📖 Úvod
Biblická literatura je souhrnný název pro sbírku posvátných textů judaismu a křesťanství, primárně Starého a Nového zákona. Český název je Biblická literatura, původní názvy se liší dle konkrétních částí: pro Starý zákon převládá hebrejština (תַּנַ“ךְ – Tanach), pro Nový zákon řečtina (Koiné řečtina). Časové zařazení Starého zákona sahá přibližně od 15. až do 2. století př. n. l., přičemž nejstarší dochované texty pocházejí z 10. století př. n. l. a kanonizace probíhala postupně až do helénistické éry. Nový zákon vznikal převážně v průběhu 1. století n. l. Geograficky se biblická literatura rozvíjela především v oblasti starověkého Blízkého východu, konkrétně v Kanaanu (později Izrael a Judea), Mezopotámii (Babylon), Egyptě, a později se šířila v rámci helénistického světa a Římské říše (Malá Asie, Řecko, Řím).
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku biblické literatury je hluboce zakořeněno v dějinách starověkých semitských národů a především v historii izraelského národa. Starý zákon vznikal v kontextu dlouhého období od kmenových svazů, přes rané monarchie (Saul, David, Šalomoun), rozdělené království Izraele a Judy, až po asyrskou, babylonskou a perskou nadvládu a následný návrat z exilu. Společenské pozadí zahrnuje formování monoteistického náboženství, judaismu, v ostrém kontrastu s polyteistickými kulty okolních národů (kanaánští bohové Baal, Ašera). Filozofické pozadí je silně teocentrické, zaměřené na vztah člověka k jedinému Bohu, na pojetí smlouvy, zákona, spravedlnosti a morální odpovědnosti. Neexistuje jeden zakladatel celého Starého zákona; jde o kompilaci textů mnoha autorů, proroků, kněží a redaktorů shromažďovaných a upravovaných po staletí. Tradičně je Mojžíšovi připisováno autorství Tóry (Pentateuchu), ale většina knih je dílem kolektivního úsilí a ústní tradice. Politická situace Izraele byla často charakterizována bojem o přežití a národní identitu v regionu ovládaném velmocemi. Společenské změny zahrnovaly přechod od nomádského života k zemědělské společnosti a městské kultuře, ale také opakované ztráty nezávislosti a rozptýlení národa (diaspora). Nový zákon vznikal v době římské nadvlády nad Judeou, pod vlivem helénistické kultury a v očekávání Mesiáše. Filozoficky navazuje na židovskou tradici, ale zároveň přináší novou perspektivu skrze učení Ježíše Krista, který je ústřední postavou a „zakladatelem“ nové víry – křesťanství. Autoři novozákonních textů jsou jeho učedníci a apoštolové (např. Matouš, Marek, Lukáš, Jan, Pavel). Politická situace v době vzniku Nového zákona byla napjatá, s římskou okupací, židovskými vzpourami a rostoucími sociálními rozdíly. Společenské změny zahrnovaly šíření křesťanství nejprve mezi židy a poté i mezi pohany, což vedlo k formování rané křesťanské církve, často za cenu pronásledování. Biblická literatura se vymezuje především proti polyteismu, modloslužebnictví a pohanským kultům starověkých národů, ale i proti sociální nespravedlnosti a morálnímu úpadku. V případě Nového zákona pak i proti rigidní, formalistické interpretaci náboženského zákona ze strany některých židovských skupin (farizeové, saduceové) a proti pohanským náboženstvím. Navazuje přímo na ústní tradice, mýty a historické záznamy starověkého Blízkého východu, které ovšem reinterpretuje skrze monoteistickou optiku, a v případě Nového zákona pak na Starý zákon, který je považován za předobraz a předpověď událostí spojených s Ježíšem Kristem.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou biblické literatury je její rozmanitost a zároveň jednotící tématika. Typická témata a motivy zahrnují stvoření světa a člověka, prvotní hřích a vyhnání z ráje, potopu, vyvolení Abraháma a izraelského národa, Boží smlouvu, exodus z Egypta, darování Zákona (Tóry), proroctví o příchodu Mesiáše, hřích, pokání, odpuštění, spravedlnost, milosrdenství, utrpení, naději a eschatologické vize. V Novém zákoně se k těmto tématům přidávají život, učení, ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista, založení a šíření křesťanské církve, láska, víra a vykoupení. Obraz typického hrdiny je komplexní. Ve Starém zákoně jsou to patriarchové (Abrahám, Izák, Jákob), proroci (Mojžíš, Izajáš, Jeremjáš, Eliáš), králové (David, Šalomoun) či soudci (Samson). Jsou to postavy s chybami i ctnostmi, často zápasící s Bohem, osudem i sebou samými. V Novém zákoně je ústředním hrdinou Ježíš Kristus, zobrazený jako mesiáš, spasitel, učitel a trpící sluha. Dále pak apoštolové (Petr, Pavel) a první křesťané, kteří se vyznačují odvahou, vírou a obětavostí. Obvyklé prostředí je starověký Blízký východ – pouště, hory, řeky (Nil, Eufrat), města jako Jeruzalém, Betlém, Nazaret, Jericho, Babylon, ale i Řím či řecká města. Konflikty jsou často náboženské (Bůh versus modly, víra versus nevíra), morální (dobro versus zlo, spravedlnost versus nespravedlnost), vnitřní (pochybnosti víry, boj s pokušením) a politické (izraelský národ versus okolní říše). Jazyk a styl jsou mimořádně pestré. Starý zákon je psán převážně hebrejsky, s několika aramejskými pasážemi. Nový zákon je psán v koiné řečtině. Styl se pohybuje od vznešeného a poetického (Žalmy, Píseň písní, prorocké knihy), přes epický a historický (Genesis, Královské knihy), didaktický a moudrostní (Přísloví, Kazatel) až po právnický (Leviticus, Deuteronomium). Je charakteristický bohatou symbolikou, metaforami, přirovnáními, opakováním a paralelizmem (zejména v poezii). Kompozice biblických knih je různorodá – chronologická, tematická, cyklická. Jde o sbírku mnoha textů různého stáří a žánru, které byly postupně kanonizovány. Vyprávěcí postupy zahrnují vševědoucího vypravěče (často z perspektivy Boží), přímou řeč, dialogy, podobenství (zejména Ježíšova podobenství v evangeliích), alegorie, proroctví a vize. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují: v Starém zákoně historické knihy (např. Genesis, Exodus, Královské knihy), zákoníky, moudrostní literaturu (Přísloví, Job, Kazatel), poezii (Žalmy, Píseň písní), prorocké knihy (Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel) a apokalyptickou literaturu (Daniel). V Novém zákoně jsou to evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan), Skutky apoštolů, epištoly (listy, např. Pavlovy) a apokalypsa (Zjevení Janovo).
👥 Zastupci
Biblická literatura je unikátní soubor textů, které tvoří základ judaismu a křesťanství a představují jeden z nejdůležitějších literárních a kulturních pilířů západní civilizace. Vzhledem k její kolektivní a časově rozsáhlé genezi je obtížné hovořit o „autorech“ v moderním slova smyslu, nicméně tradice a výzkum přiřazují některé části konkrétním postavám nebo skupinám. „Světoví autoři a díla:“ “Mojžíš (tradiční autorství):“ Kniha Genesis; Kniha Exodus. Tyto knihy zakládají základní teologické a historické rámce Starého zákona a jsou klíčové pro chápání judaismu i křesťanství, definující stvoření světa, původ lidstva a počátky izraelského národa s jeho vysvobozením z Egypta a smlouvou s Bohem. “Král David (tradiční autorství mnoha žalmů):“ Kniha Žalmů (např. Žalm 23 “Hospodin je můj pastýř„; Žalm 51 “Smiluj se nade mnou, Bože„). Žalmy jsou vrcholnou lyrickou a duchovní poezií Starého zákona, která vyjadřuje širokou škálu lidských emocí – od chvály a důvěry až po zoufalství a prosbu – ve vztahu k Bohu a slouží jako modlitby i písně. “Prorok Izajáš:“ Kniha Izajáš (např. kapitoly 7, 53, proroctví o příchodu Mesiáše a o útrapách Božího služebníka). Jeho proroctví jsou bohatá na symboliku a metafory a silně ovlivnila křesťanskou teologii a eschatologii, předpovídající budoucí spásu a obnovu. “Evangelista Matouš:“ Evangelium podle Matouše (např. Kázání na hoře, rodokmen Ježíše). Toto evangelium představuje Ježíše jako naplnění starozákonních proroctví, zdůrazňuje jeho učení a královskou linii a je klíčové pro raně křesťanskou nauku. “Apoštol Pavel:“ List Římanům; 1. List Korintským. Pavlovy listy jsou stěžejní pro teologický výklad křesťanství, zejména pro doktríny ospravedlnění vírou a milostí, a pro organizaci a šíření rané církve mezi pohany. “Čeští autoři a díla (spíše překladatelé a interpreti, než “tvůrci“ biblické literatury v původním slova smyslu):“ “Mistr Jan Hus:“ Postila (sbírka kázání). Ačkoliv Hus nebyl autorem biblických knih, jeho dílo a kázání vycházely přímo z biblických textů a formovaly české myšlení a kulturu ve vztahu k Písmu, zdůrazňujíce autoritu Bible nad církevní tradicí a snahu o přístupnost Písma lidu. “Kralická překladatelská skupina (Jednota bratrská, např. Jan Blahoslav pro Nový zákon):“ Bible kralická (šestidílné vydání, 1579-1593). Tento překlad, jehož Nový zákon byl z velké části dílem Jana Blahoslava, se stal nejen základním kamenem českého spisovného jazyka díky své vytříbenosti a přesnosti, ale po staletí ovlivňoval českou literaturu a zbožnost.
📈 Vývoj
Biblická literatura je unikátní soubor textů, který se vyvíjel po tisíciletí a odráží kulturní, náboženské a historické proměny starověkého Blízkého východu. Její “vznik“ sahá do nejstarších orálních tradic semitských národů, které byly postupně zapisovány a kompilovány. Rané texty Starého zákona se začaly formovat již ve druhém tisíciletí před naším letopočtem (např. části Pentateuchu, rané lyrické a právní texty), přičemž mnoho z nich reflektuje mezopotámské a egyptské vlivy. “Období vrcholu“ pro Starý zákon spadá především do doby babylonského exilu (6. století př. n. l.) a postexilního období (5.-2. století př. n. l.), kdy byly starší tradice redigovány, sjednocovány a doplňovány do podoby, kterou dnes známe. V tomto období došlo k sepsání mnoha prorockých knih, rozsáhlé kompilaci Pentateuchu a historických knih a vzniku moudrostní literatury. Formování Nového zákona proběhlo v 1. století našeho letopočtu, kdy vznikala evangelia a epištoly apoštolů, nejstaršími jsou Pavlovy listy (asi 50.-60. léta n. l.). Vrchol kanonizace a shromažďování těchto textů se odehrál ve 2.-4. století n. l., kdy byly křesťanskou církví definovány závazné sbírky textů. “Postupný ústup nebo proměna“ biblické literatury jakožto tvůrčího procesu nastala s uzavřením biblického kánonu. Od té doby se její role proměnila z aktivní tvorby na interpretaci, překlad, komentování a adaptaci. Text se stal základem pro liturgii, teologii a morální nauku. “Rané fáze“ Starého zákona zahrnují orální podání a fragmenty z doby patriarchů a raného království (např. J dokument Pentateuchu, píseň Debory), zatímco “pozdní fáze“ zahrnuje texty jako Kniha Daniel, Estery, Kohelet nebo deuterokanonické knihy (Tóbit, Judit, Moudrost Šalamounova), které vznikaly až do 2. století př. n. l. U Nového zákona představují ranou fázi Pavlovy listy a synoptická evangelia (Marek, Matouš, Lukáš), pozdní fázi pak Janovo evangelium a Zjevení Janovo, které uzavírají biblický kánon. “Národní, regionální a žánrové varianty“ jsou pro biblickou literaturu klíčové. “Žánrově“ zahrnuje obrovské spektrum: historické narativy (např. Knihy královské), právní kodexy (Exodus, Leviticus), poetické sbírky (Žalmy, Píseň písní), moudrostní literatura (Přísloví, Kazatel), proroctví (Jeremiáš, Ezechiel), apokalyptika (Daniel, Zjevení Janovo), evangelia (život a učení Ježíše), epištoly (naučné listy). “Regionální varianty“ zahrnují různé rukopisné tradice a překlady: hebrejský Masoretský text (základ pro křesťanský Starý zákon), řecká Septuaginta (překlad Starého zákona ze 3. století př. n. l., klíčový pro rané křesťanství), latinská Vulgata Jeronýma (4. století n. l., standard západní církve), ale i syrské, koptské, etiopské a staroslověnské překlady. V českých zemích měla obrovský vliv řada překladů, od nejstarších (tzv. Starý zákon drážďanský, olomoucký) přes hluboký jazykový a duchovní dopad Bible kralické (16. století) až po moderní ekumenické překlady.
💫 Vliv
Vliv biblické literatury na pozdější literaturu a umění je v západní civilizaci absolutně nepřekonatelný a proplétá se historií umění a myšlení až do současnosti. Prakticky každý literární nebo umělecký směr, skupina či významný autor čerpal z biblických motivů, příběhů, postav, jazyka nebo symboliky. Ve „středověké literatuře“ byly biblické texty základem pro mystéria, morality, legendy o svatých a eposy, jako je například staroanglický Beowulf (nepřímo) či středověké latinské hymny. “Renesance“ znovuobjevila hluboké humanistické rozměry biblických postav, což se odrazilo v dílech umělců jako Michelangelo (Sixtinská kaple, David) a Leonardo da Vinci. “Barokní literatura“ a hudba byly biblickými tématy přímo prostoupeny, viz oratoria J.S. Bacha nebo G.F. Händela (Mesiáš), duchovní poezie Johna Miltona (Ztracený ráj, Ráj znovu nabytý), nebo sochařství G.L. Berniniho. V “romantismu“ došlo k obnovenému zájmu o epické a dramatické aspekty Bible, což ovlivnilo například díla Lorda Byrona. I v “moderní a postmoderní literatuře“ je biblický intertext všudypřítomný, ať už v přímých adaptacích, aluzích, parodiích, nebo reinterpretacích mýtů, například v dílech Dostojevského (Bratři Karamazovi), Hermana Melvillea (Moby Dick), Williama Faulknera nebo C.S. Lewise (Letopisy Narnie). Vliv je patrný i v právu, etice, filozofii a politice. “Přijímání v době vzniku“ bylo komplexní. Na jedné straně byla biblická literatura přijímána s nejvyšší úctou jako Boží slovo, zdroj zjevení, zákona a naděje. Byla základem pro liturgii a formování komunit. Na druhé straně se setkávala i s “kritikou, zákazy a cenzurou“. V rámci raného judaismu a křesťanství probíhaly spory o kanonicitu některých knih. Později, zejména ve středověku, byly laické překlady Bible do národních jazyků často “zakazovány“ katolickou církví, protože se obávala hereze a nekontrolovaných výkladů, které by mohly narušit církevní autoritu. Například koncil v Toulouse (1229) zakázal laikům vlastnit biblické texty v národních jazycích. Reformační hnutí však tento zákaz zpochybnilo a prosadilo studium Písma v mateřském jazyce. “Vnímání dnes“ se liší. Pro miliardy lidí po celém světě, křesťany a židy, zůstává Bible stále primárním posvátným textem, zdrojem duchovního vedení a inspirace. Současně je však univerzálně uznávána i jako jedno z nejvlivnějších a nejvýznamnějších literárních a kulturních děl v dějinách lidstva. Je studována na akademické půdě z nejrůznějších úhlů pohledu: jako historický dokument, literární umělecké dílo, zdroj mýtů a archetypů, sociologický text či etický kodex. Je předmětem nekonečného množství “filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací“. Filmový průmysl pravidelně produkuje velkolepé historické eposy jako “Desatero přikázání„ (Cecil B. DeMille), “Ben-Hur„ (William Wyler), “Umučení Krista„ (Mel Gibson) nebo animované filmy “Princ Egyptský„. Divadelní scény hostí pašijové hry, oratoria a moderní interpretace biblických příběhů. V literatuře se biblické motivy objevují v románech (např. “Archa“ od Geraldina Brookse), poezii i fantasy (základní morální a narativní struktury u J.R.R. Tolkiena či C.S. Lewise). Bible je stále dynamickým zdrojem inspirace pro výtvarné umění, hudbu a literaturu po celém světě, ať už pro její poselství, nebo pro její nepopiratelnou literární a kulturní hodnotu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Biblická literatura na Rozbor-dila.cz →