📖 Úvod
Česká literatura 60. let 20. století představuje dynamické a kritické období ve vývoji české slovesnosti. Jedná se o časové zařazení v rámci 20. století, konkrétně zahrnující léta přibližně 1960 až 1969, s dozvuky až do počátku normalizace na začátku 70. let. Pojem „Česká literatura 60. let 20. století“ není označením konkrétního literárního směru či školy s jednotným původním názvem, nýbrž periodizace označující soubor literárních projevů a tendencí, které se rozvíjely v tomto desetiletí. Zcela primárně se rozvíjela v Československu, s důrazem na její českou národní složku, i když v širším kontextu ovlivnila a byla ovlivněna celým československým kulturním prostředím.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku této literární éry je hluboce zakořeněno v destalinizaci a postupném uvolňování poměrů po kultu osobnosti v 50. letech, signalizovaném Chruščovovým projevem na XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Toto „tání“ vedlo k revizi mnoha dogmat socialistického realismu a k rehabilitacím nespravedlivě odsouzených. Filozoficky byla tato generace silně ovlivněna existencialismem (zejména Jean-Paul Sartre, Albert Camus), filozofií absurdity (Samuel Beckett, Eugène Ionesco) a obecně západním kritickým myšlením, které se střetávalo s dogmatickým marxismem-leninismem a hledalo autentické lidské hodnoty a svobodu v odcizeném světě. U vzniku nestála jedna konkrétní osobnost či zakladatel, nýbrž celá plejáda autorů, redaktorů a intelektuálů, kteří se podíleli na kritickém dialogu se společností. Mezi klíčové postavy patřili Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Ludvík Vaculík, Josef Škvorecký, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Václav Havel a Arnošt Lustig, stejně jako redakce vlivných časopisů (např. Literární noviny, Host do domu, Květen, Plamen) a nakladatelství. Politická situace se postupně vyvíjela od omezeného uvolňování k radikálnějším změnám v období Pražského jara 1968, kdy došlo k pokusu o reformu socialismu směrem k „socialismu s lidskou tváří“, který sliboval větší politické svobody a pluralitu. Společenské změny zahrnovaly vzestup občanské angažovanosti, studentského hnutí, rozmach filmové nové vlny, jazzu, rock„n“rollu a obecně otevřenosti vůči západní kultuře. Tato literatura se vymezovala proti předchozímu schematickému a ideologicky zatíženému socialistickému realismu 50. let, proti propagandistické angažovanosti, černobílému vidění světa a nedostatku kritické reflexe. Navazovala na meziválečnou avantgardu (surrealismus, poetismus), na demokratickou tradici první republiky, na existenciální a absurdní prvky v literatuře a na experimentální proudy západní moderny. Důraz byl kladen na individualitu, subjektivní prožitek a kritické zkoumání reality, vedoucí k hlubšímu pochopení lidské existence v daných společenských podmínkách a k odmítání dogmatických přístupů v umění i v životě. Objevovaly se nové formy kritiky konzumerismu, byrokracie a totalitní moci, často skryté za ironií a humorem.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou české literatury 60. let je pozoruhodná pluralita stylů, témat a metod, odklon od monolitické ideologie a příklon k umělecké svobodě a experimentu. Typická témata a motivy zahrnují osamělost a odcizení jedince v byrokratickém a totalitním systému, ztrátu iluzí, komplikované vztahy k minulosti (trauma války, p50. let, politické procesy), hledání vlastní identity, absurditu každodenního života, mezilidské vztahy často poznamenané nedorozuměním, otázky svobody a nesvobody, erotika, sex a úloha alkoholu jako úniku či prostředku k sebepoznání. Častým motivem je „malý člověk“ konfrontovaný s velkými dějinami nebo s mocenskými strukturami. Obraz typického hrdiny je komplexní – často je to antihrdina, outsider, intelektuál pochybující o systému i sobě samém, „malý člověk“ v soukolí velkých dějin, který se snaží udržet si autenticitu, i když se jeho snaha často jeví marná nebo tragikomická, často je pasivní pozorovatel, ale zároveň i vnitřní rebel. Obvyklé prostředí je městské, často periferní nebo všední – špinavé hospody, pivnice, malé byty, úřednické kanceláře, továrny, ale i idylický venkov narušený modernizací, evokující pocit stísněnosti a banality, v níž se skrývá hlubší existenciální drama. Konflikty se soustředí na střet jedince se systémem, svobody s nesvobodou, autenticity s přetvářkou, ideálů s drsnou realitou a na generační propasti a morální dilemata. Jazyk a styl se vyznačuje hovorovostí, používáním slangu, argotu, vulgarismů, bohatou metaforikou, ironií, černým humorem, groteskou a parodií. Často dochází k prolínání prozaických a lyrických pasáží, k experimentům s narací a k polyfonii hlasů, které odrážejí různé úhly pohledu. Kompozice bývá fragmentární, mozaikovitá, nelineární, s častými retrospekcemi, vnitřními monology a prolínáním časových rovin, což odráží roztříštěnost a složitost prožívané reality a vnitřní stav hrdinů. Vyprávěcí postupy zahrnují střídání vševědoucího vypravěče s ich-formou, stream of consciousness (proud vědomí), nespolehlivého vypravěče, montáže, koláže, dialogičnost a intertextualitu, které umožňují hlubší ponor do psychiky postav a do společenského kontextu. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou romány (často s autobiografickými prvky, ironické, filozofické, existenciální, často s otevřeným koncem), novely, povídky, absurdní dramata (zejména Václav Havel), esejistická próza a poezie, kde se objevovaly nové formy vyjádření a témata generace beatniků, zdůrazňující osobní svobodu a nonkonformismus.
👥 Zastupci
Česká literatura 60. let 20. století představuje jedno z nejplodnějších a nejvýznamnějších období v dějinách české literatury, charakterizované uvolněním politického tlaku, experimentováním s formou i obsahem a hlubokou reflexí lidské existence a historických událostí. Mezi nejdůležitější české autory tohoto směru patří Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Václav Havel, Ladislav Fuks, Vladimír Páral a Ivan Klíma, jejichž díla přesahovala národní hranice a ovlivnila světové literární dění. Milan Kundera je autorem románů „Žert“ (1967), který mistrně zpracovává téma zrady, pomsty a absurdity totalitního systému s intelektuální pronikavostí, a sbírky povídek “Směšné lásky“ (1963, 1965, 1968), jež s ironií a desiluzí prozkoumávají intimní vztahy a existenciální dilemata jednotlivce, čímž skvěle ilustrují kritické a filozofické směřování doby. Bohumil Hrabal zanechal nesmazatelnou stopu svou specifickou poetikou v dílech jako “Ostře sledované vlaky“ (1965), kde skrze grotesku a magický realismus zachycuje osudy malých lidí na pozadí velkých dějinných událostí, nebo “Perlička na dně“ (1963), sbírka povídek představující jeho “pábitelské“ postavy, které s humorem a svérázným pohledem na svět reflektují ústřední témata doby. Josef Škvorecký, jeden z klíčových prozaiků, se proslavil románem “Zbabělci“ (napsán 1948-49, vydán 1958), který s autentickým jazykem a jazzovým rytmem popisuje konec války z pohledu mladého Dannyho Smiřického, čímž předznamenal uvolnění a ironii 60. let, a posmrtně vydaný, avšak v 60. letech napsaný román “Tankový prapor“ (1971 v exilu), satirizující absurditu a malost socialistické armády. Václav Havel vynikl v oblasti absurdního dramatu hrami “Zahradní slavnost“ (1963) a “Vyrozumění“ (1965), které pomocí jazykové manipulace a byrokratických systémů sžíravě kritizují odcizení, ztrátu identity a totalitní moc. Ladislav Fuks se do povědomí zapsal romány jako “Spalovač mrtvol“ (1967), hororovou groteskou zkoumající psychiku člověka ovlivněného nacismem, a “Pan Theodor Mundstock“ (1963), který mistrně líčí úzkost a psychologickou deformaci jednotlivce v očekávání holocaustu, což zdůrazňuje silný důraz na historické trauma a lidskou psychiku. Vladimír Páral ve svých satirických románách “Soukromá vichřice“ (1966) a “Katapult“ (1967) kritizuje konzumní způsob života, povrchnost mezilidských vztahů a stereotypy v tehdejší společnosti s drsným humorem a sexuální otevřeností, což dobře ilustruje snahu o provokaci a společenskou kritiku. Ivan Klíma svými povídkami a romány jako “Hodina ticha“ (1963) a “Milostné léto“ (1969) zkoumá morální dilemata, osobní svobodu a hledání identity v kontextu politických událostí a lidských vztahů. Ze světových autorů, kteří ovlivňovali české 60. léta, je třeba zmínit například francouzské autory nového románu (Alain Robbe-Grillet) a dramatiky absurdního divadla (Samuel Beckett, Eugène Ionesco), kteří podnítili experimentální tendence v české próze a dramatu, zejména v oblasti zpochybňování tradičního vyprávění a reflexe absurdního údělu člověka.
📈 Vývoj
Vývoj české literatury 60. let 20. století prošel výraznou dynamikou. Období „vzniku“ a rané fáze lze datovat na počátek desetiletí, kdy po ideologickém útlaku 50. let nastalo postupné uvolnění. Křestným rokem bývá označován rok 1956 s XX. sjezdem KSSS a následnou domácí kritikou kultu osobnosti, což vedlo k oživení kulturního života a k možnosti publikování děl autorů, kteří byli dříve umlčeni, nebo k debutům nových talentů. Toto období se vyznačovalo opatrným experimentováním, hledáním nových témat a žánrů a renesancí literárních časopisů jako “Literární noviny“, “Host do domu“ či “Plamen“, které se staly platformou pro živou diskusi a kritickou reflexi. Autoři jako Škvorecký, Hrabal, Fuks a Kundera začali naplno rozvíjet svůj specifický styl a tematiku. “Období vrcholu“ nastalo v polovině 60. let a trvalo až do pražského jara 1968. V této době se literatura stala jednou z hlavních hybných sil společenského a politického uvolnění. Vrcholily experimenty s formou a jazykem, rozvíjelo se absurdní drama (Havel, Kohout), nová vlna v próze (Kundera, Páral, Klíma) a originální poetika (Hrabal, Fuks). Debaty o smyslu umění, historii, národní identitě a individuální svobodě byly živé a pronikaly do všech žánrů. Literatura v této fázi přestala být pouhou zábavou a stala se nástrojem kritické sebereflexe a anticipace budoucího vývoje. Byly vydány klíčové romány a divadelní hry, které dnes patří do zlatého fondu české literatury. “Postupný ústup a proměna“ nastaly s invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Okamžitě následovala drastická cenzura, zákazy publikování pro většinu významných autorů (tzv. “trezorová literatura“), rušení časopisů a masivní vlna emigrace. Autoři jako Kundera a Škvorecký pokračovali v tvorbě v exilu, zatímco jiní (Hrabal, Havel, Klíma) tvořili pro samizdat nebo jim bylo povoleno publikovat pouze pod pseudonymem či s velkými kompromisy. Raná a pozdní fáze se tak liší nejen mírou svobody projevu, ale i tónem – od optimistického a experimentálního počátku k hořké reflexi ztracených nadějí a existenciální tísni konce desetiletí. “Žánrové varianty“ zahrnovaly široké spektrum: od experimentální prózy ovlivněné novým románem, přes groteskní a magicky realistické prvky, až po angažovanou společenskou satiru. V dramatu dominovalo absurdní divadlo a divadla malých forem. Poezie se vyznačovala návratem k silné metafoře, meditativní lyrikou (Skácel) i vědeckou inspirací (Holub). “Národní a regionální varianty“ byly v zásadě celostátní, ale lze hovořit o silném moravském básnickém proudu s autory jako Jan Skácel nebo Oldřich Mikulášek, kteří vnášeli do poezie silný vztah k regionu, přírodě a moravské historii, čímž obohacovali celkovou rozmanitost české literatury 60. let.
💫 Vliv
Vliv literatury 60. let na pozdější literaturu a umění byl zcela zásadní a dalekosáhlý, formoval následující generace a zanechal trvalou stopu v kulturním povědomí. Mnozí autoři z tohoto období se stali inspirací pro „exilovou a samizdatovou literaturu“ období normalizace; jejich předchozí díla představovala pro nové generace literátů (např. v okruhu Petlice) měřítko kvality a odvahy. Milan Kundera a Josef Škvorecký se v exilu stali světově uznávanými autory, jejichž tvorba navazovala na témata a styly rozvinuté v 60. letech a výrazně ovlivnila diskurz o totalitě a lidské svobodě na Západě. Václav Havel se z dramatika absurdního divadla proměnil v předního disidenta a posléze prezidenta, jehož dramatické dílo i esejistika se staly symbolem boje za lidská práva a kritiky byrokratické moci. Jeho vliv přesáhl hranice literatury do politiky a filozofie. Na umělecké scéně byla tato éra úzce propojena s “českou novou vlnou ve filmu“, kde režiséři jako Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, Evald Schorm a Jan Němec často adaptovali literární díla (Menzelův “Ostře sledované vlaky“ dle Hrabala, Juráčkův “Případ pro začínajícího kata“ inspirovaný Swiftem, avšak s havlovskými rysy absurdity, Herzův “Spalovač mrtvol“ dle Fukse) nebo sdíleli s literáty podobné humanistické, kritické a experimentální tendence. Také “divadelní scéna“ čerpala z této doby, divadla malých forem vzniklá v 60. letech (Divadlo Na zábradlí, Semafor) položila základy pro alternativní a nezávislé divadlo v pozdějších desetiletích. Autoři jako Bohumil Hrabal s jeho specifickou pábitelskou poetikou se stali literárními ikonami a inspirací pro desítky dalších prozaiků. “Přijetí v době svého vzniku“ bylo rozporuplné, ale většinou s velkým ohlasem. Zpočátku, po uvolnění cenzury, byla díla přijímána s nadšením veřejností i kritiky jako závan čerstvého vzduchu po strnulosti 50. let. Literatura se stala centrem společenské debaty, “Literární noviny“ byly nejsledovanějším periodikem. Autoři jako Kundera, Hrabal, Škvorecký a Havel byli oslavováni pro svou originalitu, odvahu a hluboký vhled do lidské duše a společnosti. Avšak s rostoucím uvolňováním se zvyšoval i tlak ze strany konzervativních komunistických kruhů. Následovala kritika ze “stranických pozic„, některá díla byla zpočátku zakázána nebo musela být přepracována. Po invazi v roce 1968 došlo k plošným “zákazům a cenzuře“. Mnoho autorů bylo na seznamu “nežádoucích“ a jejich knihy byly staženy z knihoven, což znamenalo konec volného publikování pro generaci 60. let a přesun jejich tvorby do samizdatu nebo exilu. “Dnes je literatura 60. let vnímána“ jako vrchol české literatury 20. století a jedno z jejích nejvýznamnějších období. Je plně rehabilitována, stala se “kanonickou součástí školních osnov“ a akademického studia. Autoři jako Kundera, Hrabal, Škvorecký, Havel a Fuks jsou mezinárodně uznáváni a jejich díla jsou překládána do mnoha jazyků po celém světě. Jejich tvorba je předmětem neustálých “filmových, divadelních a rozhlasových adaptací“, které svědčí o její trvalé aktuálnosti a síle. “Ostře sledované vlaky“ Jiřího Menzela získaly Oscara, “Spalovač mrtvol“ Juraje Herze je kultovní snímek, a Havlovy hry se hrají na divadelních scénách po celém světě. I novější adaptace, jako “Obsluhoval jsem anglického krále“ (2006) opět od Menzela, dokazují, že odkaz této generace stále žije a inspiruje. Literatura 60. let je synonymem pro intelektuální odvahu, uměleckou inovaci a hlubokou lidskost v kontextu bouřlivých dějin.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Česká literatura 60. let 20. století na Rozbor-dila.cz →