📖 Úvod
Černý humor, známý též pod původním anglickým názvem Black Humor nebo francouzským Humour noir, se jako výrazný literární směr a přístup rozvíjel především ve 20. století, s největším rozkvětem v poválečné éře, zejména od 50. do 70. let, ačkoli jeho kořeny lze nalézt již v dřívějších literárních tradicích. Nejvýrazněji se uplatnil ve Spojených státech amerických, kde ovlivnil autory beat generation a postmoderny, ve Francii v souvislosti se surrealismem a existencialismem, ale také ve Velké Británii, Německu, zemích střední Evropy včetně Československa a v dalších oblastech s bohatou literární a filozofickou tradicí, které se potýkaly s obdobnými existenčními dilematy a společenskými krizemi. Nejedná se o přesně definované hnutí s manifestem, spíše o široký proud s určitými charakteristickými rysy.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku černého humoru je hluboce zakořeněno v traumatických zkušenostech 20. století, které zásadně otřásly vírou v lidský rozum, pokrok a tradiční hodnoty. Ačkoliv nelze jmenovat jednoho konkrétního „zakladatele“ ve smyslu literární školy, termín „humour noir“ poprvé zavedl francouzský surrealista André Breton ve své “Antologii černého humoru“ (Anthologie de l’humour noir) z roku 1939, čímž poukázal na již existující tendence v literatuře. V podstatě však jde o komplexní reakci na historické události, jako byly obě světové války, holocaust, atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki, studená válka s neustálou hrozbou jaderné katastrofy, a vzestup totalitních režimů, které ukázaly nejtemnější stránky lidské povahy a selhání civilizace. Politická situace se vyznačovala studenou válkou, globalizací konfliktů a mocenskou rivalitou, která umocňovala pocit nejistoty a strachu. Společenské změny zahrnovaly narůstající byrokracii, masovou kulturu, odcizení jedince v anonymní společnosti, konzumerismus a ztrátu smyslu v rychle se měnícím a technologicky pokročilém světě. Filozoficky se černý humor opírá o existencialismus s jeho důrazem na absurditu lidské existence, svobodu a úzkost, a nihilismus, který zpochybňuje veškeré hodnoty a smysl. Tyto události a myšlenkové proudy vedly k hluboké deziluzi a pocitu, že svět je iracionální a chaotický, a že jediným možným způsobem, jak se s touto realitou vyrovnat, je prostřednictvím smíchu – smíchu hořkého, cynického a často bolestného, který je zároveň obranným mechanismem proti nesnesitelné realitě. Černý humor se explicitně vymezuje proti romantické idealizaci světa, osvícenskému optimismu a víře v nevyhnutelný společenský pokrok. Odmítá jednoduché morální kategorie a hrdinské narativy realismu a naturalismu, které předpokládaly racionální a pochopitelný svět. Namísto toho se soustředí na chaos, beznaděj a iracionalitu, provokuje konvenční vnímání a zpochybňuje autority. Navazuje však na starší tradice grotesky, satiry, ironie a parodie, které se objevovaly již ve středověku (např. karnevalová kultura) a v baroku, a na iracionální a fantastické prvky v dílech Edgara Allana Poea, F. M. Dostojevského či Gothické romány 19. století. Silně také čerpá z divadla absurdity a surrealismu, s jejich oblibou volných asociací a snové logiky, které narušují tradiční vnímání reality a otevírají prostor pro hlubší, často znepokojivé interpretace.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou černého humoru je především paradoxní spojení komického s tragickým, groteskního s hrůzným a směšného s bolestným, které vyvolává kognitivní disonanci a nutí čtenáře k zamyšlení. Typická témata a motivy zahrnují smrt, utrpení, nemoc, násilí, šílenství, válečné hrůzy, holocaust, katastrofy, byrokracii, totalitu, sexuální deviace, lidskou krutost, absurditu existence a další společenská tabu. Tyto motivy jsou zpracovávány s cynickou lehkostí, která má šokovat, provokovat a donutit čtenáře k zamyšlení nad hloubkou lidské zvrácenosti a nesmyslnosti existence. Obraz typického hrdiny je často anti-hrdina, outsider, cynik, fatalista nebo dezorientovaný jedinec, který se snaží přežít v chaotickém a nesmyslném světě. Může být obětí okolností, ale i aktivním aktérem, který si uvědomuje absurditu svého postavení. Často je zbaven iluzí a tradičních morálních zábran, jeho činy jsou motivovány spíše pudem sebezáchovy, lhostejností nebo hlubokou deziluzí. Obvyklé prostředí je často klaustrofobické, odcizené, byrokratické nebo válečné – místa, kde se lidskost rozpadá a morálka ztrácí smysl. Zahrnuje ale i zdánlivě banální každodenní situace, které jsou však prolnuty skrytou hrůzou a absurditou. Konflikty jsou existenciální, často se jedná o střet jednotlivce s absurdním systémem, společností nebo neúprosným osudem, bez naděje na rozhřešení či smysluplné řešení. Jazyk a styl se vyznačuje kontrastním spojením vysokého a nízkého, patetického a triviálního, formálního a vulgárního. Je hořký, ironický, sarkastický, často plný nadsázky, hyperboly nebo naopak understatementu, což zvyšuje dramatický účinek. Může být vulgární a drsný, aby podtrhl brutalitu zobrazované reality, nebo naopak zdánlivě suchý a věcný, což zvyšuje šokující efekt. Důraz je kladen na ambivalentní a dvojznačný smysl, který čtenáře zanechává v nejistotě. Kompozice je často fragmentární, nelineární, s prolínáním časových rovin a využitím vnitřních monologů či proudu vědomí, což odráží roztříštěnost a iracionalitu světa. Cílem není vybudovat logický a koherentní příběh s jasným rozuzlením, nýbrž zprostředkovat pocit chaosu a nesmyslnosti. Vyprávěcí postupy zahrnují demytizaci, rozbíjení tradičních narativních schémat a subverzi žánrových konvencí, čímž se zpochybňuje konvenční vnímání reality. Nejčastějšími literárními žánry jsou romány, povídky a dramata, přičemž černý humor silně ovlivnil absurdní drama, anti-román a postmoderní literaturu. Tyto žánry umožňují zkoumat hranice mezi realitou a fantazií, logikou a iracionalitou, a tak reflektovat hluboké krize moderního světa skrze optiku smíchu, který je zároveň pláčem a manifestací zoufalství.
👥 Zastupci
Černý humor, jakožto literární přístup a technika, se záměrně dotýká tabuizovaných, morbidních, tragických či eticky sporných témat s lehkostí, cynismem či absurdní nadsázkou, aby provokoval, kritizoval nebo odhaloval hlubší pravdy o lidské existenci a společnosti. Mezi nejdůležitější světové autory tohoto směru patří Joseph Heller s dílem Hlava XXII, které brilantně satirizuje absurditu války a byrokracie prostřednictvím paradoxních situací a morbidního humoru, čímž dokonale ilustruje cynické zlehčování tragických témat. Dále Kurt Vonnegut Jr. a jeho román Jatka č. 5, který se vyrovnává s hrůzami bombardování Drážďan skrze fatalistický a absurdní humor, mísící science fiction s drsnou realitou, čímž poukazuje na bezmocnost jedince tváří v tvář historickým katastrofám s odlehčeným, avšak pronikavým tónem. Louis-Ferdinand Céline a jeho Cesta na konec noci nabízí drsný, pesimistický a sarkastický pohled na lidskou existenci, válku a společnost, kde se utrpení a beznaděj prolínají s jízlivým humorem, reflektujícím morální úpadek. Americká spisovatelka Flannery O’Connor ve svých povídkách, například v Dobrého člověka těžko najdeš, prozkoumává morální úpadek a násilí na americkém jihu s groteskním a temným humorem, který často vede k šokujícím a tragickým závěrům, zdůrazňujícím lidskou hříšnost. Terry Southern, zejména díky scénáři k filmu Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nemít strach a mít rád bombu, vytvořil mistrovské dílo černého humoru, kde se hrozba nukleární apokalypsy stává předmětem absurdní a groteskní satiry, což odhaluje iracionalitu moci. V neposlední řadě Samuel Beckett s divadelní hrou Čekání na Godota, jež, přestože je primárně divadlem absurdity, obsahuje silné prvky černého humoru v marnosti a opakovanosti dialogů, které se vyrovnávají s nicotou existence s tragikomickým tónem, jenž podtrhuje lidskou bezútěšnost. Z českých autorů je klíčový Bohumil Hrabal a jeho Obsluhoval jsem anglického krále, svébytný pikareskní román, ve kterém hrdina prožívá historické události s naivním, ale zároveň cynickým nadhledem, kde se tragické okamžiky setkávají s lehkostí a groteskním humorem, což tvoří specifickou poetiku krutosti a krásy. Neméně významný je Ladislav Fuks se Spalovačem mrtvol, hororovou novelou s prvky černého humoru, která zobrazuje, jak se hlavní hrdina postupně propadá do šílenství a stává se vrahem s děsivou logikou, což je podáno s makabrózní elegancí a groteskními náznaky, které obnažují zlo. Milan Kundera s románem Žert se zabývá absurdními dopady zdánlivě nevinného žertu v totalitním režimu, kde se osobní tragédie a perzekuce ukazují v ironickém a někdy až krutě humorném světle. Karel Čapek ve svých alegorických dílech jako Válka s mloky, byť primárně satirických, pracuje s prvky temné nadsázky a varování před úpadkem civilizace, které se blíží černému humoru.
📈 Vývoj
Černý humor není striktně definovaný literární směr s jasným datem vzniku, nýbrž spíše technika a podžánr, jehož kořeny lze vysledovat již ve starověkých tragikomediích, středověkých danse macabre nebo v satiře Voltaira či Jonathana Swifta, kteří používali nadsázku a makabrózní obrazy k sociální kritice. Za „moderní“ formu černého humoru se však často považuje tendence, která se začala výrazněji projevovat v literatuře 20. století, zejména po světových válkách. Skutečný rozmach a identifikace černého humoru jako specifického fenoménu nastaly v poválečné literatuře 50. a 60. let 20. století, především v anglosaském světě. Autoři se snažili vypořádat s traumatem válek, holocaustu, hrozbou jaderné války, byrokracie a existenciální úzkosti. V této době se termín „black humor“ (černý humor) začal používat pro označení děl, která se cynicky a absurdně vysmívala zavedeným hodnotám, smyslu existence a lidskému utrpení, často s nihilistickým podtextem. Spojuje se s anti-románem, beat generation a literaturou absurdity, což představuje jeho období vrcholu. Jako samostatný „směr“ černý humor postupně ustoupil z popředí, ale nikdy zcela nevymizel, spíše se transformoval a stal se integrální součástí mnoha dalších žánrů a směrů. Jeho prvky se objevují v postmoderní literatuře, v magickém realismu, v kyberpunku a v mnoha formách žánrové literatury. Dnes se méně mluví o „černém humoru“ jako o hnutí a více o „černohumorných prvcích“ nebo „temné satiře“ v rámci širšího spektra děl. Ranou fází lze označit předchůdce z 18. a 19. století, jako je zmíněný Swift nebo Voltaire, či díla absurdního divadla A. Jarryho, nebo groteskní prvky u Kafky či surrealistů, jejichž práce již obsahovaly prvky zlehčování hrůz nebo absurdních situací. Klasická fáze zahrnuje autory jako Heller, Vonnegut, Barth, Pynchon, Southern, O’Connor v USA; Céline, Beckett ve Francii/Irsku; a Hrabal, Fuks v Československu, což bylo období, kdy černý humor byl nejvíce definovatelný a záměrně používán k zpochybňování společnosti. Pozdní fáze, od 80. let dál, vidí černý humor rozpuštěný do postmoderny a stávající se běžným nástrojem pro kritiku, ironii a parodii, přičemž autoři jako Chuck Palahniuk nebo Irvine Welsh ho nadále používají v kontextu širšího experimentování. Co se týče národních a regionálních variant, americký černý humor byl často spojen s válečnými traumaty (Vietnam) a kritikou konzumní společnosti, s vazbami na postmodernu. Evropský černý humor byl hluboce zakořeněn v existencialismu a absurditě (Céline, Beckett) a v reakcích na totalitní režimy (československý Hrabal, Fuks, Kundera), s tendencí být více filozofický a groteskně tíživý. Francouzský černý humor byl kodifikován André Bretonem v jeho “Antologii černého humoru“ (1940). Český černý humor představuje specifickou formu, vzniklou v kontrastu s komunistickým režimem, kde se u Hrabala mísí poetismus, groteska a pelyněk, a u Fukse makabrózní satira na maloměšťáckou xenofobii, obnažující zlo a absurditu. Žánrově černý humor pronikl do komedie (dark comedy), dramatu, sci-fi (dystopické vize s cynickým komentářem), hororu (hororová komedie) a detektivky, rozšiřující možnosti vyjádření v každém z těchto žánrů.
💫 Vliv
Černý humor měl obrovský vliv na pozdější literaturu a umění, zejména na postmoderní literaturu, která často používá ironii, parodii a intertextualitu k zpochybňování reality. Autoři jako Thomas Pynchon, Don DeLillo a David Foster Wallace z něj přímo vycházejí, mísíc grotesku s hlubokým společenským komentářem. Ovlivnil satirickou literaturu a pomohl rozšířit spektrum toho, co je v humoru „přijatelné“, což vedlo k rozvoji ostřejší a nekompromisnější společenské kritiky. Přenikl do filmu a televize v podobě „dark comedy“, jejímž příkladem jsou díla bratří Coenů, Quentina Tarantina či Martina McDonagha, a stal se klíčovým prvkem mnoha kultovních děl. V divadle obohatil tradici absurdního dramatu a umožnil hlubší zkoumání existenciálních a morálních otázek skrze tragikomické postavy. Jeho vliv je patrný i v komiksech, grafických románech, hudbě (punk, gothic rock) a ve výtvarném umění, kde umělci využívají grotesku a morbiditu k provokaci a kritice. V době svého vzniku byl černý humor často přijímán s kontroverzí a nepochopením. Jeho záměr zlehčovat vážná témata byl mnohými vnímán jako necitlivý, morbidní nebo dokonce nihilistický. Díla jako Hlava XXII nebo Cesta na konec noci byla pro svou syrovost a cynismus zpočátku šokující. V totalitních režimech (např. komunistické Československo) byl černý humor často cenzurován nebo zakázán, protože zpochybňoval oficiální ideologie a odhaloval absurditu systému (Hrabal měl problémy s vydáváním, Kundera emigroval). Nicméně mezi kritiky a čtenáři, kteří chápali jeho hlubší záměr, byl oceňován pro svou intelektuální hloubku, originalitu a schopnost vypořádat se s obtížnými pravdami o lidské existenci, byl považován za důležitý nástroj pro vyjádření deziluze poválečné generace. Dnes je černý humor široce akceptován a uznáván jako legitimní a často velmi účinný literární a umělecký nástroj. Je vnímán jako sofistikovaný způsob, jak se vyrovnat s traumatem, strachem, úzkostí a absurditou moderního světa. Přestože stále může být kontroverzní, pokud je použit nevhodně, má své pevné místo v uměleckém kánonu. Mnoho klasických děl černého humoru bylo úspěšně adaptováno do filmu a divadla. Příkladem jsou legendární filmové adaptace jako Hlava XXII (film Mika Nicholse z roku 1970, seriál z 2019), Jatka č. 5 (1972), kultovní český film Spalovač mrtvol Juraje Herze (1969) nebo úspěšný film Obsluhoval jsem anglického krále Jiřího Menzela (2006). Divadelní hra Čekání na Godota má nespočet inscenací po celém světě. Film Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska (1964) je sám o sobě definicí černého humoru. Tyto adaptace potvrzují trvalou relevanci a sílu černého humoru jako způsobu, jak komunikovat složité myšlenky a emoce divákovi, a udržují ho v povědomí širší veřejnosti.