📖 Úvod
Česká literatura 20. století je zastřešující pojem pro veškerou literární tvorbu vzniklou na území českých zemí (nejprve v rámci Rakouska-Uherska, poté Československa, posléze České republiky) v průběhu 20. století, tedy přibližně v letech 1900 až 1999. Původní název v tomto kontextu neexistuje, jelikož se nejedná o jeden směr či školu, nýbrž o celé jedno literární období v dané geografické oblasti, které zahrnuje nesmírné množství rozmanitých proudů, autorů a děl. Časové zařazení je tedy jasně vymezeno 20. stoletím. Zemí, kde se tato literatura rozvíjela, je primárně Česká republika (a její předchůdci v daném historickém kontextu).
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí české literatury 20. století je mimořádně dynamické a plné převratných událostí, které zásadně ovlivnily její charakter, ideologie a formální projevy. Století začalo v atmosféře fin de siècle a postupného rozpadu Rakouska-Uherska, což vedlo k vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. První republika byla obdobím demokracie, hospodářského rozmachu a nebývalého kulturního rozkvětu, který umožnil experimentování a pluralitu uměleckých směrů a filozofických proudů. Toto období plné naděje však bylo tragicky ukončeno Mnichovskou dohodou (1938) a následnou nacistickou okupací (Protektorát Čechy a Morava 1939-1945), která znamenala potlačení svobody, perzekuci a válečné hrůzy, hluboce otiskující se do válečné a poválečné tvorby. Poválečné období přineslo krátký čas optimismu, ale brzy následoval komunistický převrat v roce 1948, který uvrhl zemi na čtyři dekády do totality. Nástup komunistického režimu znamenal tvrdou cenzuru, ideologický dohled, politické procesy, uvězňování spisovatelů, zákaz publikování a vznik exilové a samizdatové literatury, která se stala důležitou součástí českého literárního života. Pokus o reformu a uvolnění, známý jako Pražské jaro (1968), byl brutálně potlačen invazí vojsk Varšavské smlouvy, po níž následovala tzv. normalizace – období stagnace, utužení režimu a další perzekuce, vedoucí k nuceným odchodům mnoha autorů do exilu. Závěr století byl poznamenán Sametovou revolucí v roce 1989, která znamenala pád totality a návrat svobody projevu. Společenské změny zahrnovaly rapidní urbanizaci a industrializaci, proměnu společenské struktury s nárůstem dělnictva a inteligence, emancipaci žen a dopady obou světových válek na celou společnost a kolektivní psychiku. Filozofické pozadí bylo ovlivněno řadou světových proudů, jako byl existencialismus (silná reakce na válečné hrůzy a totalitu, hledání smyslu lidské existence), fenomenologie, marxismus (v oficiální doktríně a později i v kritických reflexích), ale i spiritualismus, vitalismus, pragmatismus či kritický racionalismus. U vzniku moderní české literatury na počátku 20. století nestál jeden zakladatel, nýbrž celá generace modernistů a avantgardistů (např. generace buřičů, později členové Devětsilu), kteří navazovali na světové proudy a hledali nové formy vyjádření. Česká literatura 20. století se vymezovala především proti přežilému pozitivistickému realismu a konzervativnímu romantismu 19. století, proti schematismu a často i proti úzkému nacionalismu, a později ostře proti ideologickému dogmatismu socialistického realismu a jakékoli formě totalitního myšlení. Naopak navazovala na evropskou modernu přelomu století (symbolismus, impresionismus, secese, dekadence) a na avantgardní směry 20. a 30. let (kubismus, futurismus, expresionismus, surrealismus, poetismus), stejně jako na tradici kritického myšlení, humanismu a občanské statečnosti.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika české literatury 20. století jsou mimořádně pestré a flexibilní, reflektujíce proměnlivé společenské, historické a politické podmínky. Typická témata a motivy zahrnují válečné hrůzy a utrpení (první i druhá světová válka, holokaust), nacistickou okupaci, život v totalitě a nesvobodě, exil a disidentství, hledání identity a smyslu života v krizových dobách, téma svobody a nesvobody, viny a odpuštění. Dále se objevuje reflexe mezigeneračních vztahů, sociální nespravedlnosti, chudoby, ale i hlubokých lidských prožitků jako láska, smrt, samota a odcizení. Častým motivem je i konfrontace člověka s byrokracií, absurdním systémem a dehumanizací. Obraz typického hrdiny je velmi diverzifikovaný – od intelektuálů, umělců a filozofů, kteří se snaží uchopit smysl existence a etické dilematy, přes obyčejné lidi z různých společenských vrstev, kteří se potýkají s každodenní realitou či přežíváním v těžkých dobách, až po anti-hrdiny, outsidery, oběti režimu, ale i silné osobnosti vzdorující nepřízni osudu. Často jde o postavy vnitřně rozervané, hledající své místo ve společnosti nebo bojující za své přesvědčení a integritu. Obvyklé prostředí je často městské, zejména Praha a její specifická, často melancholická atmosféra, ale také venkovské maloměsto či sociální periférie. Válečné romány a prózy se odehrávají na frontách, v koncentračních táborech, v odboji nebo v prostředí okupace. V exilové literatuře je prostředí často zahraniční, reflektující pocit vykořenění. Konflikty jsou rozmanité: jednotlivec proti totalitní moci, boj za svobodu slova a umělecké vyjádření, morální dilemata a etické volby, generační střety, vztahové krize a partnerské problémy, vnitřní pocity viny a odpovědnosti, duchovní hledání. Jazyk a styl prošly obrovským vývojem. Od experimentálního a inovativního jazyka avantgardy (hravost, zvukomalba, metafory, pásma) přes realistické a psychologicky propracované vyjádření až po hovorový, syrový, často ironický, sarkastický, cynický či groteskní jazyk reflektující totalitní realitu a absurditu světa. Často se objevuje polyfonie hlasů, proud vědomí, symbolika, alegorie a intertextualita. Kompozice je rovněž velmi variabilní – od tradičních, chronologických příběhů po složité, fragmentární struktury, nelineární vyprávění s častými retrospektivami, prolínáním časových rovin a experimenty s vypravěčskou perspektivou (ich-forma, er-forma, střídání vypravěčů, nespolehlivý vypravěč). Nejčastější literární žánry zahrnují romány (psychologické, společenské, historické, politické, existenciální, generační, sci-fi/fantasy, detektivní), povídky, novely, dramata (realistická, absurdní, psychologická, politická), a samozřejmě poezii, která procházela od symbolismu, poetismu, surrealismu přes spiritualistickou a existenciální poezii až k občanské, meditativní a experimentální tvorbě. Významné místo mají také esejistika, fejetony, reportáže, deníky, memoáry, aforismy a parodie, které často sloužily jako forma kritiky režimu nebo hluboké reflexe doby.
👥 Zastupci
Česká literatura 20. století představuje mimořádně pestrý a dynamický úsek národního písemnictví, silně ovlivněný společenskými a politickými turbulencemi. Mezi nejdůležitější české autory patří „Karel Čapek“, jehož romány “R.U.R.“ (reflexe dopadu techniky na společnost, utopické a dystopické prvky) a “Válka s mloky“ (varování před fašismem, sociální satira) či drama “Bílá nemoc“ (antifašistické drama) reprezentují humanistický a varovný tón jeho tvorby, zaměřené na etické a společenské otázky typické pro meziválečné období. “Jaroslav Hašek“ s ikonickým dílem “Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ dokonale ilustruje anti-militaristickou satiru a absurditu byrokratické mašinérie, která je symbolem českého národního charakteru a poválečné desiluze. “Vladislav Vančura“ se svými díly “Rozmarné léto“ (poetický realismus s experimentálním jazykem) a “Markéta Lazarová“ (baladický příběh s epickým rozměrem a lyrizovanou prózou) ztělesňuje avantgardní experimentování s jazykem a narací, typické pro meziválečnou modernu. “Vítězslav Nezval“, klíčová postava avantgardy, v poémě “Edison“ (poetismus, oslava techniky a krásy světa) a dramatu “Manon Lescaut“ (surrealismus, erotický náboj, lyrika) obohatil českou poezii o hravost, obraznost a snovost. V poválečném období vyniká “Jan Skácel“ s básnickými sbírkami “Smuténka“ a “Dávné proso“, které představují tichou, existenciální poezii s reflexí přírody a paměti, vyvíjející se v období normalizace jako projev vnitřní rezistence. “Bohumil Hrabal“ se svými “Ostře sledovanými vlaky“ (tragikomedie, groteska, “pábení“) a “Postřižinami“ (lyrická próza, oslava života a paměti) je esencí české povahy, plné humoru, absurdity a filozofické hloubky, což je pro českou prózu 2. poloviny 20. století velmi typické. Exilový autor “Milan Kundera“ ve svém románu “Žert“ (disidentská próza, kritika totality) a “Nesnesitelná lehkost bytí“ (filozofický román, existenciální otázky) zpracovává témata svobody, totality a lidské existence s ironickým odstupem. “Václav Havel“ svými absurdními dramaty “Audience“ a “Vernisáž“ kritizuje normalizační byrokracii a totalitní režim skrze jazykovou hru a existenciální dilemata. Ze světových autorů, kteří českou literaturu ovlivnili, je nezbytné zmínit “Franze Kafku“ (byť německy píšícího pražského autora), jehož “Proměna“ (existenciální úzkost, odcizení) a “Proces“ (byrokratická mašinerie) měly obrovský vliv na vnímání absurdity a existenciální beznaděje v české literatuře. “Albert Camus“ s díly jako “Cizinec“ (absurdita existence) a “Mýtus o Sisyfovi“ (filozofie absurdity) rezonoval s českými autory, hledajícími smysl v nesmyslném světě. Experimenty s jazykem a proudem vědomí, které reprezentuje “James Joyce“ v “Odysseovi“, ovlivnily českou avantgardu a prózu.
📈 Vývoj
Vývoj české literatury 20. století je dynamický a odráží společensko-politické změny. Na počátku století navazovala na symbolismus, dekadenci a impresionismus konce 19. století, s generací buřičů (Fráňa Šrámek, Viktor Dyk) hledající nové formy výrazu a národní identitu v kontextu Rakouska-Uherska. Meziválečné období (20. a 30. léta) je považováno za zlatý věk české literatury, charakterizovaný rozkvětem avantgardních směrů. Především „poetismus“ (Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert) přinesl hravost, optimismus a oslavu krásy každodennosti. Následoval “surrealismus“ (Nezval, Toyen, Jindřich Štyrský) s důrazem na podvědomí, sny a automatické texty. V próze se objevují jazykové experimenty (Vladislav Vančura), sociální próza (Ivan Olbracht), psychologická próza (Jaromír John) a kritický realismus s humanistickými varováními před totalitou (Karel Čapek, Jaroslav Hašek). Po druhé světové válce následovalo krátké období svobody (1945-1948), avšak nástup komunistického režimu v roce 1948 přinesl éru “socialistického realismu“. Tato dogmatická estetika vedla k schematismu, propagandě a úpadku umělecké kvality, potlačení experimentů a perzekuci mnoha autorů, kteří byli umlčeni nebo vězněni. Konec 50. a zejména 60. léta přinesla tzv. “tání„ a “zlatá šedesátá“, kdy dochází k postupnému uvolňování. Nastává návrat k moderním proudům, oživení poezie (Jan Skácel, Oldřich Mikulášek) a nástup “české nové vlny“ v próze (Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Milan Kundera) a absurdního dramatu (Václav Havel), které se vyznačovalo hledáním smyslu, kritikou minulosti, ironií a groteskou. Rok 1968 a následná sovětská invaze ukončily toto období a nastala doba “normalizace“ (1968-1989). Literatura se rozdělila na oficiální, poplatnou režimu, a zakázanou, která existovala v rámci “samizdatu“ (tajné vydávání) a “exilové literatury“ (autoři, kteří emigrovali, např. Kundera, Škvorecký, Arnošt Lustig). Samizdat a exil udržovaly kontinuitu české literární moderny a staly se prostorem pro reflexi totality, absurdity a existenciálních úzkostí. Po roce 1989 došlo k návratu zakázaných autorů do veřejného prostoru, znovuobjevení samizdatové a exilové tvorby a otevření cesty pluralitě stylů a žánrů. Vznikají nové generace autorů, reflektující komunistickou minulost i nová témata. Regionální varianty zahrnují například “pražskou německou literaturu“ (Kafka), která je nedílnou součástí kulturního kontextu Prahy, a lyričtější “moravskou literaturu“ (Skácel). Žánrově se vyvinula detektivka (Čapek, Vondruška), sci-fi (Čapek), historický román (Vančura), ale především poezie a próza, které se staly klíčovými nositeli uměleckého a společenského sdělení.
💫 Vliv
Vliv české literatury 20. století na pozdější literaturu a umění je značný a mnohostranný. Odkaz meziválečné avantgardy, zejména poetismu a surrealismu, se projevuje v neustálém experimentování s jazykem a formou, inspirujícím nové generace básníků a prozaiků. Specifické „pábení“ a jazyková hravost Bohumila Hrabala ovlivnily mnoho mladších českých prozaiků, kteří se učí z jeho schopnosti spojovat banální s transcendentálním. Kafkovský a Havlův „absurdistický“ pohled na byrokracii, odcizení a existenciální úzkost je stále relevantní a inspiruje autory v reflexi moderní společnosti. Milan Kundera ukázal cestu filozofickému románu s hlubokými úvahami o svobodě a identitě. Zkušenost se samizdatem a exilovou literaturou posílila význam literární svobody a morální integrity autorů. Dnešní autoři jako Jáchym Topol, Michal Viewegh nebo Jiří Hájíček navazují na témata i styly svých předchůdců, ale s optikou postkomunistické éry. V oblasti filmu a divadla došlo k mnoha klíčovým adaptacím. Čapkova „R.U.R.“ a “Válka s mloky“ byly adaptovány nesčetněkrát. Haškův “Švejk“ je ikonickým dílem, několikrát zfilmovaným (např. s Rudolfem Hrušínským) a stále inscenovaným v divadlech. Vančurova “Markéta Lazarová“ a “Rozmarné léto“ se dočkaly slavných filmových adaptací (František Vláčil, Jiří Menzel), které se staly kultovními a reprezentují vrchol české kinematografie. Hrabalova díla tvoří páteř české nové vlny ve filmu (Jiří Menzel: “Ostře sledované vlaky“, “Skřivánci na niti“, “Postřižiny“), která si získala mezinárodní uznání. Kunderova “Nesnesitelná lehkost bytí“ byla úspěšně zfilmována v Hollywoodu. Havlovo absurdní drama je trvale součástí repertoárů divadel po celém světě a ovlivnilo řadu dramatiků. Česká avantgarda se propojila i s výtvarným uměním (Toyen, Štyrský), kde inspirovala surrealistické tendence. Přijetí v době vzniku bylo různorodé. Meziválečná avantgarda zpočátku vyvolávala kontroverze, ale byla i s nadšením přijímána jako projev modernity. Čapkova díla byla všeobecně uznávána, zatímco Haškův Švejk brzy získal kultovní status, ačkoliv zpočátku budil rozporuplné reakce. Období po roce 1948 bylo poznamenáno silnou cenzurou a ideologickým tlakem, kdy byl socialistický realismus glorifikován a moderní, experimentální díla zakazována jako “formalistická„ nebo “buržoazní„, a jejich autoři perzekvováni. V 60. letech, během “tání“, autoři jako Hrabal, Kundera a Havel zažili nadšené přijetí a jejich díla, stejně jako filmová nová vlna, získala mezinárodní uznání. V době normalizace (1968-1989) se literatura rozdělila na oficiální, poplatnou režimu, a samizdatovou a exilovou, která byla čtena v podzemí a v zahraničí, zatímco doma byla ignorována nebo cenzurována. Vnímání české literatury 20. století dnes je veskrze pozitivní. Je považována za jednu z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších součástí české kultury a její autoři jsou kanonizováni a studováni. Její díla jsou stále živá, čtená a interpretovaná, často součástí školních osnov. Mají univerzální přesah, reflektujíce témata svobody, totality, lidské existence, humoru a absurdity, která jsou aktuální i v 21. století. Adaptace pro film a divadlo se stále reprízují a vznikají nové. Odkaz na totalitní zkušenost je stále silný a rezonuje s historickou pamětí národa, zároveň je ceněna umělecká hodnota a jazyková invence těchto děl.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Česká literatura 20. století na Rozbor-dila.cz →