📖 Úvod
Český humoristický realismus je literární směr, který se rozvíjel v českých zemích (především v Čechách a na Moravě, tehdejší součásti Rakouska-Uherska) v druhé polovině 19. století, s výrazným vrcholem v 70. až 90. letech. Přesný „původní název“ v cizím jazyce neexistuje, jelikož se jedná o specifické české pojmenování proudu v rámci širšího evropského realismu, obohaceného o typicky českou optiku a přístup k humoru a kritice. Lze jej charakterizovat jako domácí odnož realismu, která se zaměřuje na zobrazení všedního života s důrazem na humor, ironii a satiru, často s lehkým tónem, ale s pod povrchem ukrytou společenskou kritikou. Období jeho rozkvětu spadá do závěru 19. století, století poznamenaného bouřlivými společenskými změnami a vzestupem české národní identity.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku českého humoristického realismu je úzce spjato s děním v Rakousku-Uhersku a specifickým vývojem českého národa po roce 1848. Po pádu Bachova absolutismu a nástupu konstituční éry docházelo k postupnému uvolňování poměrů a posilování české národní identity, což se projevovalo v politice, kultuře i každodenním životě. Společnost procházela rychlou industrializací a urbanizací, která s sebou přinášela nové sociální vrstvy – zejména sílící měšťanstvo a dělnictvo – a s nimi spojené problémy, jako je chudoba, sociální nerovnost, ale i byrokracie a maloměšťácká omezenost. Na filozofické úrovni dominoval pozitivismus, který zdůrazňoval poznání světa na základě smyslové zkušenosti a vědeckých metod, a tím pádem se přirozeně odvracel od idealizovaných představ romantismu k realitě. Český humoristický realismus vznikl jako přirozená reakce na tuto dobu. Mezi klíčové postavy, které stály u jeho zrodu nebo výrazně přispěly k jeho rozvoji, patří Jan Neruda (především svými Malostranskými povídkami a fejetony), Svatopluk Čech (zejména zpočátku s humornými a satirickými obrazy měšťáckého života), Ignát Herrmann, Karel Václav Rais a Tereza Nováková, kteří každý po svém reflektovali proměny společnosti. Směr se vymezoval především proti předchozímu romantismu, který často sklouzával k idealizaci minulosti, k přehnanému patosu, k úniku od reality do historických či exotických kulis a k individuálnímu subjektivismu. Kritizoval jeho sentimentalitu, schematičnost a nedostatečnou reflexi současných problémů. Zároveň se vymezoval i proti některým přílišným projevům idealizovaného a často nereálného vlastenectví, které ignorovalo nedostatky ve vlastní společnosti. Český humoristický realismus navazoval na širší evropský proud realismu, který se snažil o objektivní a pravdivé zobrazení skutečnosti, a zároveň na české národní obrozenecké snahy o rozvoj české literatury a kultury. Zvláště navazoval na lidovou slovesnost a tradici humoru a satiry, které byly v českém prostředí silně zakořeněny, a aplikoval je na nové, moderní společenské problémy. Jeho specifikum tkvělo právě v kombinaci kritického pohledu na realitu s laskavým, či naopak břitkým humorem a ironií, což mu umožnilo zasáhnout široké spektrum čtenářů a zároveň nenásilně, ale účinně kritizovat společenské nešvary.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou českého humoristického realismu je především důraz na detailní, avšak ne vždy zcela objektivní zobrazení každodenní reality, často prosvícené humorem. Typická témata a motivy zahrnují život obyčejných lidí – maloměšťáků, řemeslníků, úředníků, drobných obchodníků, ale i pražské chudiny – s jejich radostmi, starostmi, drobnými intrikami a nešvary. Často se objevuje motiv generačních střetů, střetů vesnického a městského života, sociální typy s jejich charakteristickými rysy, byrokracie, lidské pokrytectví a snobismus, ale i skrytá laskavost a solidarita. Důležitým motivem je také proměna české společnosti pod vlivem modernizace a ztráta starých hodnot. Obraz typického hrdiny není romanticky idealizovaný, spíše se jedná o „malého člověka“ – obyčejného jedince s jeho chybami i přednostmi, často trochu komického, naivního, ale v jádru dobrého. Může to být švec, hokynář, starý mládenec, vdova, úředník, nebo flanér, který pozoruje okolní dění. Tito hrdinové jsou uvěřitelní a čtenáři se s nimi snadno identifikují. Jejich osudy jsou často poznamenány drobnými tragédiemi, ale i humornými zvraty. Obvyklé prostředí je urbanizované, především Praha (Malá Strana, Staré Město, Vyšehrad), se svými uličkami, dvorky, hostinci, řemeslnickými dílnami a byty. Stejně tak se objevují idylická, ale i kriticky zobrazená prostředí českých městeček a vesnic, kde se odráží specifický ráz venkovského života a jeho kolorit. Konflikty jsou nejčastěji sociální (boj proti chudobě, byrokracii, společenské nespravedlnosti), mezilidské (generační nepochopení, sousedské spory, milostné peripetie) nebo vnitřní (boj s vlastními slabostmi, touha po lepším životě). Často jsou to konflikty vznikající z banálních situací, které však odhalují hlubší společenské problémy. Jazyk a styl jsou charakteristické svou blízkostí k hovorové řeči, bohatstvím idiomatických výrazů, živými dialogy a často s použitím nářečních prvků, zejména u venkovských postav. Humor je často situační, charakterový, ale i jazykový, s využitím ironie, sarkasmu a mírné satiry. Popisy jsou detailní a realistické, ale zároveň mají jistou lehkost a melodičnost. Kompozice je obvykle chronologická, s jasnou dějovou linkou, i když se mohou objevit anekdotické odbočky. Důraz je kladen na pečlivé vykreslení prostředí a postav, nikoli na složité psychologické analýzy. Vyprávěcí postupy zahrnují objektivní vyprávění z pozice vševědoucího vypravěče, který však často projevuje jemnou ironii nebo soucit s postavami. Někdy se objevují i prvky autorského komentáře, který dodává textu specifický tón. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou povídka (zejména humoreska), novela, fejeton (který se stal téměř synonymem pro kritickou reflexi Nerudovy doby), román (často se satirickým podtextem) a v menší míře i lyricko-epická poezie s humornými či satirickými prvky. Celkově český humoristický realismus představuje svébytný a trvalý přínos k české literatuře, který spojuje lásku k českému lidu a zemi s bystrým a často humorným pohledem na jeho nedostatky.
👥 Zastupci
Český humoristický realismus je významný literární směr, který se rozvinul především v české literatuře konce 19. a první poloviny 20. století, charakterizovaný spojením realistického zobrazení skutečnosti s pronikavým humorem, ironií a satirou, často s cílem kriticky glosovat společenské jevy, lidské charaktery a národní povahu. Tento proud se zaměřuje na všední život „malého člověka“, jeho radosti a strasti, maloměstské a venkovské prostředí, byrokracii a absurditu existenciálních situací. Mezi nejdůležitější české autory tohoto směru patří Jan Neruda, Ignát Herrmann, Karel Poláček, Jaroslav Hašek, Vladislav Vančura, Eduard Bass a Zdeněk Jirotka, zatímco ve světové literatuře nacházíme paralely například u Marka Twaina, Charlese Dickense, Nikolaje Vasiljeviče Gogola nebo Jeroma K. Jeroma. Jan Neruda je autorem stěžejních „Povídek malostranských“, které s mistrovskou lehkostí a melancholickým humorem vykreslují život staré Prahy a její svérázné obyvatele, čímž autenticky zachycují české prostředí 19. století s jemnou ironií. Ignát Herrmann ve svém románu “U snědeného krámu“ humorně a realisticky líčí pražské měšťanské prostředí a jeho figurky, často s břitkým postřehem nad jejich malostí a typickými vlastnostmi, reflektuje dobové společenské mravy. Karel Poláček s díly jako “Muži v offsidu“ a “Bylo nás pět“ s bezpříkladnou lehkostí, empatií a hlubokým pochopením dětské duše zobrazuje komické a často absurdní stránky maloměstského života a všedních událostí, odhalujíc pokrytectví a dospělého světa očima dětí i sportovních fanoušků. Jaroslav Hašek se svým monumentálním dílem “Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ vytvořil satirickou epopej, která využívá specifického “švejkovského“ humoru a lidové moudrosti k demaskování absurdity války, byrokracie a autoritářství, čímž se stala symbolem českého národního odporu proti útlaku a lidské hlouposti. Vladislav Vančura ve svém románu “Rozmarné léto“ s poetickým a hravým jazykem humorně glosuje milostné eskapády tří stárnoucích přátel, čímž ukazuje radost, prchavost života a vitalitu lidského ducha na pozadí malého města. Eduard Bass je známý pro “Klapzubovu jedenáctku“, která s humorem vypráví o fotbalovém týmu, jenž obletí svět, a s laskavým realismem vykresluje národní povahu, ambice a sportovní nadšení, zároveň reflektuje sny a touhy obyčejných lidí. Zdeněk Jirotka ve svém románu “Saturnin“ přináší modernější formu humoristického realismu plnou absurdních situací, inteligentního slovního humoru a gentlemanovské elegance, přesto s pevnou ukotveností v dobovém českém prostředí a jeho společenských konvencích. Ze světových autorů lze zmínit Marka Twaina s díly “Dobrodružství Huckleberryho Finna“ a “Dobrodružství Toma Sawyera“, kde s mistrovskou lehkostí a realističností popisuje život na řece Mississippi a s humorem kritizuje pokrytectví a předsudky tehdejší americké společnosti, čímž tvoří nadčasový obraz dospívání. Charles Dickens v “Kronice Pickwickova klubu“ s bohatou galerií postav a humornými epizodami s lehkostí a satirou vykresluje různé vrstvy anglické společnosti, čímž tvoří detailní mozaiku lidských typů a jejich osudů. Nikolaj Vasiljevič Gogol svými díly jako “Mrtvé duše“ a “Revizor“ s groteskním humorem a satirickým realismem obnažuje morální úpadek a korupci carského Ruska skrze nezapomenutelné karikatury a absurdní situace, které rezonují s univerzálními tématy. Jerome K. Jerome ve “Třech mužích ve člunu (o psu nemluvě)“ nabízí jemný, laskavý humor založený na realistickém pozorování všedních situací a lidských charakterů během výletu po Temži, což je ukázka britského suchého humoru s přesnými postřehy. Tyto příklady ilustrují široké spektrum autorů a děl, které pod zástavou humoristického realismu spojují realitu s humorem, aby nabídly nejen zábavu, ale i hlubší společenskou reflexi.
📈 Vývoj
Český humoristický realismus se zformoval na konci 19. století, kdy se česká literatura po období romantismu a národního obrození obracela k detailnímu a pravdivému zobrazení skutečnosti, často inspirovanému francouzským a ruským realismem, avšak s výrazným důrazem na specificky českou národní mentalitu, prostředí maloměst a venkova. V rané fázi, reprezentované například Janem Nerudou či Ignátem Herrmannem, byl humor často jemnější, popisný a zaměřoval se na realistické zobrazení s nádechem nostalgie a kritikou měšťáckých nešvarů, s důrazem na lokální kolorit a drobnokresbu. Období vrcholu pro tento směr nastalo v meziválečném období, během tzv. první republiky (1918-1938), kdy se autoři jako Karel Poláček, Jaroslav Hašek, Vladislav Vančura a Eduard Bass naplno rozvinuli potenciál humoristického realismu. Tato doba svobody a kritické sebereflexe národa umožnila plné vyjádření ostřejší satiry, hlubší psychologizace postav a ironického pohledu na svět, což se projevilo v komplexnějších dílech. Humor se stával nástrojem k demaskování společenských předsudků, byrokracie a lidské malosti, přičemž se objevovala i groteska a absurdno. Po druhé světové válce a nástupu komunistického režimu došlo k postupnému útlumu otevřené satiry a kritiky, nicméně humoristický realismus se neztratil, ale spíše transformoval. Humor se často stahoval do alegorií, skryté ironie nebo absurdna, aby obešel cenzuru a omezení, což je patrné u autorů jako Zdeněk Jirotka (který se ještě drží meziválečné elegance, ale s novými prvky), a později Miroslav Švandrlík nebo Pavel Kohout. Původní „laskavý“ realismus se tak proměnil v ostřejší, často existenciálně laděnou satiru či grotesku, reflektující totalitní zkušenost. V rámci národních, regionálních a žánrových variant lze rozlišit pražský humor (Neruda, Herrmann) zaměřený na život ve městě, maloměstský humor (Poláček, Vančura, Bass) zkoumající specifika menších sídel, groteskní a satirický humor (Hašek) demaskující absurdní svět, a poetický až lyrický humor (Vančura). Tento směr nebyl jen zábavný, ale plnil důležitou roli v kritické sebereflexi české společnosti a uchování specifického národního ducha, který se projevoval v laskavém, ale pronikavém pohledu na lidské bytí. V pozdní fázi se objevily i prvky existenciálního rozměru a hlubší reflexe smyslu života, což humoristickému realismu dodalo ještě větší hloubku a univerzálnost.
💫 Vliv
Vliv českého humoristického realismu na pozdější literaturu a umění je značný a prostupuje mnoha sférami české kultury. Na tento směr navázali mnozí autoři, kteří pokračovali v tradici bystrého pozorování, humoru a ironie, často s hlubším existenciálním podtextem. Mezi ty nejvýznamnější patří Bohumil Hrabal s jeho „pábením“, laskavým humorem a smyslem pro bizarnost, který se stal ikonou poválečné české literatury. Dále Josef Škvorecký s jeho ironickým a jazzem inspirovaným pohledem na život v totalitním režimu, nebo Ota Pavel, který ve svých vzpomínkových prózách kombinuje nostalgii, laskavý humor a tragiku osudu. Vliv je patrný i u autorů jako Milan Kundera v jeho raných dílech, kde se objevuje satirická reflexe společnosti, a u mnoha dalších moderních humoristů a satiristů, včetně těch píšících pro divadlo, film nebo rozhlas. Český humoristický realismus výrazně ovlivnil také filmovou a divadelní tvorbu. Filmová „nová vlna“ 60. let, reprezentovaná režiséry jako Miloš Forman, Jiří Menzel či Věra Chytilová, často čerpala z poetiky humoristického realismu, jeho laskavého pohledu na „malého člověka“, absurditu života a ironického zobrazení společnosti. Mnoho děl humoristických realistů se dočkalo úspěšných adaptací: „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ Jaroslava Haška byly mnohokrát zfilmovány, nejznámější je asi snímek s Rudolfem Hrušínským st., a dočkaly se i animovaných verzí a nesčetných divadelních inscenací. Poláčkovo “Bylo nás pět“ se stalo kultovním televizním seriálem, “Muži v offsidu“ byly rovněž zfilmovány. Vančurovo “Rozmarné léto“ bylo mistrně převedeno na plátno Jiřím Menzelem, a Jirotkův “Saturnin“ se dočkal filmové i seriálové podoby. Také Bassova “Klapzubova jedenáctka“ a Herrmannovo “U snědeného krámu“ byly adaptovány. V době svého vzniku byl humoristický realismus přijímán s různorodými reakcemi. Na jedné straně si získal obrovskou popularitu u čtenářů pro svou srozumitelnost, blízkost k životu a schopnost pobavit i poučit. Byl vnímán jako zrcadlo české duše a nástroj pro kritickou sebereflexi. Na straně druhé se setkal i s kritikou. Někteří literární kritici ho mohli považovat za “lehčí“ žánr, postrádající hlubší umělecké ambice, nebo za příliš kritický či zesměšňující národní povahu. Například Haškův Švejk byl zpočátku kontroverzní pro svůj antiautoritářský tón, vulgarismy a údajné zesměšnění národa. Poláčkovo dílo bylo za protektorátu a později za komunistického režimu částečně zakazované nebo cenzurované pro svou upřímnost a kritický náhled na tehdejší poměry. Dnes je český humoristický realismus považován za jeden z pilířů české literatury, neodmyslitelnou součást národní identity a kulturního dědictví. Jeho díla jsou studována na školách, vnímána jako nadčasová, s univerzální platností, a mnohé z nich si zachovávají svou aktuálnost a schopnost oslovit i současného čtenáře a diváka. Je ceněn pro svou hloubku, vtip, humanismus a schopnost vypořádat se s těžkostmi života s humorem a nadhledem, což z něj činí klíčový prvek české literární tradice.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Český humoristický realismus na Rozbor-dila.cz →