📖 Úvod
Avantgarda je souhrnný název pro pestré a radikální umělecké proudy, které se vyvinuly převážně na počátku 20. století, s kořeny sahajícími do konce 19. století a dozvuky do poloviny století. Původní název je francouzský „avant-garde“, což doslova znamená „předvoj“, „přední stráž“, což symbolizuje jejich průkopnický a revoluční charakter. Časově je avantgarda zařazena především do první poloviny 20. století, zhruba od roku 1905 do konce 30. let, ale jednotlivé směry měly různé trvání a vlivy. Nejedná se o jeden jednotný směr, nýbrž o soubor mnoha subsměrů, jako jsou futurismus, kubismus, expresionismus, dadaismus, surrealismus, konstruktivismus a v českém prostředí specifický poetismus. Avantgarda se rozvíjela v mnoha zemích světa, stala se skutečně internacionálním fenoménem. Její kolébkou byla Francie (kubismus, surrealismus, dadaismus), ale významně se projevila i v Itálii (futurismus), Rusku (futurismus, konstruktivismus), Německu (expresionismus, dadaismus), Československu (poetismus, surrealismus), Španělsku, Velké Británii a USA. Charakteristická je pro ni snaha o provokaci a naprosté přehodnocení tradičních uměleckých a společenských hodnot, což vedlo k mnoha manifestům a ostrým polemikám s dobovou kulturou.
🌍 Kontext vzniku
Vznik avantgardy je pevně spjat s bouřlivým historickým, společenským a filozofickým pozadím konce 19. a počátku 20. století. Klíčovou roli sehrála první světová válka, která otřásla základy evropské civilizace a vyvolala hlubokou deziluzi z dosavadních hodnot, racionalismu a pokroku. Předválečné období bylo již poznamenáno rychlým technologickým rozvojem (automobily, letadla, kinematografie), industrializací, urbanizací a nástupem masové kultury, což vedlo k pocitu dynamiky, ale i odcizení a krize individuality. Politická situace byla napjatá, s nástupem totalitních ideologií (komunismus v Rusku po VŘSR 1917, fašismus v Itálii a později nacismus v Německu), k nimž se někteří avantgardisté zpočátku idealisticky přikláněli (např. futuristé k fašismu), zatímco jiní byli radikálně antiautoritářští (dadaisté). Filozofické pozadí zahrnuje vliv Friedricha Nietzscheho (přehodnocení všech hodnot, kritika morality), Henriho Bergsona (důraz na intuici, životní sílu, subjektivní čas) a Sigmunda Freuda (psychoanalýza, objevení nevědomí a podvědomí jako klíčové sféry lidské psychiky). Karl Marx a jeho teorie společenské revoluce také inspirovaly mnohé avantgardisty k hledání nové společnosti a umění. U zrodu jednotlivých směrů stáli výrazné osobnosti: Filippo Tommaso Marinetti s futuristickým manifestem (1909) vyzýval k oslavě rychlosti, stroje a války. Tristan Tzara a Hugo Ball založili dadaismus (1916 v Cabaretu Voltaire v Curychu) jako reakci na válečné absurdity, propagující nonsens, hru a antiměšťácký cynismus. André Breton, původně dadaista, se stal zakladatelem surrealismu (1924 s Manifestem surrealismu), který se zaměřil na automatické psaní, sny a podvědomí. Avantgarda se vehementně vymezovala proti všem předchozím uměleckým směrům 19. století, zejména proti realismu, naturalismu, romantismu a symbolismu, které považovala za přežilé, měšťácké a nedostatečné pro vyjádření moderní doby. Odmítala jejich konvence, estetické normy, logiku, racionalismus, popisnost a tradiční pojetí krásy. Někdy paradoxně navazovala na některé prvky symbolismu (důraz na metaforu, snové vize), expresionismu (vyjádření vnitřních stavů) nebo impresionismu (subjektivita, zachycení okamžiku), ovšem s cílem je radikálně překonat a transformovat. Jejím cílem bylo zničit staré, aby mohlo vzniknout nové – nové umění a nová společnost.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou avantgardy byla především neustálá snaha o experiment, provokaci a revoluci ve formě i obsahu. Dominantní je radikální antitradicionalismus, odmítání konvencí, pravidel a klasické estetiky, s cílem šokovat publikum a bourat tabu. Častá je syntéza umění, prolínání literatury s výtvarným uměním, hudbou a divadlem. Důraz je kladen na subjektivitu, intuici, podvědomí a nevědomí. Typická témata a motivy se liší dle konkrétního směru, ale obecně zahrnují město, techniku, rychlost, válku (futurismus), sny, halucinace, nevědomí (surrealismus), osamělost, odcizení, úzkost (expresionismus), nesmyslnost existence, absurditu (dadaismus). Časté je i téma krásy ošklivosti, revoluce a obyčejného člověka v davu. Obraz typického hrdiny není jednotný; často se jedná o outsidera, anti-hrdinu, revolučního umělce, člověka ponořeného do vlastního podvědomí, nebo se identita jedince stírá ve prospěch kolektivního hrdiny. Obvyklé prostředí jsou městské aglomerace, průmyslové zóny, bojiště. Konflikty se odehrávají mezi jedincem a společností, starým a novým, vědomím a podvědomím, realitou a fantazií. Jazyk a styl se vyznačuje intenzivními experimenty: boření syntaxe, interpunkce, používání neologismů, zvukomalby, fonetických her. Objevují se koláže, montáže, automatické psaní (surrealismus), kaligramy (obrazová poezie). Typický je volný verš, absence popisnosti a psychologizace, místo toho se využívá bohatá metafora, metonymie a symbolika. Častý je hovorový jazyk, slang, vulgarismy a neobvyklá typografie. Kompozice je často fragmentarizovaná, nelineární a asociativní, postrádající tradiční dějovou linii. Vyprávěcí postupy zahrnují proudy vědomí, montáž, koláž, polyfonii (více hlasů) a střídání objektivního pozorování se subjektivním prožitkem. Mezi nejčastější literární žánry a podžánry patří především experimentální poezie (lyrická, zvuková, vizuální), antiměšťácké drama (absurdní drama, antirealistické hry, expresionistické drama), experimentální próza (anti-román, krátké fragmenty, novely s proudy vědomí) a manifesty, které byly klíčové pro vyjádření programů jednotlivých avantgardních směrů.
👥 Zastupci
Avantgarda, jako radikální umělecké hnutí 20. století, zahrnovala široké spektrum autorů a směrů, které se snažily bořit konvence a objevovat nové formy vyjádření; mezi klíčové české autory patřil “Vítězslav Nezval“, jehož dílo “Edison“ (1928) oslavuje moderní techniku a dynamiku života s hravou a lyrickou poetikou typickou pro poetismus, zatímco “Manon Lescaut“ (1940) je poetistickým přepracováním klasického námětu do divadelní hry a “Praha s prsty deště“ (1936) reprezentuje surrealistickou fázi s volnými asociacemi a snovými obrazy, čímž Nezval demonstruje přechod od radostného poetismu k hlubšímu surrealismu; “Karel Teige“, ústřední teoretik Devětsilu, v “Manifestu poetismu“ (1924) definoval tento směr jako umění pro život, radost a hravost, čímž byl klíčovou postavou v programovém zakládání české avantgardy; “Konstantin Biebl“ v “Novém Ikarovi“ (1929) ztělesňuje poetistické nadšení pro cestování, exotiku a dobrodružství, spojené s volným veršem a novou obrazností, čímž jeho lyrika plná volných asociací dokonale ilustruje poetistickou touhu po kráse všedního dne i exotických dálav; divadelní dvojice “Jiří Voskovec a Jan Werich (V+W)“ ve “Vest Pocket Revue“ (1927) spojila satiru, jazz, dadaistické prvky a interakci s publikem, čímž radikálně proměnila českou divadelní scénu a prakticky naplnila poetistické a dadaistické ideály v divadle s hravostí a sociální kritikou. Na světové scéně stál u zrodu avantgardy “Guillaume Apollinaire“ s “Alkoholovými básněmi (Alcools)“ (1913), které narušují tradiční interpunkci a spojují moderní realitu s mytologickými prvky, a s “Kaligramy (Calligrammes)“ (1918), vizuální poezií, kde grafické uspořádání textu je klíčové, čímž experimentoval s vizuální formou a narušoval poetické konvence; “Filippo Tommaso Marinetti“ svým “Manifestem futurismu“ (1909) agresivně oslavoval rychlost, stroje a dynamiku moderního světa a odmítal veškerou tradici, čímž položil základ prvnímu velkému programovému textu avantgardy; “Tristan Tzara“ jako ústřední postava dadaismu v “Sedmi dadaistických manifestech (Sept Manifestes Dada)“ (1924) vyjádřil radikální odmítnutí logiky, smyslu a tradičních hodnot, čímž svým iracionálním a provokativním přístupem boural konvence; “André Breton“ v “Manifestu surrealismu (Manifeste du surréalisme)“ (1924) definoval surrealismus jako osvobození podvědomí a snu a v románu “Nadja“ (1928) zkoumal hranice mezi realitou a snem, čímž systematizoval principy automatického psaní a snových asociací, jež se staly jedním z nejvlivnějších avantgardních proudů; “Vladimir Majakovskij“ v “Oblaku v kalhotách“ (1915) experimentoval s jazykem, rytmem a formou, vyjadřující vzpouru proti starému světu, čímž propojoval radikální formální experimenty s revolučními společenskými tématy ruského futurismu; “James Joyce“ v “Odysseovi (Ulysses)“ (1922) pomocí proudu vědomí, narušeného vyprávění a jazykových experimentů radikálně proměnil románovou formu a literární vyjádření, čímž posunul hranice jazyka a vyprávění do extrémů modernismu a avantgardy.
📈 Vývoj
Avantgarda vznikla na přelomu 19. a 20. století jako radikální reakce na vyčerpání tradičních estetických forem, společenské krize a dynamický rozvoj vědy a techniky, předznamenaná předválečným napětím; její počátky můžeme vidět v italském futurismu Filippo Tommasa Marinettiho z roku 1909, který oslavoval moderní dobu a techniku, a záhy se rozšířila do Francie (kubistická poezie Guillaume Apollinaira), Německa (expresionismus) a Ruska (futurismus, konstruktivismus), kde vyvolávala šok a provokace; obdobím jejího vrcholu je meziválečné období (přibližně 1918-1939), kdy se stala dominantním proudem v Paříži (dadaismus, surrealismus pod vedením André Bretona, zaměřující se na osvobození podvědomí a snu), v Německu (expresionistická literatura s důrazem na vnitřní pocity), v Rusku (konstruktivismus, propojující umění s revoluční společností) a v Československu, kde se rozvíjel specifický poetismus v rámci spolku Devětsil, zdůrazňující hravost, lyričnost a radost ze života, často ve spolupráci s divadlem (Osvobozené divadlo V+W) a filmem. Postupný ústup a proměna nastaly s nástupem totalitních režimů ve 30. a 40. letech, kdy byla avantgarda často pronásledována, zakazována a označována za „degenerované umění“ (nacismus) nebo „formalismus“ (stalinismus), což vedlo k emigraci, ústupu autorů do ústraní nebo k politizaci některých směrů (např. Aragonův odklon od surrealismu k realismu), zatímco jiné (zejména surrealismus) se sice rozředily, ale jejich vliv přetrval jako silná inspirace pro další generace; raná fáze avantgardy byla charakteristická radikálním rozbitím konvencí, manifesty, snahou šokovat a revolučností (futurismus, dadaismus s jeho nihilistickým a absurdním přístupem), zatímco pozdní fáze se často snažila o systematizaci (surrealismus), aplikaci umění do běžného života (poetismus) nebo se proměnila v neoficiální umění v represivních režimech; po druhé světové válce avantgarda v původním smyslu zanikla, ale její postupy a ideje byly absorbovány a transformovány postmodernou a staly se základem pro novou „neoavantgardu“.
💫 Vliv
Vliv avantgardy na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje prakticky celým 20. stoletím; je přímým předchůdcem a klíčovou inspirací pro postmoderní umění s jeho rozbitím narativu, intertextualitou, parodií a prolínáním žánrů, dále pro absurdní drama (Camus, Ionesco, Beckett), které čerpalo z dadaistické skepse k logice a jazyku, a pro nové románové formy, využívající proud vědomí a experimentující se strukturou; z avantgardních performancí se zrodilo performance art a happening, a její myšlenkové základy ovlivnily konceptuální umění, zatímco v poezii zanechala volný verš, nekonvenční obraznost a experimenty s formou, které jsou dnes běžnou součástí literární tvorby; její estetika a grafický design (konstruktivismus, futurismus) významně ovlivnily reklamu, typografii a vizuální kulturu. Filmový svět inspiroval surrealismus (Buñuel, Dalí), experimentální film a animace, a v hudbě našly avantgardní přístupy odezvu v atonální, experimentální a elektronické hudbě, stejně jako v jazzu a rockové experimentální scéně. V době svého vzniku byla avantgarda přijímána velmi rozporuplně: na jedné straně vyvolávala nadšení, obdiv a pocit revoluční novosti mezi mladými umělci a intelektuály, kteří v ní viděli cestu k osvobození a pokroku, a vznikala pro ni specializovaná média a scény, zatímco na straně druhé čelila šokovanému nepochopení, ostré kritice a odmítání jako „anti-umění“, „rozvrat morálky“ nebo „degenerované umění“ ze strany konzervativní veřejnosti a kritiků; byla často terčem skandálů, veřejných debat a protestů, a v totalitních režimech, jako nacistické Německo a Sovětský svaz, byla systematicky pronásledována, zakazována a cenzurována, což vedlo k perzekuci mnoha tvůrců. Dnes je avantgarda vnímána jako jedna z nejdůležitějších a nejvlivnějších etap umění 20. století, která otevřela cestu prakticky všem následným uměleckým experimentům a je považována za klíčový předvoj moderny a postmoderny; její díla jsou kanonizována, vystavována v nejprestižnějších galeriích a studována na univerzitách po celém světě, a její principy a estetika stále inspirují současné umělce, což se projevuje v moderní kinematografii (např. filmy Davida Lynche s jeho surrealistickými prvky), divadelních adaptacích her V+W, v hudbě, módě i designu, stejně jako v četných retrospektivních výstavách, dokumentech a biografiích, které potvrzují její trvalý odkaz.