📖 Úvod
Autorské divadlo je specifický literární a divadelní směr, který se rozvíjel především ve druhé polovině 20. století, s výrazným přesahem do počátku 21. století. Jeho původní i český název je „Autorské divadlo“, neboť se jedná o termín úzce spjatý s českým kulturním kontextem, ačkoliv podobné tendence komplexního autorského přístupu k divadlu existovaly i jinde ve světě. Geograficky se rozvíjelo a největší rozkvět zažilo především v Československu a následně v České republice, kde se stalo jedním z nejvýraznějších fenoménů poválečného divadla. Není to globální hnutí s mezinárodně uznávaným cizojazyčným protějškem, nýbrž koncept, který definuje specifický přístup k divadelní tvorbě v daném prostředí.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku autorského divadla je nerozlučně spjato s politickým a kulturním vývojem poválečného Československa. Vzniká v kontextu postupného uvolňování stalinského dogmatismu v 50. letech, kdy se objevovala poptávka po nových, autentičtějších formách uměleckého vyjádření, které by reflektovaly realitu běžného života a nebyly zatíženy ideologickým nánosem socialistického realismu. Vrcholilo v optimistických 60. letech, v období tzv. „zlaté éry československého divadla“, kulminující v Pražském jaru 1968. Po sovětské okupaci a následné normalizaci se autorské divadlo, ačkoliv částečně omezeno cenzurou, stalo důležitým ventilem pro satirickou a ironickou reflexi absurdních poměrů a únikem do světa metafory a alegorie. Společenskými změnami byla především nespokojenost s oficiální kulturou, která byla vnímána jako mrtvá a sterilní, a touha po hlubší autenticitě, experimentu a svobodné výpovědi. U jeho zrodu stáli významní divadelní tvůrci a soubory, které se vymezovaly proti tradičnímu, „kamennému“ divadlu s pevnou dělbou rolí (autor, režisér, herec) a proti oficiální, didaktické a ideologicky zatížené dramatice. Zakladateli a klíčovými postavami byli například Ivan Vyskočil, který v polovině 50. let experimentoval s improvizací a tzv. „text-appealy“ na Malé scéně Reduta, nebo Jiří Suchý a Jiří Šlitr, kteří založili legendární Divadlo Semafor (1959). Důležitým impulsem bylo i Divadlo Na zábradlí, kde působily osobnosti jako Václav Havel s jeho absurdními dramaty a inovativní režisér Jan Grossman, či Ladislav Fialka s jeho poetickou pantomimou. Později se k nim přidalo Divadlo Járy Cimrmana (Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, 1967), které mistrně propojilo fiktivní postavu, „pseudovědeckou přednášku“ a divadelní hru, a Studio Ypsilon Jana Schmida. Autorské divadlo navazovalo na meziválečnou avantgardu, zejména na poetiku Osvobozeného divadla (Voskovec a Werich), které již dříve propojovalo herectví, režii, autorskou tvorbu a hudbu, a na principy syntetického divadla Emila Františka Buriana. Inspiraci čerpalo také z divadla absurdity (Samuel Beckett, Eugène Ionesco) a z obecných trendů moderního divadla, které akcentovaly autentičnost a hledání nových forem.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou autorského divadla je především integrace funkcí autora, režiséra a často i herce v jedné osobě nebo úzké skupině tvůrců. Tato syntéza umožňuje vznik jedinečného, osobitého výrazu, kde je forma nedílně spjata s obsahem a tvůrce má plnou kontrolu nad celkovým vyzněním díla. Typickým znakem je práce s improvizací jako s metodou tvorby, kdy text často vzniká přímo na zkouškách a je živý, proměnlivý. Důraz je kladen na autenticitu a bezprostřednost, což se projevuje i v časté interakci s publikem, bourání tzv. čtvrté stěny a přímém oslovování diváků. Témata a motivy jsou často hluboce reflexivní, zaměřující se na absurditu lidské existence, nesmyslnost byrokracie, kritiku konzumní společnosti a totalitních tendencí. Velmi častá je ironie, sebeironie a specifický, často až intelektuální humor, který slouží jako obrana proti realitě i jako nástroj kritiky. Autorské divadlo často reflektuje českou mentalitu, její malost, furiantství, ale i houževnatost a schopnost přežít s humorem. Typickým hrdinou je často anti-hrdina, obyčejný člověk, který se potýká s okolním absurdním světem, je spíše pozorovatelem či obětí, nikoli aktivním hybatelem děje. Často je to intelektuál v zajetí vlastních myšlenek, neschopný efektivně jednat. Obvyklé prostředí je často minimalistické, stylizované, někdy až symbolické, umožňující soustředit se na text a herecký projev. Konflikty pramení z rozporu mezi ideály a realitou, mezi jedincem a systémem, nebo z obtížnosti mezilidské komunikace. Jazyk a styl jsou charakteristické hrou se slovy, paradoxem, nonsensem, parodií oficiální mluvy a klišé. Prolíná se zde vysoký styl s hovorovým, slangem, často se objevují opakování, gradace a jazykové gagy. Metafory a alegorie jsou klíčové pro sdělování myšlenek, zejména v dobách cenzury. Kompozice je často fragmentární, epizodická, nemá klasickou dramatickou strukturu s jasným dějovým obloukem, ale spíše sleduje myšlenkovou linii nebo sérii asociací. Využívá montážní principy a prolínání různých žánrů. Vyprávěcí postupy zahrnují přímé komentáře herců, vypravěčské pasáže, často i princip „divadla na divadle“, kde je hra sama komentována nebo reflektována v rámci představení. Nejčastějšími žánry a podžánry jsou komedie, tragikomedie, absurdní drama, kabaret, revue, pásmo, text-appeal, pantomima (s autorským přístupem) a satira či groteska. Důležitou složkou je často hudba a píseň, které nejsou jen doprovodem, ale nedílnou součástí autorské výpovědi.
👥 Zastupci
Autorské divadlo, fenomén moderní dramatiky, je charakteristické tím, že autor textu je zároveň často klíčovou postavou celého inscenačního procesu – režisérem, hercem, scénografem či alespoň koncepčním vůdcem, čímž si zajišťuje maximální kontrolu nad sdělením a jeho formou. Mezi nejvýznamnější české autory autorského divadla patří Václav Havel, jehož absurdní hry jako „Audience“, “Vernisáž“ a “Largo desolato“ skvěle ilustrují směr svým důrazem na text, filozofické podtóny a reflexi společenské reality skrze individuální prožitek, kde je autor hlasem kritiky režimu. Další ikonickou skupinou je Divadlo Járy Cimrmana, reprezentované Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem, jejichž díla jako “Dlouhý, Široký a Krátkozraký“, “Dobytí severního pólu“ a “Akt“ jsou esencí autorského divadla, neboť autoři jsou zároveň interprety a v žánru pseudovědecké přednášky s následnou hrou mistrně propojují komedii s inteligentním humorem a typicky českou mentalitou. Jiří Suchý a Jiří Šlitr z divadla Semafor s díly “Kdyby tisíc klarinetů“, “Jonáš a tingltangl“ a “Dobře placená procházka“ byli průkopníky tohoto směru, kde autoři psali texty i hudbu a zároveň vystupovali, čímž vytvářeli osobitý styl spojující poezii, humor a originální poetiku. Egon Tobiáš se svými hrami “Vykouření“ a “Zhasínání“ reprezentuje novější vlnu autorského divadla, jež se vyznačuje intenzivní psychologickou hloubkou a originální jazykovou formou, kde autor zkoumá existenciální témata a mezilidské vztahy s minimálními vnějšími prostředky. Na světové scéně je nezbytné zmínit Samuela Becketta, klíčovou postavu divadla absurdity, jehož “Čekání na Godota“ a “Konec hry“ demonstrují autorský přístup skrze minimalistický jazyk a opakující se motivy, jimiž zkoumá beznaděj a nesmyslnost lidské existence. Eugène Ionesco s díly jako “Plešatá zpěvačka“ a “Nosorožec“ zkoumá s humorem a groteskou banálnost jazyka a konformismus společnosti, čímž otevírá prostor pro kritickou reflexi skrze autorsky stylizované dialogy a situace. Harold Pinter a jeho hry “Narozeniny“ a “Návrat domů“ využívají zdánlivě banálních dialogů k odhalení skrytých mocenských bojů a psychologického napětí, což je charakteristické pro autorskou kontrolu nad textem a jeho podtexty v “divadle hrozby„. Bertolt Brecht je sice spojen s epickým divadlem, ale jeho “Matka Kuráž a její děti“ a “Žebrácká opera“ představují autorský přístup, kde autor nejen píše hry, ale také teoretizuje o divadle a prostřednictvím “zescizování“ diváka nutí k aktivnímu kritickému myšlení.
📈 Vývoj
Vývoj autorského divadla je dynamický proces s kořeny v první polovině 20. století, kdy avantgardní hnutí a individuální umělci začali usilovat o silnější kontrolu nad celkovou divadelní tvorbou, často v opozici vůči tradičnímu, komerčnímu nebo režisérskému divadlu. V Československu zažilo autorské divadlo svůj zlatý věk v 60. letech 20. století, kdy vlivem politického uvolnění a poptávky po nových formách exprese vznikaly malé scény a autorské kabarety jako divadlo Semafor, Divadlo Na zábradlí nebo Činoherní klub. Toto období představovalo vrchol, kdy autoři jako Havel, Suchý nebo Cimrmani psali, režírovali a často i hráli ve svých dílech, která se stala hlasem generace a specifickou formou kritiky režimu. V zahraničí prožívalo vrchol souběžně v 50. a 60. letech divadlo absurdity s autory jako Beckett a Ionesco, které reflektovalo poválečnou existenciální úzkost. Rané fáze autorského divadla se často vyznačovaly kabaretními a satirickými prvky, přímou interakcí s publikem a experimenty s jazykem a formou. Během normalizace v Československu (po roce 1968) se autorské divadlo muselo vyrovnávat s cenzurou a tlakem režimu, což vedlo k rozvoji metaforického jazyka, symboliky a „divadla v ilegalitě“ (bytové divadlo), nebo naopak k důmyslné autocenzuře (např. Divadlo Járy Cimrmana). Po roce 1989 prošlo autorské divadlo v České republice transformací, kdy se zmizel politický tlak, ale zároveň se zvýšil důraz na režisérské pojetí divadla. Autorské divadlo se tak buď posunulo k hlubším filozofickým reflexím, rozvíjelo formální experimenty, nebo se stalo součástí širšího proudu postdramatických forem, kde autorská vize zůstává klíčová, ale často se prolíná s kolektivní tvorbou. Národní a regionální varianty se projevují například v českém prostředí silným důrazem na humor, satiru a absurditu jako formu kritiky totalitního režimu, doplněnou o specifický žánr „přednáškového“ divadla. Západní varianty se často soustředily na existenciální témata a formální experimenty. Žánrově se autorské divadlo rozprostírá od kabaretu přes komorní činohru až po experimentální performativní formy, často propojující hudbu, tanec a literaturu, vždy s důrazem na jedinečný tvůrčí hlas.
💫 Vliv
Vliv autorského divadla na pozdější literaturu a umění je značný a mnohostranný. Položilo základy pro rozvoj experimentálního divadla, postdramatického divadla a performativního umění, kde autoři hledají nové formy vyjádření a často propojují psaní s režií, herectvím a dalšími uměleckými disciplínami. Inspirovalo tvůrce k hledání vlastního, originálního hlasu a k překračování žánrových hranic. Jeho vliv je patrný i ve filmu, kde se projevuje u režisérů a scénáristů s výraznou autorskou vizí, kteří jsou primárními tvůrci svých děl a silně ovlivňují celkové vyznění snímku (např. Wes Anderson, Quentin Tarantino v zahraničí; Petr Zelenka, Jan Hřebejk v ČR, často scénárista a režisér v jedné osobě). V době svého vzniku bylo autorské divadlo v Československu přijímáno s nadšením u publika, které v něm nacházelo autentický projev a skrytou kritiku režimu. To však vedlo k postupné cenzuře, zákazům a perzekuci, zejména po roce 1968, kdy byly hry Václava Havla zakázány a mohly být hrány pouze v zahraničí nebo v bytových divadlech. Divadla jako Semafor a Divadlo Járy Cimrmana se musela potýkat s tlakem a autocenzurou, aby mohla fungovat. Na Západě se divadlo absurdity zpočátku setkávalo s nepochopením a šokem z netradičních forem a existenciálních témat, ale postupně si získalo uznání jako klíčový proud reflektující poválečnou úzkost a krizi hodnot, oceňováno kritiky pro svou hloubku a originalitu. Dnes je autorské divadlo vnímáno jako zásadní etapa ve vývoji moderního divadla, jehož díla jsou součástí stálých repertoárů divadel po celém světě a jsou studována na divadelních školách. Řada děl se dočkala filmových, televizních a rozhlasových adaptací. Například “Odcházení“ Václava Havla bylo zfilmováno pod jeho režijním dohledem, zatímco jeho “Žebrácká opera“ inspirovala další zpracování. Hry Divadla Járy Cimrmana jsou pravidelně nahrávány a jejich zvukové záznamy jsou bestsellery, filmové adaptace jako “Jára Cimrman ležící, spící“ nebo “Nejistá sezóna“ se staly kultovními. Divadlo Semafor ovlivnilo řadu českých muzikálů a filmů. Beckettovo “Čekání na Godota“ je neustále inscenováno a existuje řada filmových a televizních adaptací, které svědčí o jeho trvalé aktuálnosti a síle. Celkově je autorské divadlo považováno za klíčový proud, který obohatil divadelní jazyk, posílil roli autora a otevřel nové cesty pro uměleckou tvorbu.