📖 Úvod
Česká literatura první poloviny 20. století je široké a komplexní literární období zahrnující léta zhruba od roku 1900 do 1950. Ačkoli se nejedná o konkrétní literární směr s jedním „původním názvem“, nýbrž o široké časové vymezení, lze ji charakterizovat jako dobu mimořádné dynamiky a rozmanitosti. Rozvíjela se především v Českých zemích, které byly na počátku tohoto období součástí Rakouska-Uherska a posléze se staly jádrem nově vzniklého Československa, svrchovaného státu se silnou národní identitou a bohatou kulturní tradicí.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku české literatury první poloviny 20. století je nesmírně bohaté a turbulentní. Období začíná na sklonku Rakouska-Uherska, což s sebou neslo pocit úpadku starého světa a hledání nových cest. Klíčovým formujícím zážitkem byla první světová válka (1914-1918), která otřásla dosavadními hodnotami, vedla k masovému utrpení a následně ke vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. První republika (1918-1938) představovala éru demokratických svobod, sociálních reforem a nebývalého kulturního rozkvětu, ale zároveň se potýkala s hospodářskou krizí 30. let, rostoucím extremismem v Evropě a vnitřními národnostními problémy. Vyvrcholením byl mnichovský diktát v roce 1938, následná ztráta pohraničí a okupace nacistickým Německem, vedoucí k protektorátu Čechy a Morava (1939-1945) a druhé světové válce. Poválečné období pak rychle vyústilo v komunistický převrat v únoru 1948, který znamenal konec demokratické éry a nástup totalitního režimu. Společenské změny zahrnovaly rapidní urbanizaci a industrializaci, rozmach vědy a techniky, emancipaci žen, proměnu tradičních sociálních struktur a nástup masové kultury. Filozofické pozadí bylo ovlivněno zpochybňováním pozitivistického racionalismu a rozvojem filozofie života (H. Bergson), existencialismu (Kierkegaard, později Heidegger a Sartre), psychoanalýzy (S. Freud), relativismu, humanismu a později i marxismu. Důležitou roli hrálo také hledání smyslu existence a národní identity v proměnlivém světě. Neexistuje jeden jediný zakladatel tohoto literárního období, neboť se jedná o souběh mnoha směrů a skupin. U jeho zrodu však stály generace buřičů a anarchistických buřičů z počátku století (např. Fráňa Šrámek, Viktor Dyk, Karel Toman), které se vymezovaly proti měšťanské společnosti, konvencím a dřívějšímu vlastenectví ruchovců a lumírovců, často s prvky symbolismu, dekadence a vitalismu. Následovala pak silná vlna literární avantgardy (český kubismus, poetismus, surrealismus) ve 20. a 30. letech, spojená se jmény jako Karel Teige, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Karel Čapek či Vladislav Vančura. Tyto směry navazovaly na evropskou modernu konce 19. století a zejména na zahraniční avantgardní hnutí (futurismus, expresionismus, kubismus, surrealismus), přičemž se aktivně vymezovaly proti realismu a naturalismu, popisnosti, konzervatismu a starým formám vyjádření, usilujíce o novou estetiku a angažovanost.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika české literatury první poloviny 20. století jsou mimořádně pestré, odrážejíce společenský i duchovní neklid doby. Charakteristická je pluralita uměleckých směrů a individuálních projevů, experimentování s formou i obsahem a hledání nové identity v proměnlivém světě. Typickými tématy a motivy jsou reflexe války a jejího dopadu na člověka a společnost, hledání míru a humanismu, otázky národní identity a jejího ohrožení, existenciální úzkost, odcizení jedince ve velkoměstě, sociální spravedlnost, láska, smrt, ale i krása obyčejného života, dětství, domov a příroda. Obraz typického hrdiny je často složitý a rozporuplný: může jít o intelektuála hledajícího smysl existence, buřiče protestujícího proti nespravedlnosti, obyčejného člověka postaveného před mimořádné události, nebo naopak o hrdinu s hlubokým vnitřním životem, který se snaží pochopit svět kolem sebe. Hrdinové jsou často psychologicky propracovaní, často osamělí a bojují s vnitřními i vnějšími konflikty. Obvyklé prostředí se pohybuje od velkoměstských aglomerací a jejich periferií, přes válečné fronty a venkov s jeho sociální problematikou, až po intimní prostory domovů a nitra lidské duše. Konflikty se odehrávají na úrovni jedince a společnosti, mezi generacemi, ideologiemi, národy, ale též v nitru samotného člověka. Jazyk a styl jsou rozmanité: od tradičního lyrického a epického vyjádření přes experimentální jazyk avantgardy (volný verš, pásmo, automatické texty, jazykové hry, koláže) až po reportážní styl, esejistické pasáže, hovorovou řeč či dialekt. Kompozice se může pohybovat od klasických, lineárních struktur až po fragmentární, nelineární, polytematické a kolážovité uspořádání textu, často s prolínáním časových rovin. Vyprávěcí postupy zahrnují tradiční vševědoucího vypravěče, ale často se objevuje ich-forma, vnitřní monolog, proud vědomí, reportážní objektivita či esejistické reflexe. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují rozsáhlé společenské, psychologické a historické romány, novely a povídky (často s prvky fantastiky či alegorie), různorodou poezii (od symbolistické a dekadentní, přes vitalistickou, expresionistickou až po poetistickou a surrealistickou), moderní drama (včetně experimentálního, satirického a psychologického dramatu), esej, fejeton a reportáž.
👥 Zastupci
Česká literatura první poloviny 20. století představuje jedno z nejplodnějších a nejrozmanitějších období české kultury, charakterizované bouřlivým rozvojem moderních uměleckých směrů a hlubokými společenskými proměnami, od zániku Rakouska-Uherska přes vznik Československé republiky až po její ohrožení a okupaci. Nejdůležitější čeští autoři tohoto období a jejich reprezentativní díla jsou: Karel Čapek (1890–1938) – R.U.R., Válka s mloky, Bílá nemoc. Čapek mistrně reflektoval dopady techniky, varoval před totalitarismem a humanismem hledal východiska z civilizačních krizí, čímž ilustruje demokratický proud a jeho filozofické hloubky. Jaroslav Hašek (1883–1923) – Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Hašek satiricky a s anarchickou nonšalancí rozvrátil mýtus o hrdinství a militarismu, čímž představuje lidovou, provokativní a antimilitaristickou linii české literatury. Jaroslav Seifert (1901–1986) – Na vlnách TSF, Světlem oděná krása. Seifert je klíčovou postavou poetismu, jeho raná díla s lehkostí, hravostí a smyslovou radostí oslavují moderní život a krásu, což dokonale reprezentuje tento ryze český avantgardní směr. Vítězslav Nezval (1900–1958) – Edison, Pantomima, Manon Lescaut. Nezval byl ústřední postavou poetismu a později českého surrealismu, jeho díla demonstrují lyrickou fantazii, experiment s formou a propojování snu s realitou, čímž zastřešuje vrcholné avantgardní proudy. Jiří Wolker (1900–1924) – Host do domu, Těžká hodina. Wolkerova poezie s idealismem a sociálním cítěním vyjadřuje touhu po spravedlnosti a hledání nového světa, což z něj činí předního představitele proletářské poezie. Vladislav Vančura (1891–1942) – Rozmarné léto, Markéta Lazarová. Vančura je mistrem experimentální prózy, jeho archaizující jazyk, metaforičnost a jedinečná stylistika ukazují cestu k modernímu románu ovlivněnému avantgardními uměleckými proudy. Ivan Olbracht (1882–1952) – Nikola Šuhaj loupežník, Golet v údolí. Olbracht se zaměřoval na sociální a psychologický realismus, zobrazoval drsné životní osudy menšin a chudých vrstev s hlubokým vhledem do lidské duše a lokální specifiky. Franz Kafka (1883–1924) – Proces, Proměna, Zámek. Ačkoli psal německy, Kafka je pražský autor, jehož díla s existenciální úzkostí, absurdní byrokracií a pocitem viny ovlivnila nejen světovou literaturu, ale i vnímání moderního světa v českém kontextu, ačkoliv jeho recepce v Československu byla složitá. Z předních světových autorů, kteří ovlivnili tuto dobu nebo s ní souznívali, lze jmenovat Apollinaira (kubofuturismus), Bretona (surrealismus), Joyce (experimentální román), F. T. Marinettiho (futurismus) a Freuda (psychoanalýza, která inspirovala psychologický román a surrealismus).
📈 Vývoj
Vývoj české literatury v první polovině 20. století byl dynamický a mnohovrstevnatý. Vznik tohoto období lze datovat na přelom 19. a 20. století, kdy doznívaly proudy realismu a naturalismu (např. bratři Mrštíkové), ale současně se prosazovala Moderní revue (J. Karásek ze Lvovic) a autoři jako Antonín Sova, Otokar Březina (symbolismus, dekadence) a Petr Bezruč (sociální balady). K rané fázi patřila i generace anarchistických buřičů (Fráňa Šrámek, S. K. Neumann, Viktor Dyk), kteří provokovali s vitalismem, antimilitarismem a volnomyšlenkářstvím, připravovali půdu pro avantgardu. Období vrcholu nastalo po první světové válce, kdy vznikla samostatná Československá republika. V první polovině 20. let se objevila proletářská poezie (Jiří Wolker, S. K. Neumann) s vírou v revoluci a nový svět. Zároveň se rozvíjel tzv. demokratický proud (Karel Čapek, Josef Čapek, Karel Poláček), zaměřený na humanistické hodnoty, kritické myšlení a reflexi moderní společnosti. V polovině 20. let se zrodil ryze český poetismus (Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl), který se s radostí a hravostí obracel k obrazům moderní civilizace, exotiky a fantazie. Kolem roku 1930 se poetismus transformoval v surrealismus (Vítězslav Nezval, Karel Teige), zdůrazňující vliv podvědomí a snů. Próza v tomto období procházela také velkými změnami: od realistických a psychologických románů (Ivan Olbracht, Jarmila Glazarová, Egon Hostovský) přes experimentální prózu ovlivněnou avantgardou (Vladislav Vančura s jeho archaizujícím jazykem a filmovým viděním) až po fantastickou literaturu a antiutopie (Karel Čapek). Silnou náboženskou a katolickou variantu představovali Jaroslav Durych a Jakub Deml. Postupný ústup a proměna nastala koncem 30. let, kdy s narůstajícím politickým napětím, ohrožením demokracie a nakonec okupací Československa (1938/1939) se literatura stala více angažovanou, varující, obranářskou a melancholickou. Mnozí autoři reagovali na situaci (Karel Čapek ve svých varovných hrách a románech), jiní byli umlčeni či perzekvováni (Vančura byl popraven Gestapem). V této fázi se též objevovaly žánrové varianty jako reportážní literatura a deníky z válečných let. Regionální varianty byly přítomny, zejména silná moravská linka (Mrštíkové, Bezruč, Glazarová), zatímco Praha byla centrem avantgardních hnutí. Žánrově se prolínaly lyrická poezie, epická poezie, román (psychologický, sociální, historický, fantastický), povídky, drama, esejistika a literární kritika (F. X. Šalda).
💫 Vliv
Vliv české literatury první poloviny 20. století na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný. Poetismus a surrealismus položily základy pro další experimentální proudy v poezii a próze, ovlivnily básníky Skupiny 42 po válce, inspirovaly k volné obraznosti a jazykové hravosti. Odkaz Karla Čapka, s jeho varováním před totalitou, zneužitím techniky a apelováním na humanismus, je stále živý a rezonuje v moderní sci-fi a antiutopické literatuře i v obecných filozofických debatách. Pojem „robot„ z jeho R.U.R. se stal celosvětovým. Jaroslav Hašek a jeho Švejk vytvořili archetyp pasivního odporu a satirického pohledu na autoritu, který inspiroval mnohé (např. Bertolta Brechta) a ovlivnil satirickou literaturu a film. Psychologický a sociální realismus Olbrachta či Glazarové se stal důležitým východiskem pro realisty poválečné éry. Recepce v době vzniku byla různorodá. Avantgardní směry (poetismus, surrealismus) byly zpočátku kritizovány konzervativními kruhy za přílišnou experimentálnost, „nesrozumitelnost“ a odklon od tradičních hodnot. Naopak byly nadšeně přijímány mladou generací a uměleckými kritiky jako F. X. Šalda. Některá díla, jako Haškův Švejk, čelila kritice za „vulgárnost“ či „nemorálnost“, přesto si získala obrovskou popularitu mezi čtenáři. Politicky angažovaná díla (proletářská poezie, antifašistická díla Čapka) vyvolávala silné ideologické debaty a střety. S nástupem totalitních režimů ve 30. letech a za okupace se mnohá díla stala nepohodlnými – Čapkovy knihy byly zakazovány, někteří autoři perzekvováni (např. Vladislav Vančura byl popraven gestapem v roce 1942). Zákazy a cenzura byly běžné, zejména vůči dílům kritizujícím totalitu nebo židovskou tematiku. Dnes je toto období vnímáno jako jeden z vrcholů české literatury, srovnatelný s národním obrozením. Je to zlatý věk plný originality, umělecké síly a myšlenkové hloubky. Autoři jako Čapek, Hašek, Seifert, Nezval, Vančura, Olbracht a Kafka jsou považováni za pilíře české i světové kultury, jejich díla jsou neustále čtena, studována a interpretována. Existuje nespočet filmových, divadelních, rozhlasových a televizních adaptací – například kultovní film Otakara Vávry “Markéta Lazarová„ (podle Vančury), řada adaptací “Švejka„, divadelní inscenace Čapkových her (“R.U.R.„, “Bílá nemoc„) i filmové adaptace (“Krakatit„, “Válka s mloky“). Dílo Franze Kafky je celosvětově adaptováno do filmů, divadelních her, oper a baletů, což svědčí o jeho trvalé aktuálnosti a univerzálním významu. Toto období nepřestává inspirovat současné tvůrce a jeho vliv je cítit v moderních uměleckých formách i dnes.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Česká literatura první poloviny 20. století na Rozbor-dila.cz →