📖 Úvod
Autoři 2. poloviny 20. století; Původní název neexistuje, neboť se nejedná o jeden konkrétní literární směr, hnutí či skupinu, nýbrž o deskriptivní souhrnné označení pro celou řadu různorodých literárních projevů, autorů a směrů, které vznikaly a rozvíjely se v daném časovém období; Časové zařazení je druhá polovina 20. století, tedy přibližně roky 1945/1950 až 2000; Rozvíjí se prakticky ve všech zemích světa, nicméně s nejvýraznějším dopadem a diverzitou v Evropě (zejména střední a západní), Severní Americe (USA, Kanada), Latinské Americe a v zemích postkoloniálního světa, což odráží globální charakter literatury v tomto období a vzájemné ovlivňování kultur;
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku této literární éry je extrémně komplexní a multikulturní, nelze uvést jednoho zakladatele či úzkou skupinu, která by stála u zrodu celého tohoto globálního fenoménu, neboť se jedná o souhrnné označení pro literaturu vznikající v celosvětovém kontextu poválečného období; Vzniká jako reakce na zásadní historické události a společenské změny, především na bezprecedentní hrůzy druhé světové války, holocaust, atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki, které zásadně otřásly lidskou vírou v pokrok, racionalitu a morálku; Následovalo období studené války, bipolárního rozdělení světa na východní a západní blok, což vedlo k ideologickému napětí, jaderné hrozbě a vzniku železné opony, která rozdělovala nejen Evropu, ale i mysl lidí; V zemích východního bloku panovaly totalitní režimy s cenzurou a perzekucí svobodné tvorby, což vedlo k rozvoji exilové a samizdatové literatury, zatímco na Západě se rozvíjela konzumní společnost, ovlivněná novými technologiemi a masovými médii; Společenské změny zahrnovaly dekolonizaci, vznik nových nezávislých států a s tím spojené hledání národní identity, studentské revolty roku 1968, hnutí za občanská práva, feminismus, ekologická hnutí a sexuální revoluci; Filozoficky se jednalo o dobu silného vlivu existencialismu (Jean-Paul Sartre, Albert Camus), který se zabýval otázkami smyslu života v absurdním a svobodném světě, dále pak poststrukturalismu a postmodernismu (Michel Foucault, Jacques Derrida, Jean-François Lyotard), které zpochybňovaly velké vyprávění, objektivní pravdu a tradiční hodnoty; Literatura se vymezuje proti dogmatickému realismu socialistického realismu, naivnímu optimismu, černobílému vidění světa a mnohdy i proti tradičním modernistickým formám, které se v novém kontextu zdály nedostatečné; Navazuje na experimenty moderny (avantgardy), existencialismus, absurdní drama a kritický realismus, ale přetváří je a radikalizuje v kontextu nových historických zkušeností a filozofických proudů;
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika tohoto období jsou extrémně rozmanité, odrážejíce fragmentaci světa a pluralitu pohledů; Typická témata a motivy zahrnují válku a její následky (trauma, holocaust, utrpení), totalitarismus, nesvobodu, exil, disidentství, odcizení a osamělost jedince v masové společnosti, hledání identity a smyslu existence v absurdním či ohroženém světě, kritiku konzumní společnosti, ekologické problémy, genderové otázky, postkoloniální reflexe a mezikulturní dialogy; Často se objevuje i téma paměti, historie a její reinterpretace; Obraz typického hrdiny je velmi proměnlivý, často jde o anti-hrdinu, osamělého jedince, outsidera, intelektuála pochybujícího o všem, člověka v krizi identity, oběť systému, ale také o aktivního rebela či hledače pravdy; Obvyklé prostředí je často městské, anonymní, nebo naopak stísněné a represivní (vězení, koncentrační tábor), často se objevují dystopické vize budoucnosti; Konflikty jsou existenciální, společenské (jedinec vs. systém, jedinec vs. společnost), generační, etické a vnitřní psychologické; Jazyk a styl se vyznačují obrovskou diverzitou: od minimalistického, úsporného projevu až po bohatě metaforický a experimentální; Časté je prolínání různých jazykových rovin (hovorová mluva, vulgarismy, odborné termíny), intertextualita (odkazy na jiné texty), parodie, ironie, černý humor, metafikce (dílo reflektující svůj vlastní vznik), magický realismus (zejména v Latinské Americe), fragmentace vyprávění a stylistická hybridita; Kompozice je často nelineární, s častými retrospekcemi, prolínáním časových rovin, mozaikovitou strukturou, vícejazyčným vyprávěním z různých perspektiv a využíváním nespolehlivého vypravěče; Vyprávěcí postupy zahrnují proud vědomí, montáž, koláž, dokumentární prvky; Nejčastější literární žánry a podžánry jsou román (psychologický, historický, postmoderní, antiutopický, science fiction, fantasy, feministický, postkoloniální), novela, povídka, drama (absurdní drama, postdramatické divadlo), poezie (konkrétní, undergroundová, postmoderní), a esejistika; Značný vliv mají i žánry na pomezí literatury a publicistiky, jako je reportážní román či non-fiction román.
👥 Zastupci
Autoři 2. poloviny 20. století představují fascinující a nesmírně rozmanité období v literatuře, charakterizované reakcemi na dvě světové války, studenou válku, dekolonizaci a nástup postmoderní éry, což vedlo k rozkvětu nejrůznějších směrů, žánrů a autorských hlasů. Mezi nejdůležitější české autory tohoto období patří Bohumil Hrabal, jehož díla jako „Obsluhoval jsem anglického krále“, “Ostře sledované vlaky“ a “Příliš hlučná samota“ se vyznačují specifickým vypravěčským stylem “pábení„, propojujícím absurditu, humor a melancholii, a reflektují osudy “malého člověka“ v totalitním režimu, což je typické pro středoevropskou literaturu té doby. Milan Kundera, se svými romány “Nesnesitelná lehkost bytí“, “Kniha smíchu a zapomnění“ a “Žert“, se ve svých filozoficky hlubokých dílech zabývá tématy identity, paměti, exilu a osudu člověka v politicky represivních systémech, často s postmoderními prvky, což z něj činí klíčového reprezentanta české exilové tvorby a světové moderny. Václav Havel, autor absurdních her jako “Zahradní slavnost“, “Audience“ a “Largo desolato“, kritizuje byrokracii a totalitní moc prostřednictvím dialogů plných nesmyslnosti a jazykových manipulací, což dokonale ilustruje odpor intelektuálů k režimu a specifickou formu dramatu druhé poloviny 20. století. Ivan Klíma, s díly “Láska a smetí“, “Soudce z milosti“ a “Moje první lásky“, se zaměřuje na psychologii postav v nelidském systému, zkoumá morální dilemata a osobní integritu, a jeho díla představují citlivou reflexi lidského údělu v post-totalitní společnosti. Na světové scéně dominovali autoři jako Gabriel García Márquez, jehož “Sto roků samoty“, “Láska za časů cholery“ a “Podzim patriarchy“ jsou ikonami magického realismu, který prolíná každodenní realitu s fantastickými prvky, čímž vytváří hlubokou metaforu pro historii a kulturu Latinské Ameriky a ovlivňuje celosvětovou literaturu. Umberto Eco, autor děl “Jméno růže“, “Foucaultovo kyvadlo“ a “Baudolino“, ve svých románech kombinuje detektivní zápletky s filozofickými úvahami a historickými reáliemi, využívá bohatou intertextualitu a postmoderní hru s čtenářem, což je typické pro intelektuální a žánrově rozmanitou literaturu konce století. Kurt Vonnegut, se svými “Jatky č. 5“, “Snídaní šampionů“ a “Kolíbkou“, kritizuje absurditu války a moderní společnosti s černým humorem a postmoderními vypravěčskými technikami, často mísícími sci-fi prvky s existenciálními otázkami, což je charakteristické pro americkou literaturu po Vietnamu. Haruki Murakami, známý pro “Norské dřevo“ a “Konec světa & Hard-boiled Wonderland“, kombinuje melancholii, realismus a snové prvky s odkazy na popkulturu a jazz, čímž vytváří unikátní atmosférické světy, které zkoumají osamělost a hledání smyslu v moderní společnosti, což je reprezentativní pro globální literaturu konce 20. století. Toni Morrison, autorka děl “Milovaná“, “Píseň o Šalamounovi“ a “Sula“, zkoumá složitou historii a zkušenosti Afroameričanů, prolíná realismus s mytickými a magickými prvky a dává hlas marginalizovaným, čímž zásadně přispěla k formování postkoloniální a feministické literatury. Italo Calvino, se svými “Neviditelnými městy“, “Když jedné zimní noci cestující“ a “Baronem na stromě“, experimentuje s narativními strukturami a žánrovými hranicemi, vytváří filozoficky hluboké, ale hravé příběhy, které prozkoumávají povahu vyprávění a vnímání reality, což je typické pro postmoderní literaturu konce 20. století.
📈 Vývoj
Vývoj literatury ve 2. polovině 20. století je komplexní proces, který se odvíjel od poválečné deziluze a studené války. Raná fáze (50. a 60. léta) byla ovlivněna pokračujícím existencialismem a vlnou anti-konformismu, jako byla americká Beat Generation (Kerouac, Ginsberg) nebo britská Rozzlobení mladí muži. V Evropě se rozvíjelo absurdní drama (Beckett, Ionesco), které reflektovalo pocit nesmyslnosti a odcizení, v Československu pak ovlivnilo tvorbu Václava Havla. V Sovětském bloku dominoval vnucený socialistický realismus, proti kterému se však začaly formovat proudy disentu a neoficiální kultury. Zároveň docházelo k dekolonizaci, což dalo vzniknout novým hlasům a perspektivám v postkoloniální literatuře. Období vrcholu a diverzifikace (70. a 80. léta) je neodmyslitelně spjato s nástupem postmodernismu, který zpochybňoval velké narativy, experimentoval s metafikcí, intertextualitou a žánrovými hranicemi, jak je vidět u Eca, Vonneguta či Calvina. Současně se celosvětově etabloval magický realismus, zejména díky latinskoamerickému boomu (Márquez, Cortázar), který mísil skutečnost s fantazií a mytologií. Vznikala a sílila feministická literatura (Morrison, Atwood) a literatura menšin, které dávaly hlas dříve opomíjeným zkušenostem. V zemích východního bloku se rozvíjela silná linie disidentské literatury, která se šířila samizdatem či v exilu a stala se formou odporu proti totalitě. Pozdní fáze (90. léta) byla charakterizována pádem železné opony, což otevřelo nové možnosti pro východoevropské autory a vedlo k reflexi postkomunistické transformace. Globálně se prohlubovala interkulturalita a literatura reagovala na narůstající digitalizaci a globalizaci, což se projevilo v dalším žánrovém prolínání a hledání nových forem vyprávění. Národní a regionální varianty byly markantní: Česká literatura se potýkala s cenzurou a rozdělením na oficiální, exilovou a samizdatovou tvorbu, přičemž rozvinula specifické proudy jako „pábení“ či absurdní drama. Latinská Amerika se proslavila magickým realismem, Spojené státy postmodernismem a literaturou generace beatníků. Asie a Afrika přinášely postkoloniální témata a unikátní syntézy lokálních tradic s moderními vlivy. Žánrové varianty se projevovaly stíráním hranic mezi literaturou vysokou a populární, kdy se prvky science fiction, fantasy či detektivky staly součástí „vážné“ literatury.
💫 Vliv
Vliv literatury 2. poloviny 20. století na pozdější tvorbu je obrovský a trvalý. Mnoho z jejích charakteristických prvků – jako intertextualita, metafikce, nespolehlivý vypravěč, mísení žánrů a skepticismu vůči velkým narativům, které jsou jádrem postmodernismu – se stalo nedílnou součástí současné literární krajiny a běžně je využívána autory, kteří se už sami za postmodernisty nepovažují. Magický realismus se etabloval jako celosvětový styl a dodnes ovlivňuje autory napříč kontinenty, od Asie po Evropu. Feministická a postkoloniální literatura otevřela cestu pro rozmanitější hlasy a perspektivy, což vedlo k zásadnímu rozšíření tematických okruhů a reprezentace v současné literatuře. Disidentská literatura pak inspiruje globální hnutí za lidská práva a svobodu projevu a ukázala sílu umění jako nástroje odporu. Autoři jako Michel Houellebecq, Zadie Smith, Jonathan Franzen nebo Elena Ferrante sice tvoří v 21. století, ale ve své práci často rozvíjejí témata identity, globalizace, politiky a mezilidských vztahů, s využitím narativních strategií, které byly ustaveny v předchozí dekádách. V době svého vzniku byla tato literatura přijímána velmi rozmanitě. Autoři z východního bloku, jako Hrabal, Kundera či Havel, čelili v domovských zemích tvrdé kritice, zákazu publikace (tzv. „trezorová literatura“) a cenzuře, což vedlo k publikování v samizdatu nebo v exilu; zároveň však získávali mezinárodní uznání a prestiž, což dokládají četné Nobelovy ceny za literaturu (Márquez, Morrison, Havel). Západní postmoderní autoři byli často chváleni za inovativnost a intelektuální hloubku, ale někdy i kritizováni za elitářství, nihilismus nebo přílišnou komplexnost. Dnes je literatura 2. poloviny 20. století široce vnímána jako klasická a klíčová pro pochopení moderní doby. Její díla jsou součástí školních osnov a univerzitních studií po celém světě. Mnoho děl bylo adaptováno do jiných uměleckých forem: “Ostře sledované vlaky“ a “Obsluhoval jsem anglického krále“ Bohumila Hrabala, “Nesnesitelná lehkost bytí“ Milana Kundery, “Jméno růže“ Umberta Eca, “Milovaná“ Toni Morrison nebo “Jatka č. 5“ Kurta Vonneguta byly úspěšně zfilmovány. Havlovy absurdní hry jsou dodnes s úspěchem inscenovány na divadelních scénách po celém světě. Témata jako totalitarismus, identita, paměť, technologický pokrok a smysl existence rezonují v současném umění a společnosti s neustálou naléhavostí.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Autoři 2. poloviny 20. století na Rozbor-dila.cz →