📖 Úvod
Český symbolismus (původní název mezinárodního směru je Symbolismus) se rozvíjel především na přelomu 19. a 20. století, přibližně v letech 1890 až 1910, s dozvuky až do 20. let 20. století. Geograficky se symbolismu zrodil ve Francii, odkud se rychle rozšířil do celé Evropy, včetně Čech, Belgie, Německa, Ruska a Anglie.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku českého symbolismu je komplexní a odráží dobovou atmosféru konce 19. století, tzv. Belle Époque, která sice navenek působila jako období klidu a prosperity, avšak pod povrchem bublaly pocity úzkosti, dekadence a krize tradičních hodnot. Společnost zažívala prudký rozvoj průmyslu a měst, což vedlo k masivní urbanizaci, sociální stratifikaci a pocitu odcizení u mnoha jedinců, kteří se cítili ztraceni v anonymní mase velkoměsta. Tento pocit osamění a ztráty tradičních vazeb, často spojovaný s úpadkem venkovských komunit a nástupem buržoazní kultury, tvořil živnou půdu pro introspektivní a melancholické umělecké projevy. Filozoficky se symbolismus vymezoval proti dominantnímu pozitivismu, materialismu a scientismu, které zdůrazňovaly rozum, objektivní poznání a vědecké metody. Autoři a myslitelé symbolismu hledali hlubší smysl existence, duchovní dimenze, mystiku a absolutno, často inspirováni iracionálními filozofickými směry. Významný vliv měli filozofové jako Arthur Schopenhauer se svým pesimismem a zdůrazňováním vůle, Friedrich Nietzsche s kritikou tradiční morálky a konceptem vůle k moci, Henri Bergson s jeho intuitivismem a naukou o životním proudu, a také různé okultní směry, theosofie a mysticismus, které nabízely alternativní cesty k poznání. V Čechách se navíc politická situace vyznačovala národnostním útlakem v rámci Rakousko-Uherska, což vedlo k intenzivnímu hledání české národní identity a k snaze o kulturní emancipaci. Konec 19. století byl v českých zemích obdobím zvýšeného národnostního napětí mezi Čechy a Němci, snah o rozšíření jazykových práv a politické autonomie. Tyto tlaky se projevovaly i v umění, kde autoři hledali způsob, jak vyjádřit vnitřní stav národa, jeho touhy a obavy, často prostřednictvím alegorie a symbolu. Symbolismus se v Čechách nevznikl pod vedením jednoho zakladatele, ale spíše se formoval kolem skupiny autorů, kteří se inspirovali francouzskými vzory (např. Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud, Stéphane Mallarmé) a hledali nové výrazové prostředky pro vyjádření složitých duchovních a emocionálních stavů. Mezi klíčové osobnosti, které stály u zrodu a rozvoje českého symbolismu, patří básníci jako Otokar Březina, Antonín Sova, Karel Hlaváček a později i teoretik a kritik František Xaver Šalda, který formuloval estetické principy symbolismu a dekadence. Symbolismus se explicitně vymezoval proti realismu a naturalismu, které kritizoval za jejich povrchnost, přílišný důraz na vnější, objektivní realitu, popisnost, racionalitu a materialismus. Symbolisté se snažili proniknout za pouhý povrch jevů, k hlubší, skryté realitě. Naopak navazoval na některé prvky romantismu, zejména na jeho důraz na cit, individualismus, fantazii a mystiku, a také na dekadenci, s níž sdílel pesimismus, zájem o neobvyklé, morbidní, erotické a snahu o únik z reality do světa umění a prožitků.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou českého symbolismu je především důraz na niternost, subjektivitu a hlubší, duchovní dimenze existence. Typická témata zahrnují tajemství života a smrti, samotu, úzkost, hledání smyslu bytí, vztah člověka k absolutnu a kosmu, prchavost života a věčnost. Velký význam má krása, často chápaná v dekadentním, morbidním nebo exotickém smyslu. Časté jsou mystické vize a náboženská extáze. Mezi typické motivy patří květiny (zejména lilie symbolizující čistotu, ale i smrt, a růže symbolizující lásku a krásu), stíny, mlhy, soumrak a noc, odrážející melancholickou a tajemnou atmosféru. Dále se objevují motivy zrcadel (jako brány do jiných světů), masek (symbolizujících skryté identity), snů, hudby (jako nejčistšího umění), mystických krajin (jezera, pouště, zchátralé paláce), osamělých postav, femmes fatales, andělů a démonů. Obraz typického hrdiny je silně ovlivněn dobovou melancholií a introspekcí. Je to citlivý, osamělý, melancholický a přemýšlivý jedinec, často umělec nebo filozof, který je rozervaný vnitřními konflikty. Hrdina je neschopný zapadnout do konvenční společnosti, trpí úzkostí a pesimismem, hledá smysl existence v duchovních nebo mystických sférách. Jeho vnitřní svět je bohatší a důležitější než vnější realita. Obvyklé prostředí symbolistických děl není primárně reálné, ale spíše vnitřní svět hrdiny, snové krajiny, symbolické prostory a melancholické exteriéry, které odrážejí duševní stav postav. Mohou to být temné a tajuplné interiéry jako chrámy, katakomby, ale i osamělé krajiny plné mlhy a stínů. Konflikty jsou převážně vnitřní: střet duchovního světa s materiálním, touha po absolutnu versus omezenost pozemského života, hledání krásy v kontrastu s ošklivostí, boj života se smrtí, a také konflikt jedince s nepochopitelnou a odcizenou společností. Jazyk a styl symbolistických děl je vysoce estetizovaný, lyrický, bohatý na metafory, symboly a aluze. Autoři se snaží o hudebnost jazyka prostřednictvím eufonie, rytmu a rýmu. Často se objevuje synestézie, tedy spojování různých smyslových vjemů (např. „modrý zvuk“, „voňavá hudba“), a také další stylistické figury jako epiteton, přirovnání, personifikace a oxymóron. Kompozice je často volná, asociativní a fragmentární, narušující lineární dějovou linku. Důraz je kladen na atmosféru, náladu a emocionální dopad, nikoli na logický vývoj událostí. Vyprávěcí postupy jsou subjektivní, využívají introspekci, lyrizaci prózy, vnitřní monolog a esejistické prvky, aby pronikly do hlubin lidské duše. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou poezie, zejména lyrická poezie ve formě básnických sbírek, sonetů a volného verše. Objevuje se také lyrická próza, která stírá hranice mezi poezií a prózou, a esej, jako forma reflexe a filozofického zamyšlení. Drama je méně časté, ale pokud se objeví, nese silné lyrické a symbolické prvky.
👥 Zastupci
Český symbolismus, klíčový směr na přelomu 19. a 20. století, navázal na evropské literární proudy a hledal hlubší, skryté významy za vnější realitou. Mezi světové autory, kteří ovlivnili symbolismus, patří “Charles Baudelaire“ s dílem “Květy zla“, jež je esencí symbolismu pro svou estetiku ošklivosti, synestezii a hledání transcendence v prozaickém světě. Dále “Stéphane Mallarmé“ s “Faunovým odpolednem“, jenž představuje vrchol hermetického symbolismu, kde jazyk sám se stává předmětem poezie evokující spíše než popisující. “Paul Verlaine“ a jeho “Saturnské básně“ ilustrují hudebnost a neurčitost symbolistické poezie, zaměřenou na náladu a dojem. “Arthur Rimbaud“ s “Iluminacemi“ je klíčový pro symbolistické hledání absolutna skrze vizionářské a revoluční přístupy k jazyku. Prekurzorem byl i “Edgar Allan Poe“ s “Havranem“, jehož mystika a sugestivní jazyk ovlivnily pozdější symbolisty. V českém prostředí byl nejdůležitějším představitelem “Otokar Březina“ s díly “Tajemné dálky“, “Svítání na západě“ a “Ruce“, jejichž verše jsou prodchnuty metafyzikou, mystikou, kosmickým vědomím a hledáním smyslu existence v transcendentních rovinách, což dokonale ilustruje symbolistické snahy o hlubokou duchovní dimenzi. “Karel Hlaváček“ reprezentuje dekadentní proud symbolismu v dílech “Pozdě k ránu“ a “Mstivá kantiléna“, projevující se melancholií, estetikou úpadku, únavou životem a hudebností verše, často s motivy fantomových krásek a stínů. “Arnošt Procházka“ jako básník (“Prostibolo duše“) a teoretik (“Cestou k umění“) byl klíčovou postavou pro propagaci a reflexi symbolismu a dekadence v Čechách. Raná tvorba “Stanislava Kostky Neumanna“ jako “Jsem apoštol nového žití“ koketovala se smyslovostí a hledáním nových forem typických pro symbolismus před jeho přechodem k anarchismu. “Antonín Sova“ ve své rané lyriky, např. “Z mého kraje“, čerpal ze symbolistických nálad subjektivity a melancholie. Prekurzorem byl také “Julius Zeyer“ s díly jako “Radúz a Mahulena“, který se svým zájmem o mystiku, pohádkovost a legendy s melancholickým nádechem předznamenal symbolistické tendence.
📈 Vývoj
Český symbolismus vznikl na konci 19. století, zejména v 90. letech, jako reakce na převládající pozitivismus, realismus a naturalismus, a hledal inspiraci především ve francouzském symbolismu (Baudelaire, Mallarmé) a u Edgara Allana Poea. Jeho cílem bylo proniknout za vnější realitu k hlubším, skrytým významům, duševním stavům a transcendentnu. Raná fáze na přelomu století byla silně ovlivněna francouzskou dekadencí, projevující se melancholií, estetikou úpadku a mottem „umění pro umění“, přičemž důležitou platformou byl časopis “Moderní revue“ Jiřího Karáska ze Lvovic a Arnošta Procházky. Období vrcholu spadá přibližně do let 1900-1910, kdy symbolismus v české poezii dosáhl svého zenitu, primárně skrze dílo Otokara Březiny, který rozvinul hluboký metafyzický a duchovní proud, zatímco Karel Hlaváček reprezentoval dekadentní odnož. Autoři hledali spiritualitu, universální pravdy a hluboký smysl existence. Postupný ústup a proměna nastala po roce 1910, před a během první světové války, kdy se symbolismus začal transformovat pod vlivem sílících sociálních a politických tlaků. Ryzí symbolistická estetika ustupovala angažovanějším směrům nebo novým formám jako vitalismus, impresionismus či expresionismus, a někteří autoři, například Stanislav Kostka Neumann, se posunuli k anarchismu či civilismu. Symbolistické prvky však přetrvávaly jako důležitá součást novějších proudů. Národní varianta českého symbolismu byla často propojena s hledáním národní identity a odkazem na domácí mytologii, a charakteristický byl také důraz na duchovní rozměr a propojování s mystikou, ovlivněnou katolickou filozofií, zejména u Březiny. Dekadentní větev byla více kosmopolitní a zaměřená na individuální prožitek a estetiku.
💫 Vliv
Vliv českého symbolismu na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý. Položil základy pro celou moderní poezii 20. století, zaměřenou na sugestivnost, evokaci, hudebnost a práci s volným veršem a novými metaforami. Symbolismus byl přímým předchůdcem “expresionismu“, který zintenzivnil jeho důraz na vnitřní prožitek a symbolické vyjádření. Také “poetismus a surrealismus“ převzaly od symbolismu důraz na imaginaci, metaforu, snové obrazy a uvolnění jazyka od logických vazeb, což se projevilo například u Vítězslava Nezvala. Ve “výtvarném umění“ inspiroval secesi a malíře jako Max Švabinský (raná tvorba), Jan Zrzavý (zejména jeho mystické krajiny) nebo sochaře Františka Bílka s jeho duchovními motivy. V “hudbě“ ovlivnil skladatele hledající nové harmonie a atmosféry. Přijímání symbolistického směru v době jeho vzniku bylo rozporuplné. Raná dekadentní díla byla často kritizována pro pesimismus, únavu, estetiku ošklivosti, údajnou nesrozumitelnost a odtrženost od „skutečného života“ a „národních zájmů“. Konzervativní kruhy je odmítaly jako morálně závadné nebo cizorodé, a některá díla se dokonce setkala s pokusy o cenzuru. Naopak mladá generace, toužící po modernizaci české literatury a překonání realismu, přijímala symbolismus s nadšením, a časopisy jako “Moderní revue“ byly centry nové myšlenkové proudy. Otokar Březina si postupně získal široké uznání jako velký duchovní básník, ačkoliv jeho dílo bylo pro mnohé náročné. Dnes je český symbolismus považován za klíčové období české literatury, které ji zařadilo do evropského kontextu a otevřelo cestu moderně. Autoři jako Březina, Hlaváček a Procházka jsou pevně zakotveni v kánonu a jsou předmětem intenzivního akademického studia. Přímé filmové či divadelní adaptace symbolistické poezie jsou méně časté kvůli její povaze, ale symbolistické motivy a nálady se objevují v mnoha dílech, například ve filmových adaptacích Zeyerova “Radúze a Mahuleny“, které mají silné symbolistické rysy. Symbolistická estetika a snová atmosféra často inspirovala vizuální umění, včetně loutkových filmů Jiřího Trnky. V moderním divadle se objevují inscenace děl Březiny nebo Hlaváčka, které se snaží uchopit jejich komplexnost a nadčasovost.