📖 Úvod
Česká literatura 16. století je označení pro literární produkci v českých zemích v období renesance a humanismu, probíhající v časovém rámci let 1501 až 1600. Specifický „původní název“ pro celé toto literární období v rámci českého kontextu neexistuje, jelikož se nejedná o jeden ucelený směr s oficiálním manifestem, ale spíše o vývoj literatury pod vlivem evropských trendů renesance a humanismu. Literatura se rozvíjela především v Království českém, Markrabství moravském, knížectvích slezských a obou Lužicích, tedy na území tehdejších zemí Koruny české. V tomto období dochází k postupnému rozkvětu a kultivaci českého jazyka jako rovnocenného partnera latině, která si však stále udržuje svou prestižní roli v učených kruzích.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku české literatury 16. století je složité a dynamické. Po bouřlivém husitském období (15. století) nastává v českých zemích relativní konsolidace, byť s přetrvávajícím náboženským pnutím. Klíčovým milníkem je nástup Habsburků na český trůn v roce 1526, což znamenalo pevnější začlenění českých zemí do širšího středoevropského kontextu a zároveň zesílení centralizačních snah panovnické moci. Politickou situaci ovlivňovalo napětí mezi králem a stavy (šlechtou a městy), které se snažily bránit své svobody a privilegia. Vnější hrozbu představovala expanze Osmanské říše, která tlačila na jihovýchodní hranice Habsburské monarchie a vyžadovala společné obranné úsilí. Společenské změny zahrnovaly rozvoj měst a měšťanstva jako hospodářsky silné vrstvy, ale také posílení vlivu vysoké šlechty, která se stala významným mecenášem umění a vzdělanosti. Náboženské rozdělení zůstávalo významným faktorem, s vedle sebe existujícími katolíky, utrakvisty (kališníky) a rostoucí Jednotou bratrskou, která se vyznačovala vysokou morálkou a důrazem na vzdělání a kultivaci mateřského jazyka. Filosofické pozadí bylo hluboce ovlivněno evropskou renesancí a humanismem, které pronikaly do českých zemí především z Itálie a Německa. Renesance přinášela antropocentrismus, tedy soustředění se na člověka, jeho rozum, schopnosti a důstojnost, na rozdíl od středověkého teocentrismu. Humanismus, jako literárně-filozofické hnutí, zdůrazňoval návrat k antickým ideálům, studium klasické latiny a řečtiny a důraz na široké vzdělání (studia humanitatis). V českém prostředí se však humanisté nesoustředili pouze na latinu, ale s velkým zaujetím pěstovali a rozvíjeli i češtinu, považujíce ji za základ národní identity a kultury. Není znám žádný konkrétní „zakladatel“ české literatury 16. století, jelikož se jednalo o pozvolný proces přejímání a adaptace evropských idejí. U jejího zrodu však stáli mnozí učenci, šlechtici, duchovní a tiskaři, kteří šířili nové myšlenky a podporovali vzdělanost. Mezi významné osobnosti patřili například Jan Blahoslav z Jednoty bratrské, který se zasloužil o kultivaci českého jazyka, nebo Daniel Adam z Veleslavína, který stál u zrodu tzv. „veleslavínské češtiny“. Česká literatura 16. století se vymezovala proti předchozímu scholastickému myšlení, dogmatismu a povrchní zbožnosti středověku. Kritizovala zaostalost a konzervatismus. Zároveň však navazovala na některé středověké tradice, jako bylo kronikářství či právní literatura, obohacovala je však o nové humanistické pohledy a kritické myšlení. Především ale navazovala na evropskou renesanční a humanistickou literaturu, jejíž vzory adaptovala do českého prostředí, často s výrazným vlasteneckým a náboženským akcentem.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou české literatury 16. století je především silný vliv humanistického myšlení a renesančních ideálů. Charakterizuje ji optimismus, důvěra v lidský rozum a schopnosti, zájem o pozemský život a jeho krásy, a také snaha o harmonii a krásu výrazu. Klade důraz na vzdělání, mravní poučení a občanské ctnosti. Významnou roli hraje vlastenectví, které se projevuje především v péči o český jazyk, jeho čistotu a bohatství, a v zájmu o českou historii. Typická témata a motivy zahrnují oslavu vzdělanosti, mravní a náboženské úvahy, dějepisectví (se zvláštním zaměřením na národní minulost), cestopisy, přírodovědecká pozorování, právní a rétorické spisy. Objevují se i témata satiry, která kritizuje dobové nešvary, společenské přetvářky a úpadek mravů. Důležitým motivem je idealizovaný obraz vladaře a snaha o výchovu k ideálnímu občanství. Obraz typického hrdiny je vzdělaný, moudrý, ctnostný člověk, který se aktivně podílí na společenském životě a slouží své vlasti a národu. Často jde o učence, šlechtice s humanistickým vzděláním nebo vzdělaného měšťana. Hrdina je aktivní, rozumný a usiluje o poznání a zdokonalení. Obvyklým prostředím jsou dvory šlechty, měšťanské domy, ale také univerzitní a tiskařské dílny, které se stávají centry vzdělanosti a literární tvorby. Literární konflikty se často točí kolem střetu starého a nového světa (středověké scholastiky a renesančního humanismu), náboženských sporů mezi různými konfesemi, a také politického pnutí mezi panovníkem a stavy. Vnitřní konflikty postav se dotýkají morálních dilemat a hledání smyslu života v proměňujícím se světě. Jazyk a styl jsou charakteristické snahou o kultivaci spisovné češtiny, která dosahuje vysoké úrovně, především zásluhou Jednoty bratrské (Bible kralická) a pražského tiskaře Daniela Adama z Veleslavína, který kodifikoval tzv. „veleslavínskou češtinu“. Jazyk je bohatý, lexikálně rozmanitý, často používá složitější větné konstrukce a rétorické figury. Přestože je patrný vliv latiny, snahou je o čistotu a srozumitelnost češtiny. Kompozice děl je často přehledná, logicky uspořádaná a systematická, zvláště u naukové literatury, což odráží humanistickou touhu po řádu a poznání. Vyprávěcí postupy jsou převážně didaktické, popisné a argumentativní, s cílem poučit, přesvědčit nebo informovat. V historických dílech se uplatňuje kronikářské vyprávění, v polemikách ostrá argumentace. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou nauková próza, která zahrnuje encyklopedické slovníky (Veleslavínův Thesaurus linguae Bohemicae), herbáře (Mattioliho Herbář, v překladu Tadeáše Hájka z Hájku), právnické spisy, cestopisy (Oldřich Prefát z Vlkanova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic), historiografie (Václav Hájek z Libočan s jeho Kronikou českou, Veleslavín, Pavel Skála ze Zhoře), filozofické a teologické traktáty. V oblasti krásné literatury se objevuje poezie, často s duchovním, milostným nebo reflexivním obsahem (např. Šimon Lomnický z Budče), drama (studentské hry s biblickými nebo antickými náměty), satiry a bajky. Velmi významné jsou také kancionály a překlady Bible (zvláště Bible kralická, která představuje vrchol jazykové práce Jednoty bratrské a stala se vzorem pro spisovnou češtinu). Dále se rozvíjela rétorika v podobě dopisů a proslovů.
👥 Zastupci
Česká literatura 16. století byla silně ovlivněna humanismem a reformací, což se projevilo v rozkvětu jazyka, vzdělanosti a knižní kultury. Mezi nejvýznamnější české autory patřil “Jan Blahoslav“, jehož Blahoslavův Nový zákon a Filipika proti misomusům představují vrchol bratrského humanismu usilujícího o kultivaci českého jazyka a vzdělanosti skrze překladatelskou a teoretickou činnost. Dalším pilířem byl “Daniel Adam z Veleslavína“, jehož Kalendář historický a vydavatelská činnost (např. tzv. Veleslavínův slovník) stály v čele jazykového rozkvětu a povýšily češtinu na úroveň evropských literárních jazyků. “Václav Hájek z Libočan“ svou monumentální Kronikou českou vytvořil zásadní dílo humanistické historiografie, které i přes svou legendárnost formovalo národní povědomí a představivost. “Šimon Lomnický z Budče“ a jeho Krátké a pěkné naučení k dobrým mravům ztělesňuje moralistní a didaktický proud humanistické literatury zaměřený na výchovu a mravní poučení širokých vrstev obyvatelstva. Ze světových autorů ovlivnili české prostředí především “Desiderius Erasmus Rotterdamský“ s díly jako Chvála bláznivosti, která inspirovala evropský humanismus svou kritikou společenských nešvarů a důrazem na vzdělání a toleranci, a “Martin Luther“, jehož 95 tezí a překlad Bible měly zásadní vliv na náboženské a literární dění v českých zemích, podněcující překladatelskou a polemickou činnost.
📈 Vývoj
Vývoj české literatury v 16. století začal ve znamení pozdního středověku a raných projevů humanismu, které se postupně rozvíjely pod vlivem italské renesance a německé reformace. „Vznik“ směru se datuje na počátek století, kdy se objevují první překlady antických děl a právnické spisy, jako jsou díla Viktorina Kornela ze Všehrd (ač zemřel 1520, jeho vliv přetrvával), a začíná se formovat spisovná čeština. “Období vrcholu“ nastalo ve druhé polovině 16. století, zejména za vlády císaře Rudolfa II., kdy Praha zažívala kulturní rozkvět a stala se centrem vzdělanosti a umění. V tomto období došlo k rozmachu knihtisku, který umožnil masivní šíření knih. Klíčovou roli sehrály tiskárny Jednoty bratrské v Kralicích, kde vznikla monumentální Kralická bible, a Veleslavínova tiskárna v Praze, jež vydávala díla pro široké spektrum čtenářů a kultivovala český jazyk do podoby takzvané “veleslavínštiny“. Rozvíjela se historiografie (Hájek z Libočan, Bartoloměj Paprocký z Hlohol), didaktická literatura (Šimon Lomnický z Budče), právnické spisy, náboženské polemiky a cestopisy (Oldřich Prefát z Vlkanova). “Postupný ústup“ humanistických ideálů a “proměna“ nastala s koncem 16. a počátkem 17. století, kdy se začaly prosazovat prvky baroka, zdůrazňující pomíjivost a náboženskou zbožnost, a blížící se třicetiletá válka přinesla úpadek české nezávislé literární tvorby. “Raná fáze“ se vyznačovala spíše překlady a adaptacemi, zatímco “pozdní fáze“ přinesla originální tvorbu a vrchol jazykové kultivace. Mezi “národní, regionální a žánrové varianty“ patřil především silný “bratrský humanismus“ s důrazem na biblické texty a mravní výchovu, “katolický humanismus“ snažící se o obranu víry, a “utrakvistický proud“, který kombinoval reformní myšlenky s českými národními zájmy. Žánrově dominovala historiografie, didaktika, náboženská a jazykovědná literatura, což odráželo dobové potřeby vzdělanosti a národní identity.
💫 Vliv
Vliv české literatury 16. století na pozdější literaturu a umění byl zásadní a mnohostranný. „Její hlavní odkaz spočívá v kultivaci a kodifikaci českého jazyka“, především díky Danielu Adamovi z Veleslavína a Jednotě bratrské, která vytvořila Kralickou bibli. Tato “veleslavínština„ se stala ideálem a vzorem spisovného jazyka pro autory národního obrození v 18. a 19. století, jako byli Josef Dobrovský a Josef Jungmann, kteří ji považovali za “zlatý věk“ češtiny a snažili se na ni navázat. Literární směry jako “romantismus a realismus“ čerpaly inspiraci z humanistické historiografie 16. století, zejména pak z Hájkovy Kroniky české, která i přes své fabulace podnítila zájem o české dějiny, což se projevilo v dílech Aloise Jiráska a dalších. “Barokní literatura“ sice znamenala změnu stylu, ale jazykové základy a rozvinutá rétorika 16. století se staly východiskem pro barokní kazatelství a prózu. “V době svého vzniku“ byla tato literatura přijímána s velkým nadšením, zejména ze strany vzdělaných vrstev šlechty a měšťanstva. Veleslavínova vydavatelská činnost byla oslavována jako povýšení českého jazyka a kultury. Jednota bratrská získala respekt za své překladatelské a teologické úsilí. Existovala však i “kritika a cenzura“, především v náboženských polemikách mezi různými konfesemi (katolíci, luteráni, bratři, utrakvisté). S nástupem rekatolizace ke konci 16. a počátku 17. století začalo docházet k postupnému omezování a indexování nekatolické literatury, což kulminovalo po Bílé hoře (1620) zákazem řady děl a exodem nekatolické inteligence. “Dnes je česká literatura 16. století vnímána jako klíčové období pro formování české národní identity a jazyka.“ Akademická obec ji studuje jako vrcholný projev humanismu a renesance v českém prostředí. “Kralická bible“ je považována za jeden z nejvýznamnějších překladatelských a jazykových počinů české historie a symbol náboženské a jazykové kultury. Přestože přímé filmové, divadelní či jiné umělecké adaptace konkrétních děl (např. didaktické poezie Lomnického nebo právnických spisů) nejsou běžné pro jejich specifický charakter, “období rudolfínské Prahy a jeho intelektuální atmosféra se stávají inspirací pro historickou fikci, divadelní hry a dokumenty, které popularizují dobové reálie a osobnosti (např. císaře Rudolfa II., alchymisty, vědce, ale i významné literáty a tiskaře)“, čímž nepřímo připomínají odkaz tehdejší literární a kulturní epochy.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Česká literatura 16. století na Rozbor-dila.cz →