📖 Úvod
Augustovská doba, známá též jako Augustan Age (anglicky) nebo Aetas Augustea (latinsky), představuje zlaté období římské literatury, které se časově zařazuje především do období vlády prvního římského císaře Octaviana Augusta (27 př. n. l. – 14 n. l.), ačkoli její vliv a pojetí jako normy klasicismu přesahovalo do pozdějších epoch. Geograficky se rozvíjela výhradně ve starověkém Římě a jeho bezprostředním kulturním okruhu, přičemž Řím samotný byl jejím epicentrem. Toto období je charakteristické neobyčejným rozkvětem poezie a prózy, kdy byla latina dovedena k vrcholu své literární elegance a výrazové síly. Autoři této doby se stali vzory pro budoucí generace literátů a jejich díla jsou dodnes studována jako klasika světové literatury. Bylo to období, kdy se Řím po desetiletích občanských válek stabilizoval a nastolil vnitřní mír, což vytvořilo příznivé podmínky pro rozvoj umění a vědy pod patronací samotného císaře a jeho blízkých spolupracovníků.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Augustovské doby je úzce spjato s dramatickým koncem Římské republiky a nástupem principátu. Po desetiletích brutálních občanských válek, které rozvrátily římskou společnost a ekonomiku (např. válka mezi Caesarem a Pompeiem, následně mezi Octavianem a Antoniem), se Octavianus, adoptivní syn Julia Caesara, stal po bitvě u Actia (31 př. n. l.) nesporným vládcem. V roce 27 př. n. l. mu senát udělil titul Augustus a on postupně konsolidoval svou moc, přecházeje od republiky k novému státnímu zřízení – principátu. Tento přechod přinesl kýžený mír, známý jako Pax Romana, který trval po celá dvě staletí. Císař Augustus nebyl přímo zakladatelem literárního směru, ale jeho osobnost a politika byly katalyzátorem. Augustus a jeho pravá ruka Gaius Maecenas (Mecenáš), bohatý diplomat a uměnímilovný patricij, aktivně podporovali umělce a literáty, kteří pomáhali formovat a propagovat novou ideologii. Maecenas shromáždil kolem sebe kruh literátů (tzv. Maecenatův kroužek), do kterého patřili Vergilius, Horatius a Propertius, jimž poskytoval finanční podporu a azyl. Filozofické pozadí bylo eklektické, vycházející z řecké filozofie, zejména stoicismu a epikureismu, které však byly reinterpretovány v kontextu římských hodnot. Důraz byl kladen na římské ctnosti jako pietas (zbožnost, oddanost rodině, státu a bohům), virtus (mužnost, odvaha), gravitas (vážnost, důstojnost) a fides (věrnost). Augustova politika usilovala o obnovu tradiční římské morálky a náboženství, což se odráželo i v literatuře. Společenské změny zahrnovaly obnovu sociální stability, snahu o morální reformu (např. zákony na podporu rodiny), rozkvět obchodu a stavebnictví a celkový pocit národní hrdosti. Politická situace byla charakterizována centralizací moci, ale s fasádou republikánských institucí, a důrazem na propagaci Augustovy osoby jako zachránce a obnovitele Říma. Augustovská doba se nevymezovala proti konkrétním předchozím literárním směrům jako takovým, ale spíše proti chaosu a úpadku předchozího republikánského období. Naopak navazovala na klasickou řeckou literaturu (Homér, Hésiodos, řecká tragédie a lyrika) a na starší římské autory (např. Ennius, Lucretius, Catullus), od kterých přejímala a adaptovala žánry a formy, avšak s novým důrazem na římskou identitu, vlastenectví a oslavu imperiální moci. Cílem bylo vytvořit římskou literaturu, která by se vyrovnala té řecké a zároveň by vyzdvihovala římské hodnoty a osud.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Augustovské doby byla snaha o dosažení umělecké dokonalosti, harmonie, rovnováhy a klasické jasnosti výrazu. Umírněnost, elegance a preciznost formy byly ceněny nade vše. Literatura této doby byla často didaktická a vlastenecká, oslavující Řím, jeho historii, bohy a především postavu císaře Augusta jako obnovitele míru a prosperity. Typická témata a motivy zahrnovaly slávu Říma a jeho imperiální osud, římské ctnosti (pietas, virtus), idylický venkovský život (často idealizovaný a protikladný k městskému ruchu), lásku a přátelství (často v umírněné, reflektující podobě), bohatou římskou a řeckou mytologii, a morální ponaučení. Často se objevovalo téma zlatého věku pod Augustovou vládou. Obraz typického hrdiny byl idealizovaný: římský občan, voják nebo zemědělec, oddaný Římu, respektující tradice a bohy, čestný a statečný. V epice se objevuje i hrdina bojující s osudem, hledající smysl a naplnění své povinnosti. Obvyklé prostředí bylo Řím jako centrum světa, malebný italský venkov nebo bájné a mytologické krajiny. Konflikty se často odehrávaly na úrovni jednotlivce a jeho vnitřního světa (např. láska vs. povinnost), ale i v epických dílech s božskými zásahy a osudovými zvraty. Jazyk a styl byl charakterizován klasickou latinou, která byla vybroušená, bohatá na slovní zásobu a rétorické figury, ale zároveň jasná, plynulá a přesná. Důraz byl kladen na metrickou dokonalost, přičemž dominantními metrickými formami byly daktylský hexametr pro epiku a didaktickou poezii, a elegické distichon pro elegie. Horatius mistrovsky používal i lyrické strofy. Kompozice děl byla pečlivě promyšlená, logická a strukturovaná, s důrazem na výstavbu a symetrii. Vyprávěcí postupy zahrnovaly bohaté popisy, mytologické aluze, personifikace, metafory a alegorie, často s nádechem nostalgie nebo didaktismu. Nejčastější literární žánry byly: 1. Epos: Vrcholem je Vergiliova Aeneis, národní epos o založení Říma. 2. Lyrika: Horatiovy Ódy a Epody, reflektující životní moudrost, umírněnost a lásku k Římu. 3. Elegie: Ovidius (Amores, Umění lásky, Heroidy), Tibullus a Propertius, zaměřené na témata lásky, melancholie a osobních prožitků. Ovidius je však v jistém smyslu hraniční autor, jehož pozdější dílo už naznačuje konec klasického augustovského ideálu. 4. Didaktická poezie: Vergiliovy Georgiky, oslavující zemědělství a venkovský život s hlubokým morálním podtextem. 5. Historická próza: Monumentální dílo Livia, Dějiny Říma od založení města, které ideálně zapadalo do augustovské vize glorifikace Říma. 6. Satira: Horatiovy Satiry, které s humorem a mírnou kritikou glosovaly společenské nešvary. Drama se v tomto období rozvíjelo méně výrazně ve srovnání s předchozími římskými či řeckými epochami.
👥 Zastupci
Augustovská doba, známá též jako zlatý věk římské literatury, se primárně vztahuje k literatuře antického Říma v období vlády císaře Augusta (27 př. n. l. – 14 n. l.), kdy došlo k nebývalému rozkvětu latinské poezie a prózy. Mezi nejdůležitější světové autory tohoto směru patří: Publius Vergilius Maro (Vergilius), jehož epos Aeneis glorifikuje mýtické počátky Říma a je alegorickým vyzdvižením Augustovy vlády a římských ctností; jeho Zpěvy pastýřské (Bucolica/Eclogues) a Zpěvy rolnické (Georgica) pak představují idylickou poezii, která podporuje Augustův program obnovy venkova a tradičních hodnot, zatímco Aeneis se stala národním eposem symbolizujícím římskou identitu a poslání. Quintus Horatius Flaccus (Horatius) proslul svými Ódami (Odes), lyrickými básněmi oslavujícími vlastenectví, filozofii a klid Augustovy éry, čímž exemplárně ztělesňuje klasickou vyváženost a uměřenost, a jeho Satiry (Saturae) kritizují lidské neřesti s duchaplností a humorem, odrážející Augustovy morální reformy. Publius Ovidius Naso (Ovidius) je autorem monumentálních Proměn (Metamorphoses), epické básně, která s lehkostí a fantazií převypráví stovky mýtů o proměnách, ačkoli se formálně řadí k Augustovské době, svým stylem a důrazem na individualitu již naznačuje posun od striktních Augustových ideálů; jeho Umění milovat (Ars Amatoria) pak svou hravou radou v milostných záležitostech stála v přímém rozporu s Augustovou morální politikou a vedla k jeho vyhnanství. Titus Livius (Livy) se proslavil svým monumentálním dílem Dějiny Říma od založení města (Ab Urbe Condita Libri), které v hlubokém vlasteneckém duchu mapuje římskou historii od počátků až po jeho současnost, a je tak klíčovým zdrojem pro pochopení Augustovského chápání římské identity a velikosti. Vzhledem k tomu, že Augustovská doba je striktně vymezena časově a místně k antickému Římu, neexistují v tomto období žádní čeští autoři v moderním smyslu, neboť český národ ani jazyk jako literární médium v té době neexistovaly. Literatura na území budoucího Česka by byla v této době součástí širší římské či germánské kultury, nikoli však svébytné české literatury.
📈 Vývoj
Augustovská doba vznikla jako přímý důsledek nástupu Octaviana, pozdějšího císaře Augusta, k moci po desetiletích občanských válek a jeho úsilí o obnovu stability, morálních hodnot a kulturního života Říma. Toto období, které trvalo přibližně od roku 30 př. n. l. do 14 n. l. (Augustova smrt), je považováno za vrchol latinské literatury. Vrchol nastal v době, kdy pod patronací samotného Augusta a jeho blízkého spolupracovníka Maecenata tvořili Vergilius, Horatius a Livius, jejichž díla ideologicky podporovala principát a oslavovala Augustovy úspěchy, mír (Pax Romana) a obnovené římské ctnosti. Postupný ústup či proměna se začala projevovat již koncem Augustovy vlády, například v dílech Ovidia, jehož poetika lásky a mytologických vyprávění, ačkoli formálně brilantní, již projevovala větší autonomii a někdy i rozpory s oficiální ideologií, což v případě Ars Amatoria vedlo k jeho exilu. Po Augustově smrti a nástupu dynastie Julioclaudiánů se literární scéna posunula, přičemž pozdější autoři stříbrného věku (např. Seneca, Lucanus, Juvenalis, Tacitus) se sice stále opírali o klasické formy, ale jejich tón byl často kritičtější, rétoričtější a temnější. Raná fáze Augustovské doby se vyznačovala silným patosem a snahou o vytvoření základních národních mýtů a ideálů (Aeneis, Livyho Dějiny), zatímco pozdější fáze, zejména po roce 10 př. n. l., začala projevovat jisté vyčerpání ideologických témat a větší individualizaci (Ovidius). V této době neexistovaly národní ani regionální varianty v moderním smyslu; veškerá literatura byla psána v latině a byla součástí jednotné římské kultury. Existovaly však výrazné žánrové varianty: epická poezie (Vergilius – Aeneis), lyrická poezie (Horatius – Ódy), didaktická poezie (Vergilius – Georgica, Ovidius – Ars Amatoria), satira (Horatius – Satiry), elegie (Ovidius, Propertius) a historiografie (Livius – Dějiny Říma). Každý žánr se vyznačoval snahou o dokonalost formy a často nesl stopy Augustovy ideologie.
💫 Vliv
Vliv Augustovské doby na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý, neboť představuje zlatý standard klasické antiky, k němuž se Evropa vracela po celá staletí. Z Augustovských autorů vycházeli a čerpali autoři renesance, kteří znovu objevili a napodobovali latinské klasiky; například Vergiliova Aeneis sloužila jako vzor pro epickou poezii Dante Alighieriho (který si Vergilia vybral za průvodce v Božské komedii), Torquata Tassa či Ludovica Ariosta. Horatiova Ars Poetica se stala základním kamenem literární teorie, ovlivňující myšlenky o správné formě, obsahu a účelu poezie, a inspirovala literární kritiku a tvůrčí postupy v neoklasicismu. Ovidius svými Proměnami poskytl nevyčerpatelnou studnici mytologických námětů, které inspirovaly autory jako Williama Shakespeara (např. Sen noci svatojánské) a Geoffreye Chaucera, stejně jako nespočet malířů (Botticelli, Tizian, Rubens) a sochařů renesance a baroka. V 17. a 18. století se v Anglii (Alexander Pope, John Dryden) a ve Francii (Racine, Corneille, Molière) dokonce mluvilo o „augustovských věcích“ vlastní národní literatury, které se snažily napodobit klasickou čistotu, řád a vyváženost římské doby. Historická díla Livia ovlivnila historiografii a chápání dějin státu. V době svého vzniku byl Augustovský směr přijímán s všeobecným nadšením a silnou podporou císařského dvora a jeho mecenášů, jako byl Maecenas. Autoři jako Vergilius a Horatius se těšili značné prestiži a finanční podpoře, jejich díla byla chápána jako oslava obnovené Římské říše a jejího vládce. Nicméně, jak již bylo zmíněno u Ovidia, existovaly i limity: jeho Umění milovat bylo Augustusem považováno za nemorální a vedlo k básníkovu vyhnanství, což ukazuje, že oficiální podpora byla podmíněna dodržováním státní ideologie a morálních kodexů. Dnes je Augustovská doba vnímána jako klíčové období pro formování západní literární tradice, je intenzivně studována na univerzitách po celém světě v oborech klasické filologie, historie a komparatistiky. Vliv na moderní umění se projevuje spíše v nepřímých adaptacích. Mytologické příběhy z Ovidia se neustále objevují ve filmových, divadelních a televizních inscenacích, ačkoli ne vždy jako přímé adaptace jeho textů, ale spíše jako inspirace pro nová vyprávění (např. film Souboj Titánů, seriály o řeckých mýtech). Postavy a události Augustovské éry se objevují v historických románech, divadelních hrách (např. William Shakespeare – Antonius a Kleopatra, George Bernard Shaw – Caesar a Kleopatra) a filmových či televizních seriálech o Římské říši (např. seriál Řím, film Gladiátor, I, Claudius), které sice nejsou přímými adaptacemi Augustovských děl, ale čerpají z historického a kulturního kontextu, který tito autoři pomohli utvářet a popsat. Obraz Aenease jako zakladatele Říma stále rezonuje v populární kultuře jako archetyp hrdiny nesoucího svůj osud a zakládajícího novou civilizaci.