📖 Úvod
Baroko (z italského „barocco“ – zvláštní, nepravidelný, nebo z portugalského „barroco“ – perla nepravidelného tvaru) je literární a umělecký směr, který se rozvíjel přibližně od konce 16. století do poloviny 18. století (zhruba 1570/1600–1750). Jeho počátky sahají do Itálie, odkud se šířil do dalších evropských zemí, zejména do Španělska, Francie, Portugalska, Rakouska, jižního Německa, Polska a českých zemí (Bohemia). Významně se projevil také v koloniích Latinské Ameriky.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku baroka je komplexní a je úzce spjato s protireformací a následky náboženských válek. Po protestantské reformaci v 16. století (zejména luteránství a kalvinismus), která otřásla autoritou katolické církve, reagovala katolická církev tzv. protireformací (či katolickou reformou), jejímž klíčovým momentem byl Tridentský koncil (1545-1563). Tento koncil potvrdil katolické dogma a zahájil program obnovy církve, který zahrnoval i intenzivní práci s uměním a literaturou jako nástrojem propagace víry, emotivního přesvědčování a obnovy zbožnosti. Cílem bylo nalákat zpět věřící a upevnit jejich víru. Na vzniku barokní estetiky se podílely zejména jezuitské řády, které prosazovaly emotivní, působivé a dramatické vyjádření víry. Žádného konkrétního zakladatele literárního baroka nelze jednoznačně jmenovat, neboť se jedná o široký dobový proud, avšak jezuitská pedagogika a duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly výrazně formovaly jeho duchovní základ. Politická situace byla charakterizována konsolidací moci absolutistických monarchů, často s podporou katolické církve, která viděla v panovnících oporu proti šíření hereze. Evropa byla vyčerpaná a rozvrácená třicetiletou válkou (1618-1648), která přinesla obrovské utrpení, hladomor, morové epidemie a hlubokou nejistotu. Lidé hledali útěchu a jistotu ve víře, což vedlo k silnému náboženskému prožitku, ale i k obavám ze smrti a posledního soudu. Společenské změny zahrnovaly úbytek obyvatelstva, prohloubení sociálních rozdílů a posílení vlivu šlechty a kléru. Filozofické pozadí baroka se vymezuje především proti renesančnímu humanismu, který kladl důraz na člověka, jeho rozum, harmonii, optimismus a schopnost ovládat svůj osud. Baroko se naopak vrací k pesimistickému pohledu na člověka jako bytost hříšnou, pomíjivou a bezmocnou tváří v tvář Boží vůli a věčnosti. Zdůrazňuje dualismus světa (duše vs. tělo, nebe vs. země, věčnost vs. pomíjivost), nicotnost pozemského života (vanitas vanitatum) a nutnost přípravy na smrt (memento mori). Zatímco renesance usilovala o racionální poznání a světské požitky, baroko se soustředilo na emocionální prožitek, mystiku a spásu duše. Odmítá renesanční jasnost, řád a statickou rovnováhu ve prospěch dynamiky, napětí, kontrastu a přehánění. Navazuje na některé aspekty středověkého myšlení, zejména na důraz na Boží všemohoucnost, pomíjivost světa a etické otázky, ale zároveň je posouvá do nové, monumentální a emocionálně vypjaté formy. V určitém smyslu navazuje i na manýrismus, předcházející směr, který již opustil renesanční harmonii a zavedl složitost, disproporci a umělost, ale baroko tyto prvky rozvíjí s větším důrazem na přesvědčivost, působivost a masovou apelaci.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou baroka je snaha o ohromení, dojetí a duchovní poučení. Barokní umění je charakteristické dynamikou, dramatičností, bohatou ornamentálností, kontrasty, patosem a emotivní intenzitou. Typická témata jsou silně ovlivněna náboženským prožitkem a dualistickým pohledem na svět. Dominují témata pomíjivosti pozemského života (vanitas vanitatum – marnost nad marnost), neustálá připomínka smrti (memento mori – pamatuj na smrt), nicotnosti člověka před Bohem (contemptus mundi – opovržení světem), utrpení, obětování, víry, spásy, věčnosti a Boží lásky. Časté jsou také motivy zázraků, mučednictví, apokalyptických vizí, ale i iluzí, snů a divadelních metafor pro život. Obraz typického hrdiny se liší od renesančního idealizovaného člověka. Barokní hrdina je často rozervaný, plný vnitřních konfliktů, zmítaný pochybnostmi a vášněmi, ale zároveň usilující o spásu a vykoupení. Je to poutník na cestě k Bohu, trpící světec či mučedník, jehož utrpení má hluboký smysl. Může to být i hrdina bojující za víru nebo trpící pro svou loajalitu, často s tragickým osudem. Obvyklé prostředí je velkolepé, teatrální a symbolické. Jde o kostely plné zlatých oltářů a soch, kláštery, bojiště, poutní místa, ale i temné žaláře, mučírny nebo naopak snové, mystické krajiny a alegorické prostory, které zdůrazňují lidskou bezmocnost nebo Boží majestát. Konflikty jsou často vnitřní – mezi vírou a pochybnostmi, tělem a duší, rozumem a citem. Vnější konflikty zahrnují náboženské pronásledování, války, boj proti herezi, ale i osudové zvraty, které podtrhují nestálost lidského bytí. Jazyk a styl jsou mimořádně bohaté, košaté, plné metafor, symbolů, alegorií a hyperbologických přehánění. Charakteristická je snaha o maximální expresivitu a emotivnost. Věty jsou dlouhé, složité, plné vedlejších vět a řečnických figur (antiteze, oxymórony, anafora, epifora), které mají čtenáře nebo posluchače ohromit, dojmout a strhnout. Styl je často patetický, rétorický, využívající zvukomalby a rytmu k zesílení účinku. V španělské literatuře se projevuje konceptismus (důraz na myšlenkovou hloubku a vtip, často skrytou ve složitých jazykových konstrukcích) a gongorismus (extrémní ornamentálnost, umělost, neobvyklá slovní spojení a aluze). Kompozice barokních děl je často dynamická, složitá, narušená, s tendencí k rozsáhlosti a monumentálnosti. Charakteristické je prolínání různých rovin, snových vizí s realitou, minulosti s přítomností. Namísto renesanční symetrie a rovnováhy se objevuje asymetrie, napětí a pohyb. Vyprávěcí postupy zahrnují časté užívání lyrických vsuvek, rozsáhlých popisů (často hrůzostrašných nebo extatických), monologů plných vnitřních úvah a přímých oslovení čtenáře s moralizujícím podtextem. Důraz je kladen na působivost a hluboký emocionální zážitek. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují náboženskou epiku (duchovní eposy o světcích, mučednících, biblických událostech), duchovní lyriku (hymny, modlitby, duchovní písně, reflexivní básně o pomíjivosti), drama (zejména náboženské hry, mystérie, auto sacramentales ve Španělsku, jezuitské školní divadlo), alegorické romány, pikareskní romány (pokračující z renesance, ale s barokními morálními reflexemi), kázání (velmi významný žánr), duchovní próza (životopisy svatých, meditační spisy) a historiografie s výrazným providencialistickým výkladem dějin. Oblíbené byly také emblematické knihy, které kombinovaly obraz, motto a vysvětlující text s morálním či náboženským poselstvím.
👥 Zastupci
Baroko jako literární směr, období a skupina se vyznačuje dynamikou, emocionálností, kontrastem, mystikou, iluzí a hlubokou reflexí lidského údělu, často s náboženským podtextem. Mezi klíčové české autory patří: Bohuslav Balbín, jehož dílo “Miscellanea historica regni Bohemiae“ (Rozmanitosti z historie Království českého) je encyklopedickým pokusem o zachycení české minulosti, obrany jazyka a projevem vlasteneckého cítění v době protireformace, což je pro české baroko typické. Adam Václav Michna z Otradovic je pro baroko esenciální se svou “Českou mariánskou muzikou“ a “Loutnou českou“, které jsou plné duchovní lyriky, oslavy Panny Marie a hluboké zbožnosti, odrážející mystický prožitek a emocionální intenzitu víry. Bedřich Bridel a jeho duchovní báseň “Co Bůh? Člověk?“ brilantně ilustruje barokní úzkost z pomíjivosti pozemského života a hledání spásy v Bohu, což je klíčový motiv směru. I Jan Amos Komenský, ač protestant, patří do českého baroka, jeho “Labyrint světa a ráj srdce“ je alegorickou kritikou světa a hledáním vnitřního míru v Bohu, což odráží barokní úzkost a touhu po duchovní harmonii. Mezi světové autory se řadí: Španěl Pedro Calderón de la Barca s dramatem “Život je sen“, které mistrně zkoumá iluzi reality, svobodu vůle a pomíjivost lidské existence, což jsou ústřední témata baroka. Italský Torquato Tasso a jeho epos “Osvobozený Jeruzalém“ prokazuje barokní grandióznost, konflikt světských a duchovních vášní a bohatou obraznost, typickou pro barokní epiku. Angličan John Milton s epickou básní “Ztracený ráj“ představuje vrchol protestantského baroka s rozsáhlými popisy, teologickou hloubkou a dramatickým zpracováním biblických událostí. Německý mystik Angelus Silesius a jeho “Cherubínský poutník“ kondenzuje barokní mystiku do paradoxních epigramů, vyjadřujících touhu po sjednocení s Bohem a duchovní hloubku. Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen a jeho pikareskní román “Dobrodružný Simplicius Simplicissimus“ drsně a naturalisticky líčí hrůzy třicetileté války a hledání smyslu v chaosu, což je typické pro barokní reflexi lidského utrpení a pomíjivosti. Lope de Vega, další španělský dramatik, jehož díla jako “Ovčí pramen“, ačkoliv stojí na pomezí renesance a baroka, svou dynamikou, důrazem na čest a propracovanými zápletkami předznamenávají barokní divadelní velkolepost a emocionální náboj.
📈 Vývoj
Vývoj baroka začal na konci 16. století v Itálii, konkrétně v Římě, jako reakce na renesanční harmonii a řád a také jako ideologický nástroj katolické protireformace. Cílem bylo skrze umění a literaturu oslovit masy, posílit víru a demonstrovat moc církve a absolutistických panovníků. Vzniklo z potřeby emocionálního, dynamického a monumentálního výrazu, který by vtáhl diváka či čtenáře do děje a vyvolal silný zážitek. Období vrcholu baroka nastalo v 17. století, kdy se rozšířilo do celé Evropy, zejména do Španělska, Portugalska, Rakouska, jižního Německa, Polska, Latinské Ameriky a českých zemí. Ve Francii se pak vyvinula specifická forma tzv. klasicismu, která sice sdílela barokní pompéznost, ale kladla větší důraz na rozum a řád. Postupný ústup a transformace baroka začaly koncem 17. a začátkem 18. století. Baroko ustupovalo rokoku, lehčímu, hravějšímu a intimnějšímu stylu, který si zachovával dekorativnost, ale opouštěl monumentálnost a dramatickou intenzitu. Následně se objevoval klasicismus, který se vrátil k antickým vzorům, jednoduchosti, řádu a rozumu, čímž se barokní estetika definitivně překonala. Lze rozlišit několik fází: Rané baroko, které se ještě prolíná s manýrismem, se vyznačovalo nestabilitou a napětím, ale nebylo ještě tak grandiózní. Vrcholné baroko je charakteristické grandiózností, dynamikou, iluzionismem, patosem a hlubokou emocionalitou. Pozdní baroko, často splývající s rokokem, přináší zjemnění, dekorativnost a menší měřítko. Národní a regionální varianty baroka jsou velmi rozmanité. Italské baroko bylo původní, s důrazem na monumentalitu, drama a emocionálnost (např. epos Torquata Tassa). Španělské baroko, známé jako „Zlatý věk“ (Siglo de Oro), se vyznačovalo hlubokou religiozitou, pesimismem, konceptismem (důraz na myšlenkovou hloubku a vtip) a gongorismem (složitost a metaforičnost), s vrcholem v divadelní tvorbě (Calderón, Lope de Vega). Francouzské baroko bylo silně ovlivněno dvorním klasicismem, který sice přejal velkolepost, ale podřídil ji rozumu a pravidlům (Molière, Corneille). Anglické baroko bylo méně dekorativní, často puritánské a epické (Milton). Německé baroko, formované třicetiletou válkou, bylo plné mystiky, utrpení a reflexe lidské marnosti (Grimmelshausen, Silesius). České baroko bylo silně spjato s protireformací, vyznačovalo se mariánským kultem, zbožností, vlastenectvím, rozvojem historiografie a duchovní písně (Balbín, Michna, Bridel). Z žánrových variant dominoval epos, duchovní lyrika, drama (comedia nueva), pikareskní román, kázání a historiografie.
💫 Vliv
Vliv baroka na pozdější literaturu a umění je značný a mnohostranný. Jeho emocionalita, dynamika, zájem o protiklady a mystiku se znovu objevily v romantismu, který se inspiroval barokní grandiózností, fantazií a hlubokým prožíváním (např. autoři jako Victor Hugo nebo E. T. A. Hoffmann). Později se barokní estetika a témata odrazila i v moderní literatuře a umění. Surrealismus čerpal z barokního zájmu o sny, iracionálno a nečekané spojení. Magický realismus, zejména v Latinské Americe, má kořeny v barokní kombinaci reality s fantastickým a nadpřirozeným (autoři jako Gabriel García Márquez nebo Alejo Carpentier, který dokonce zavedl termín „zázračná skutečnost“ pro latinskoamerické baroko). Postmodernismus s jeho hrou s formou, pluralitou pohledů a dekonstrukcí také navazuje na barokní iluzionismus a složitost. Filmový žánr noir svým kontrastním světlem a stíny, existenciálními otázkami a dramatickými osudy připomíná barokní malířství a témata. Barokní estetika a motivy jsou stále patrné v architektuře, malířství, sochařství, hudbě a opeře, kde barokní díla jako Händelovy nebo Vivaldiho opery stále plní divadla. V době svého vzniku bylo baroko přijímáno s rozporem. Na jedné straně bylo horlivě podporováno katolickou církví a absolutistickými panovníky jako ideologický nástroj pro demonstraci moci a upevnění víry. Oceňována byla jeho velkolepost, přesvědčivost a schopnost emocionálně oslovit masy. Na druhé straně bylo baroko kritizováno za svou přehnanost, „špatný vkus“, obscénnost a odklon od klasické harmonie a uměřenosti, zejména v protestantských zemích, kde bylo často vnímáno jako dekadentní a katolické. V českých zemích bylo protireformační baroko silně spojeno s potlačováním nekatolické literatury a kultury, což vedlo k rozsáhlé cenzuře a ničení knih. Vnímání baroka dnes je zcela odlišné. Po dlouhém období, kdy bylo, zejména v českých zemích, často dehonestováno jako „doba temna“ a spojováno s národním úpadkem, došlo od konce 19. století a zejména ve 20. století k jeho rehabilitaci. Díky práci historiků umění a literárních vědců (např. Heinrich Wölfflin, Jacob Burckhardt) je dnes baroko uznáváno pro svou uměleckou hodnotu, komplexnost, hloubku, dynamiku, inovativnost a emocionální intenzitu. Je považováno za jeden z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších uměleckých stylů v dějinách Evropy. Barokní díla jsou předmětem akademického studia i širokého obdivu. Existuje řada filmových a divadelních adaptací inspirovaných barokní estetikou nebo zasazených do barokní doby, jako jsou filmy “Vatel“, “Farinelli“ či “Barry Lyndon“, které využívají vizuální opulentnost, dramatičnost a psychologickou hloubku typickou pro barokní umění. Barokní opera a divadelní hry jsou nedílnou součástí světového repertoáru.