📖 Úvod
Český surrealismus je domácí označení pro specifickou národní větev mezinárodního literárního a uměleckého směru, jehož původní název je Surrealismus a který se zrodil ve Francii. V českém kontextu se rozvíjel především ve 20. století, s výrazným nástupem ve 30. letech a následnými fázemi v poválečném období i v době normalizace. Geograficky se rozvíjel převážně na území tehdejšího Československa, konkrétně v českých zemích, s Prahou jakožto centrem mnoha uměleckých a intelektuálních aktivit. Jeho kořeny sahají do rané avantgardy a poetismu, odkud se vyvinul a přetavil do svébytné formy, reagující na domácí i mezinárodní společenskou a kulturní situaci. Nebyl pouhou kopií francouzského vzoru, nýbrž autonomním proudem s vlastními specifiky a vývojem, byť s ním udržoval úzké kontakty. První oficiální fáze je spojena s rokem 1934, kdy byla ustavena Skupina surrealistů v ČSR, nicméně předcházel jí již intenzivní zájem a kontakt s francouzskými surrealisty, zejména s André Bretonem. Jeho vlivy zasahovaly do literární tvorby, výtvarného umění, fotografie a teoretické reflexe umění. Rozvíjel se v několika vlnách, přičemž každá generace přinášela nové akcenty a reagovala na dobové výzvy, udržujíc si však základní surrealistickou optiku a filozofii. Český surrealismus se tak stal důležitou součástí národní kulturní identity, projevující se jak v literatuře, tak ve vizuálním umění a teoretickém myšlení.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku českého surrealismu je hluboce provázáno s bouřlivým vývojem Evropy 20. století. Vznikl v meziválečném období, které se vyznačovalo dozvuky první světové války, deziluzí z tradičních hodnot, nástupem moderní průmyslové společnosti a politickou nestabilitou, jež brzy vyústila v nástup totalitních režimů v Evropě. Československo zažívalo relativně stabilní demokratickou republiku, avšak intelektuální elity si byly plně vědomy hrozeb, které s sebou nesla hospodářská krize a radikalizace politické scény. Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno myšlenkami psychoanalýzy Sigmunda Freuda, zejména jeho teorií podvědomí, snů, nevědomých tužeb a úlohy sexuality v lidském životě. Dalším významným inspiračním zdrojem byl marxismus, chápaný některými surrealisty jako cesta k revoluční společenské změně a osvobození člověka z ekonomického i sociálního útlaku. Surrealismus se tak snažil propojit individuální psychologickou revoluci s revolucí sociální a politickou, a to s cílem totálního osvobození lidské bytosti. U jeho vzniku v českém prostředí stáli klíčoví představitelé, kteří předtím prošli poetismem a Devětsilem, jako byli Vítězslav Nezval, Karel Teige, Konstantin Biebl, a výtvarní umělci Jindřich Štyrský a Toyen (Marie Čermínová). Ti se aktivně podíleli na založení Skupiny surrealistů v ČSR v roce 1934, čímž se český surrealismus oficiálně etabloval jako samostatný proud s jasně definovaným programem. Politická situace v době vzniku byla poznamenána narůstajícím napětím, hrozbou války a nástupem fašismu v sousedních zemích, což se odrazilo v antimilitaristických a antifašistických postojích mnoha surrealistů, kteří se aktivně zapojovali do politických debat a podepisovali protestní prohlášení. Po okupaci Československa nacistickým Německem byla činnost skupiny zakázána, avšak surrealistické myšlenky a tvorba pokračovaly v ilegalitě a staly se formou duchovního odporu. Po druhé světové válce a následném komunistickém převratu v roce 1948 se surrealismus opět dostal do opozice vůči oficiální ideologii socialistického realismu, který jej označoval za dekadentní, formalistický a buržoazní. Surrealismus se tak neustále vymezoval proti jakémukoli dogmatismu, útlaku, cenzuře a konformismu, ať už politickému, sociálnímu, nebo uměleckému. Navazoval na rané avantgardní směry, zejména na dadaismus v jeho destrukčním a anarchistickém duchu, ale především na francouzský surrealismus André Bretona, s nímž udržoval živý kontakt a sdílel základní principy, jako je důraz na automatismus, sen a objektivní náhodu. Vymezoval se proti měšťácké morálce, všem formám racionalismu, akademismu a především proti předchozímu poetismu, který, ačkoliv byl avantgardní a revoluční v estetickém smyslu, byl v jeho očích příliš estetizující a nedostatečně radikální ve svém pojetí osvobození člověka a společnosti od všech společenských a psychických pout. Snažil se prorazit bariéry mezi uměním a životem, mezi snem a realitou, s cílem osvobodit lidskou imaginaci a touhu. Byla to neustálá vzpoura proti všem formám útlaku, ať už politického, sociálního nebo psychologického. Po roce 1948, kdy byl surrealismus stejně jako většina avantgardních směrů potlačován, se kolem osobností jako Zbyněk Havlíček, Mikuláš Medek nebo Vratislav Effenberger formovaly nové generace, které udržovaly surrealistický odkaz při životě, často v undergroundu, a rozvíjely jej v kontextu studené války a totality, což dodalo českému surrealismu unikátní dimenzi disentu a vnitřní svobody a potvrdilo jeho trvalou platnost jakožto kritické umělecké a životní filozofie.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika českého surrealismu jsou definovány především snahou o osvobození lidské psychiky a imaginace od konvencí rozumu a morálky, od společenských tabu a zažitých představ o realitě. Typická témata a motivy zahrnují bohatý a tajemný svět snů, halucinací, podvědomí, iracionálna, touhy (Eros) a smrti (Thanatos). Důležitou roli hraje koncept „objektivní náhody“ (hasard objectif), kdy se vnější realita náhodně a záhadně proplétá s vnitřním světem jedince, vytvářejíc paradoxní a udivující spojení, která odhalují skryté souvislosti světa. Dalšími motivy jsou černý humor, groteska, revolta proti autoritám, erotická svoboda chápaná jako klíč k osvobození a fascinace zakázaným či tabuizovaným. Často se objevují motivy města (zejména Prahy) jako bludiště, kde se realita prolíná s fantazií, opuštěných zákoutí, periferií, nočních můr a vizí, které narušují běžné vnímání. Obraz typického hrdiny není tradiční, spíše se jedná o anti-hrdinu, snílka, rebela, outsiderskou postavu, která se pohybuje na hranici snu a reality, často osamělého hledače pravdy skrze intuici a podvědomí, nikoli skrze rozum. Je to postava pohlcená vnitřním světem, často konfrontovaná s absurditou vnějšího světa a společenskými tlaky, proti nimž se bouří. Obvyklé prostředí je často městské, plné protikladů – ponuré uličky, periferie, prázdné byty, industriální zóny, ale také exotické a fantaskní krajiny tvořené snovými vizemi a symboly, které vytvářejí nový, paralelní svět. Konflikty se odehrávají na mnoha úrovních: vnitřní boj jedince s vlastními démony a touhami, konflikt s represivní společností, s byrokracií, s válečnou hrozbou nebo s totalitním režimem, ale také boj s konvencemi a omezeními vlastního vnímání. Cílem je bořit hranice mezi snem a bděním, uměním a životem, a dosáhnout tak stavu „surreality“ – nadvědomí, kde se protiklady rozpouštějí. Jazyk a styl jsou charakteristické svou bohatou metaforikou, nečekanými asociacemi, paradoxními spojeními, symbolikou a smyslem pro hru se slovy, často s důrazem na polysemantickou povahu jazyka. Časté je použití volného verše v poezii, který umožňuje maximální svobodu výrazu a rytmu, a potlačení tradiční interpunkce. V prozaických textech se objevují prvky proudu vědomí, automatického psaní (bez racionální kontroly), kolážovitých struktur, fragmentace a narušení lineární kauzality. Syntax je často narušována ve prospěch bezprostředního vyjádření podvědomých procesů a asociativních řetězců. Kompozice děl je často nelineární, asociativní, evokující logiku snu, kde se čas a prostor stávají flexibilními a podřízenými vnitřní logice imaginace, ne racionálnímu uspořádání. Vyprávěcí postupy zahrnují automatické texty, techniku „objet trouvé“ (nalezeného objektu, ať už fyzického nebo jazykového), montáže a koláže, často s cílem vyvolat „šok“ nebo „úžas“ z nečekaného a nesmyslného spojení, které však odhaluje hlubší pravdy. Narátor bývá často subjektivní, nejednou splývá s autorem nebo se stává pouhým záznamníkem vnitřních vizí a automatických zápisů, čímž se stírá hranice mezi tvůrcem a stvořeným. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují lyrickou poezii, dlouhé básně s epickými prvky, snové prózy, krátké povídky, aforismy, manifesty a teoretické eseje, které se snažily definovat a reflektovat surrealistické principy a praxi. V českém prostředí byl surrealismus úzce spjat i s výtvarným uměním (Toyen, Štyrský, Medek), a proto se často projevoval jako syntéza slova a obrazu, kde se text a vizuální prvek doplňovaly a vzájemně obohacovaly. V pozdějších fázích, zejména v období komunismu, se surrealismus stal také formou skryté kritiky režimu, používající metaforu, alegorii a absurditu k vyjádření nesouhlasu a udržení vnitřní svobody a nepokořitelnosti lidského ducha. Právě tato schopnost adaptace a přežití v nepříznivých podmínkách dodala českému surrealismu jeho jedinečnou vitalitu a dlouhověkost, proměňující jej z pouhého uměleckého směru v komplexní životní postoj a filozofii.
👥 Zastupci
Český surrealismus je fascinující a komplexní literární a umělecký směr, který se vyznačoval hlubokým zájmem o nevědomí, sny, iracionálno a revoluční proměnu lidského života a společnosti. Mezi nejdůležitější světové autory tohoto směru patří André Breton, jehož dílo “Manifesty surrealismu“ z roku 1924, 1930 a 1942 programově definovalo surrealismus jako snahu o osvobození podvědomí a propojení snu a bdění v absolutní realitě – surreálnu. Paul Éluard svými básnickými sbírkami, jako je “Hlavní město bolesti“, reprezentoval lyriku plnou iracionálních spojení, snových obrazů a hledání pravdy v nevědomí, často s tématy lásky a osvobození. Louis Aragon, přestože se později od surrealismu odklonil, ve svém raném díle “Pařížský venkovan“ mistrně propojil realitu pařížských ulic s fantaskními vizemi a náhodnými setkáními, jež odhalují skrytou poetiku každodennosti. Vizuální umělec Salvador Dalí, ač primárně malíř, svým paranoidně-kritickým přístupem a díly jako “Persistence paměti“ ztělesňoval zkoumání vnitřních posedlostí a snových krajin, které byly pro surrealismus klíčové. V českém kontextu byl ústřední postavou Karel Teige, jehož teoretické spisy, jako například “Surrealismus proti proudu“, formulovaly české pojetí surrealismu a bránily jeho autonomii i politické angažmá, což ho činí hlavním teoretikem a organizátorem skupiny. Vítězslav Nezval, ačkoli jeho raná tvorba předcházela oficiálnímu ustavení české surrealistické skupiny, svými básněmi jako “Absolutní hrobař“ ilustruje silný příklon k snovým vizím, automatismu a volným asociacím, které se staly pilíři surrealismu, ačkoliv se později s Teigem názorově rozešel. Konstantin Biebl, v díle jako “Nebe peklo ráj“, vytvořil esenci surrealistické poezie plné fantaskních obrazů, absurdních juxtapozic a prvků automatického psaní, odrážející podvědomé proudy a vnitřní svět. Toyen (Marie Čermínová), klíčová malířka a spolutvůrkyně české surrealistické skupiny, svými díly jako “Spící“ vizuálně zhmotňovala snové krajiny, erotické motivy a tajemství podvědomí, čímž zásadně přispívala k celkovému výrazu hnutí. Jindřich Štyrský, další významný výtvarník a teoretik, s Toyen vytvořil teorii artificialismu a jeho díla jako “Záhada ulice“ kombinují erotické motivy, temnou fantazii a propojují vizuální umění s literárními myšlenkami. V poválečné fázi českého surrealismu se klíčovou osobností stal Vratislav Effenberger, jehož teoretické práce, například “Surovost života a umění“, udržovaly surrealistické principy v podmínkách totalitního režimu, čímž zajistil kontinuitu a rozvoj skupiny. Jan Švankmajer, jako přední světově proslulý filmař a vizuální umělec, pokračuje v tradici českého surrealismu a prostřednictvím svých děl, jako je film “Něco z Alenky“, zkoumá nevědomí, iracionálno a absurditu prostřednictvím stop-motion animace a hraného filmu, často s charakteristickou objektovou fetišizací.
📈 Vývoj
Český surrealismus se začal formovat na počátku 30. let 20. století z hnutí Poetismu, které již v sobě neslo prvky volné imaginace a fantazie. K jeho bezprostředním předchůdcům patří umělecká skupina Devětsil a osobnosti jako Vítězslav Nezval, Karel Teige, Toyen a Jindřich Štyrský, kteří se již v období artificialismu (1927–1931) blížili k surrealistickým ideám. Oficiální vznik Skupiny surrealistů v ČSR se datuje do roku 1934, kdy v Praze proběhla ustavující schůze za účasti André Bretona a Paula Éluarda. Tato událost znamenala programové ukotvení surrealismu v českém prostředí s manifestem podepsaným Teigem, Nezvalem, Bieblem, Toyen, Štyrským a dalšími. Období vrcholu spadá do druhé poloviny 30. let, kdy skupina intenzivně teoreticky pracovala, vydávala sborníky („Bulletin“, “Surrealismus“) a aktivně se zapojovala do mezinárodního surrealistického hnutí. Charakteristické pro tuto ranou fázi bylo zkoumání snů, automatické psaní, fascinace psychoanalýzou a výrazné politické angažmá proti fašismu a buržoazní společnosti. K postupnému ústupu oficiální skupiny došlo v roce 1938, kdy se Vítězslav Nezval od skupiny odklonil kvůli názorovým neshodám s Karlem Teigem a politickým tlakům. Během druhé světové války a německé okupace surrealismus pokračoval v poloilegální existenci, mnoho umělců tvořilo a publikovalo v samizdatu nebo exilu. Po roce 1945 došlo k pokusu o obnovení skupiny, ale komunistický puč v roce 1948 přinesl definitivní zákaz. Surrealismus byl prohlášen za “dekadentní formalismus“ a jeho představitelé byli perzekvováni. Navzdory tomu se zformovala nová generace vedená Vratislavem Effenbergerem, která udržovala surrealistické principy v ilegalitě pod názvem Skupina československých surrealistů. Tato pozdní fáze, trvající až do pádu komunismu v roce 1989, se vyznačovala undergroundovou činností, vydáváním samizdatových sborníků (“Object“, “Štyrský“) a zaměřením na kolektivní práci, objektovou poezii a akce. Po roce 1989 došlo k rehabilitaci a opětovnému veřejnému působení surrealismu. Národní varianta českého surrealismu se vyznačuje silným teoretickým zázemím (Karel Teige), jedinečným spojením s předchozím poetismem a artificialismem, důrazem na politickou angažovanost (zejména proti fašismu a stalinismu) a specifickým prolínáním erotiky, černého humoru a filozofické hloubky. Důležitým aspektem je i trvalá kontinuita skupiny, která nikdy nepřestala existovat, byť mnohdy v ilegalitě.
💫 Vliv
Vliv českého surrealismu na pozdější literaturu a umění je značný a mnohostranný. Jeho myšlenky a postupy ovlivnily nejen následující generace českých básníků a spisovatelů, zejména okruh Skupiny 42 a pozdější undergroundovou literaturu, ale i vizuální umění, film, fotografii a dokonce i hudbu. Nejviditelnější je jeho dopad ve filmu, kde Jan Švankmajer celosvětově proslul svými animovanými i hranými filmy, které přímo navazují na surrealistickou estetiku a filozofii, zkoumají nevědomí a transformují běžné objekty do živých, často hrozivých entit (např. “Otesánek“, “Spiklenci slasti“). Také mnoho dalších českých animátorů a tvůrců loutkových filmů nese stopy surrealistického vlivu. V oblasti výtvarného umění pokračuje bohatá tradice surrealistické malby, kresby a grafiky, stejně jako fotografická tvorba (Emila Medková, Vilém Reichmann). Surrealismus ovlivnil také divadlo, zejména směry směřující k absurdnímu dramatu a experimentálním formám. V době svého vzniku byl český surrealismus přijímán s velkými rozpaky a kontroverzí. Buržoazní společnost ho často kritizovala za jeho radikalismus, provokativnost, anti-konvenční postoj, otevřenou erotiku a občasnou nejasnost. Na druhou stranu byl obdivován a podporován progresivními avantgardními kruhy a intelektuály, kteří oceňovali jeho snahu o osvobození lidské mysli a revoluční společenské proměny. Jeho politické angažmá, nejprve proti buržoazii a později vehementně proti fašismu, mu zajistilo jak spojence, tak ostré odpůrce. Po nástupu komunistického režimu v roce 1948 byl surrealismus oficiálně zakázán, cenzurován a jeho tvůrci byli perzekvováni. Komunistická ideologie ho označila za dekadentní a buržoazní umění, čímž ho vytlačila do ilegality. Dnes je český surrealismus vnímán jako jeden z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších proudů české moderny a avantgardy 20. století. Je předmětem rozsáhlých akademických studií a jeho díla jsou vystavována v galeriích a muzeích jako klíčové součásti národního kulturního dědictví. Oceněna je jeho historická odolnost a schopnost přežít i v nejtvrdších totalitních podmínkách. Filmové adaptace Janem Švankmajerem mu přinesly mezinárodní uznání. Divadelní adaptace sice nejsou tak četné, ale jeho vliv je patrný v mnoha experimentálních inscenacích. Stále aktuální je jeho kritika konzumu, byrokracie a konformismu, což z něj činí stále živý a inspirativní směr.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Český surrealismus na Rozbor-dila.cz →