu a umění je obrovský a všeprostupující. Shakespearovo mistrovství v charakterizaci a jazyku ovlivnilo romány, poezii i film, poskytlo archetypální příběhy a postavy, které jsou neustále reinterpretovány. Ibsenův realismus a sociální kritika položily základy moderního románu a psychologického dramatu, inspirující feministické hnutí a autory zabývající se tabuizovanými tématy. Čechovův subtilní přístup k lidské duši a „náladové„ drama ovlivnily filmové vyprávění a psychologickou prózu zaměřenou na vnitřní svět postav. Brechtovo epické divadlo a teorie odstupu zásadně proměnily politické divadlo, angažované umění a inspirovaly filmové techniky. Divadlo absurdity (Beckett, Ionesco) se stalo klíčovým pro postmoderní literaturu, film a performance art, zpochybňující tradiční narativní struktury a zkoumající existenciální úzkost. Čeští dramatici jako Čapek a Havel ovlivnili nejen domácí literaturu, ale i mezinárodní chápání politické represe a absurdity totality, přičemž Havlova díla se stala symbolem disidentského myšlení a morální integrity. V době svého vzniku byla některá díla přijímána kontroverzně; antické tragédie byly posvátné rituály, renesanční hry populární zábavou, ale i předmětem kritiky za “nedodržování pravidel“. Ibsen byl šokující pro svou kritiku měšťáckých morálních hodnot, což vyvolávalo vášnivé debaty a cenzuru, zatímco Brechtova díla byla kvůli svému politickému náboji často zakazována, zejména v totalitních režimech. Divadlo absurdity bylo zpočátku mnoha diváky odmítáno pro svou nekonvenčnost a zdánlivou nesmyslnost, ale brzy získalo status umělecké revoluce. Českoslovenští dramatici disidenti (Havel) byli systematicky cenzurováni, zakazováni a šířeni samizdatem, přičemž mezinárodně sklízeli uznání. Dnes je činoherní dramatika vnímána jako klíčová součást světového kulturního dědictví, její klasická díla jsou neustále studována, interpretována a inscenována po celém světě, zatímco současná dramatická tvorba pokračuje v hledání nových forem a témat. Existuje nespočet filmových a televizních adaptací shakespearovských děl (např. adaptace Laurence Oliviera, Kennetha Branagha, Akiry Kurosawy), her Ibsena, Čechova, Williamse, Millera. Havlovo Odcházení se dočkalo filmové adaptace režiséra samotného autora, a díla Čapka, Havla či Smočka jsou trvale součástí repertoáru českých i zahraničních divadel, což svědčí o jejich nadčasové platnosti a schopnosti oslovovat i současné publikum.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Činoherní dramatika na Rozbor-dila.cz →