📖 Úvod
Český underground je literární a šířeji kulturní fenomén, který se v českých zemích rozvíjel primárně od poloviny 60. let, s vrcholem intenzity v 70. a 80. letech 20. století, avšak jeho kořeny sahají až do předchozích desetiletí a jeho odkaz přetrvává dodnes. Jeho původní název je zpravidla uváděn jako „český underground“ nebo jednoduše „underground“, což odkazuje na anglické označení pro subkulturní hnutí působící „pod povrchem“ oficiální společnosti. Geograficky se rozvíjel v tehdejším Československu, a to především v české části federace, tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku českého undergroundu je neoddělitelně spjato s politickým vývojem v Československu po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 a následném nástupu takzvané normalizace. Po krátkém období uvolnění a nadějích spojených s Pražským jarem nastala tvrdá represe, všudypřítomná cenzura a systematické potlačování svobody slova a uměleckého projevu. Společnost byla nucena k absolutní konformitě s oficiální ideologií socialistického realismu a marxismu-leninismu. V této atmosféře útlaku, lži a přetvářky se řada umělců a intelektuálů ocitla na „černé listině“, byla vyloučena z oficiálních struktur, zakazována a perzekvována. Filozofické pozadí undergroundu vychází z existenciální skepse, pocitu odcizení a absurdity života v totalitním režimu, který popíral individuální svobodu, důstojnost a autenticitu. Klíčovou roli u vzniku undergroundového myšlení a kultury hrál filozof a básník Egon Bondy, který svou tvorbou a teoretickými úvahami o „životě v pravdě“ ovlivnil rané osobnosti undergroundu. Nicméně za hlavního teoretika a ideologa českého undergroundu je všeobecně považován básník, kritik a kunsthistorik Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor. Právě on formuloval koncepci „druhé kultury“, která se stala základním pilířem undergroundu jakožto autonomního kulturního proudu, fungujícího zcela nezávisle na státní moci a oficiálních institucích. Impulzem k jeho sjednocení a výraznému zviditelnění na veřejnosti, ačkoliv v negativním světle režimu, byla i hudební skupina The Plastic People of the Universe, jejíž perzekuce a následný soudní proces v polovině 70. let vedly k masivní solidaritě napříč celou disentní scénou a v konečném důsledku i k sepsání Charty 77. Politická situace byla charakterizována všudypřítomnou kontrolou Státní bezpečnosti, politickými procesy, zákazy publikování, cestování a výkonu povolání, což vedlo k vytvoření rozsáhlého fenoménu samizdatu. Společenské změny zahrnovaly rozpad tradičních vazeb, vytvoření paralelních společností a kultur (disent, underground), rezignaci na veřejnou sféru a únik do privátních, často bohémských či duchovně orientovaných kruhů. Underground se vymezoval především proti oficiální socialistické kultuře, jejíž estetika byla podřízena ideologii a propagandě, proti její sterilnosti, lži a absenci autenticity. Dále se vymezoval proti konzumní společnosti (a to jak západní, tak i latentně přítomné ve východním bloku) a obecné konformitě a morálnímu kompromisu, jimiž byla většina společnosti prosycena. Odmítal i mainstreamový disent, pokud v něm viděl jen snahu o „lepší socialismus“ namísto radikální svobody a autenticity. Zároveň však s disentem sdílel mnoho společných hodnot a osobností, a docházelo k vzájemnému prolínání. Underground navazoval na meziválečnou avantgardu (surrealismus, dadaismus), na existencialismus a absurdní drama (např. Václav Havel), na americkou beat generation a rokenrol, stejně jako na myšlenky západní kritické teorie a filozofie. Byl inspirován spontaneitou, syrovostí a radikálním odmítáním konvencí.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika českého undergroundu byly hluboce ovlivněny jeho postavením na okraji společnosti a jeho radikální opozicí vůči systému. Typická témata a motivy zahrnovaly existenciální úzkost, odcizení člověka ve společnosti, absurditu života a smrti, hledání autenticity a pravdy, kritiku totalitního režimu a jeho lži, revoltu proti jakékoli formě útlaku a nesvobody. Časté byly i motivy šílenství, sexuality (často provokativní a tabuizované), drog, alkoholu a bohémského života. Autoři se často zabývali otázkami lidské důstojnosti, svobody ducha a morálního postoje v nemorálním světě. Obraz typického hrdiny byl spjat s outsiderem, vyvrhelem, renegátem, často umělcem či intelektuálem, který odmítá kompromisy a žije „v pravdě“, byť je za to perzekuován. Bývá to antihrdina, ztroskotanec, pijan, feťák, blázen, ale zároveň hluboce morální bytost, která si zachovává svou integritu a vzdor. Tito hrdinové často trpí, ale jejich utrpení je pramenem jejich autenticity a vnitřní svobody. Obvyklé prostředí bylo mimo oficiální struktury: špinavé hospody, soukromé byty, venkovské chalupy, ilegální koncerty ve stodolách, policejní cely a vězení. Konflikty se odehrávaly na rovině jedince proti totalitní moci, svobody proti nesvobodě, pravdy proti lži, autenticity proti přetvářce. Byly to často vnitřní konflikty spojené s morálními dilematy, ale i přímé střety s represivním aparátem. Jazyk a styl byly charakteristické svou syrovostí, vulgárností, hovorovostí a nespisovností. Undergroundoví autoři se programově vyhýbali „krásné literatuře“ a jejímu estetizujícímu jazyku, preferovali autentický, bezprostřední projev, který odrážel drsnou a neuhlazenou realitu jejich života. Častá byla ironie, černý humor, groteska, parodie, záměrná „antiestetika“ a provokace. Jazyk byl často drsný, až naturalistický, plný argotismů, slangových výrazů a vulgarismů, což dodávalo textům punc autenticity a odporu k uhlazenosti oficiální kultury. Kompozice a vyprávěcí postupy byly často experimentální. Autoři využívali fragmentárnost, nelineární vyprávění, proud vědomí, záznamy deníků, dopisů, rozhovorů, koláže a montáže textů, čímž stírali hranice mezi literaturou a životem. Důraz byl kladen na spontaneitu, bezprostřednost a dokumentárnost, často s rysy autobiografie. Často se stíraly hranice mezi realitou a fikcí, mezi autorovým prožitkem a literárním dílem. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly poezie (často ve formě písňových textů pro undergroundové kapely, manifestů, epigramů), experimentální próza (krátké povídky, novely, deníky, „literatura faktu“ v podobě záznamů z výslechů či vězení, dopisy jako literární forma), a drama (absurdní hry, často hrané v improvizovaných podmínkách). Mnohdy docházelo k prolínání žánrů a forem, což odráželo celkovou nekonformitu a snahu o rozbití tradičních estetických i společenských struktur a hledání nových cest vyjádření. Významnými představiteli byli například Egon Bondy, Ivan Martin Jirous, Vratislav Brabenec, Milan Knížák, J. H. Krchovský, Pavel Zajíček, Petr Placák, František „Čuňas“ Stárek či Jiří Kolář ve své pozdní tvorbě.
👥 Zastupci
Český underground, jakožto specifický kulturní a literární směr, byl definován nonkonformním životním stylem, radikálním odmítáním totalitního režimu a hledáním autenticity v „druhé kultuře“. Mezi nejvýznamnější české autory patří Egon Bondy, jehož básnická sbírka “Totální realismus“ (programové dílo, které spojuje existenciální filozofii s brutální realitou socialistického Československa) a prozaická díla jako “Invalidní sourozenci“ (syrová reflexe doby plná deziluze a neschopnosti najít smysl) a “Pražský život“ (popis absurdity normalizačního života) dokonale ilustrují únik z oficiální kultury a snahu o autentické vyjádření existence. Ivan Martin Jirous, zvaný Magor, klíčová osobnost a teoretik undergroundu, je reprezentován sbírkou “Magorovy labutí písně“, intimní a existenciální poezií psanou z vězení, jež se stala symbolem nekompromisního odporu proti režimu a obhajoby svobody tvorby i života, a dále esejemi “Události“, které definují underground jako alternativní životní styl, a básněmi “Chyťte zloděje!“ s jejich groteskními a provokativními prvky. Vratislav Brabenec, básník a textař The Plastic People of the Universe, skvěle ilustruje propojení poezie s rockovou hudbou a existenciální prožívání světa svými sbírkami “Město aneb Římský triptych“ (fragmentární poezie plná obrazů z okraje společnosti a přírody) a “Vrány“ (syrová, autentická poezie inspirovaná osobní zkušeností a spiritualitou). J. H. Krchovský, představitel pozdější, post-undergroundové generace, svými “Novými sebranými spisy“ (kompilace raných melancholických a deziluzivních básní) a sbírkou “Konec léta“ (s tématy samoty, odcizení a pomíjivosti) převzal existenciální pocity, ale transformoval je do ještě osobnějšího a nihilističtějšího výrazu. Milan Knížák, umělec a performer, svým “Manifestem aktuálního umění“ (raný teoretický text definující happening a konceptuální umění) a dokumentací “Akcí“ (provokativních performancí narušujících konvence) ilustruje rané propojení undergroundu s akčním uměním a provokací. Václav Havel, ač primárně disident, svými “Dopisy Olze“ (reflexe lidské existence, svobody a absurdity útlaku) a hrami jako “Audience“ a “Vernisáž“ (zobrazující absurditu a pokrytectví normalizačního režimu) sdílel s undergroundem společné hodnoty odporu proti totalitě a důrazu na autenticitu. Z hlediska světových vlivů je klíčová americká Beat Generation: Jack Kerouac a jeho “Na cestě“ (spontánní próza oslavující svobodu, cestování a nonkonformismus) ovlivnil životní styl českého undergroundu. Allen Ginsberg s dílem “Kvílení“ (zběsilá, provokativní poezie kritizující společnost a otevírající tabuizovaná témata) inspiroval českou undergroundovou poezii v její nekonvenčnosti a formální volnosti. William S. Burroughs s románem “Nahý oběd“ (experimentální, drogová próza plná šokujících obrazů) pak ovlivnil experimentální stránku a narušování tabu v českém undergroundu; tito autoři ilustrují silný vliv nonkonformního životního stylu, spontaneity a kritiky společnosti na český underground. V neposlední řadě, francouzský existencialismus, zastoupený například Albertem Camusem a jeho “Cizincem“ (téma absurdity, odcizení a hledání smyslu), rezonoval s pocity prázdnoty a beznaděje v totalitním režimu a ilustruje filozofické pozadí hledání autenticity a vypořádání se s absurditou existence, což bylo klíčové pro myšlení českého undergroundu.
📈 Vývoj
Český underground vznikl v reakci na sílící normalizaci po invazi v roce 1968, ačkoli jeho kořeny sahají do raných 60. let, kdy se objevovaly první náznaky nonkonformní mládeže ovlivněné západní beat generation a existencialismem. Plný rozvoj zaznamenal v 70. letech, kdy byl potlačen veškerý svobodný projev a oficiální kultura se stala nástrojem propagandy. Underground se formoval jako „druhá kultura“ v opozici vůči státu, soustředěný především kolem hudebních skupin jako The Plastic People of the Universe, DG 307 a Umělá hmota, které se staly platformou pro neoficiální poezii a performance. Období vrcholu představovala léta 70., kdy underground fungoval jako komplexní komunita propojující hudbu, poezii, vizuální umění a specifický životní styl. Klíčovými událostmi byly koncerty a festivaly, například v Bojanovicích (1974) a Píšti (1974), a zejména festival v Ruprechtově (1976), který byl brutálně rozehnán a vedl k následnému monstrprocesu s členy Plastic People a DG 307. Tento proces, jenž byl katalyzátorem pro vznik Charty 77, vynesl underground z podzemí na mezinárodní scénu a upevnil jeho pozici jako symbolu odporu. Raná fáze (před 1968) byla spíše proto-undergroundová, experimentální a hledající, s osobnostmi jako Milan Knížák a jeho akce, zatímco hlavní fáze 70. let byla charakterizována ostrým vymezením proti režimu, důrazem na autenticitu a svobodu projevu, přičemž Ivan M. Jirous byl hlavním teoretikem konceptu „druhé kultury“. V 80. letech došlo k postupnému ústupu undergroundu v jeho původní podobě, ačkoli jeho étos a hodnoty přežívaly v nové vlně nezávislé kultury. Po roce 1989, s pádem komunismu, ztratil underground svou původní existenční náplň a roli „druhé kultury“. Autoři se mohli legálně publikovat a někteří se integrovali do oficiálního proudu, zatímco jiní si uchovali nezávislý postoj. Underground se proměnil v inspiraci pro vznik alternativní scény, ale ztratil svůj přímý konfrontační náboj. Specificky český charakter undergroundu byl dán extrémním tlakem normalizace a silným propojením s disidentským hnutím (Charta 77), což ho odlišovalo od západních subkultur. Žánrově byl charakteristický silným propojením experimentální rockové hudby s poezií, divadlem a vizuálním uměním, přičemž samizdatová literatura (Edice Expedice, Edice Petlice, Vokno) hrála zásadní roli v šíření textů.
💫 Vliv
Vliv českého undergroundu na pozdější literaturu a umění je značný a trvalý. Inspirací se stal pro autory a umělce, kteří se objevili na konci 80. let a po roce 1989, zejména pro post-undergroundovou generaci (např. Petr Placák, Vít Kremlička, ale i pokračovatele jako J. H. Krchovský), která převzala důraz na autentičnost, syrovost výrazu a nekompromisní postoj k realitě. Jeho étos nezávislosti a propojení různých uměleckých forem ovlivnil alternativní hudební scénu a multižánrové umělecké projekty. Důraz na svobodu, spontánnost a odpor proti komercializaci se stal trvalou hodnotou české kultury, inspirující kritické myšlení a občanskou angažovanost. V době svého vzniku byl underground přijímán oficiálními místy s absolutní nepřátelstvím. Režim ho vnímal jako přímé ohrožení a reagoval zákazy, cenzurou, šikanou a brutální perzekucí, včetně věznění klíčových osobností (proces s Plastic People v roce 1976), označováním za „chuligány“ a „protisocialistické živly“. Naopak v disidentských kruzích, a to zejména po zmiňovaném procesu, získal underground širokou podporu a sympatie, neboť v něm Václav Havel a další viděli symbol svobodného projevu a morální integrity tváří v tvář totalitě. Na Západě byl český underground obdivován a podporován jako statečný projev odporu. Dnes je český underground vnímán s velkým respektem a uznáním jako klíčová součást moderních českých dějin a kultury. Je studován akademiky z oblasti literární vědy, historie a sociologie a slouží jako symbol odporu proti totalitě a příklad morální neústupnosti. Jeho odkaz je udržován živý prostřednictvím filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací. Příkladem jsou dokumentární filmy jako “Plastic People of the Universe“ (2001, Jana Chytilová), “Magor“ (o životě Ivana M. Jirouse) nebo rozsáhlý dokumentární cyklus České televize “Fenomén Underground“ (2012-2017), který komplexně mapuje celou scénu. Dále vznikají divadelní inscenace inspirované undergroundovými texty či osobnostmi. Vycházejí nové edice děl autorů undergroundu, monografie a vzpomínkové knihy, a underground je často součástí muzejních expozic věnovaných moderním dějinám a disentu, což potvrzuje jeho trvalý význam pro českou společnost.