📖 Úvod
Český název tohoto komplexu intelektuálních směrů je Aténská škola nebo přesněji Aténské filozofické školy. Nejde o jednotný literární směr v moderním slova smyslu, nýbrž o souhrn vlivných filozofických a rétorických škol, které se formovaly a působily ve starověkých Athénách a zásadně ovlivnily západní myšlení a literaturu. Původní názvy se týkaly konkrétních institucí jako je Platónova Akademia (Ακαδημία Πλάτωνος), Aristotelovo Lykeion (Λύκειον), Stoá poikilé (Στοὰ Ποικίλη) pro stoicismus nebo Képos Epikura (Κήπος Ἐπικούρου) pro epikureismus. Časové zařazení tohoto období je velmi široké, počínaje 5. stoletím př. n. l. s předsókratiky a sofisty, přes klasické období 4. století př. n. l., kdy působily nejvýznamnější postavy jako Sokratés, Platón a Aristotelés, a dále do helénistického a římského období až do roku 529 n. l., kdy císař Justinián I. nařídil uzavření pohanských filozofických škol. Geograficky se rozvíjely primárně v Athénách, městském státě ve starověkém Řecku, který se stal kolébkou západní filozofie a vzdělanosti a udržoval si tento status po staletí navzdory politickým změnám a úpadku své vojenské a politické moci. Athény byly centrem, odkud se myšlenky šířily do celého helénistického a následně římského světa. Tento pojem tedy zastřešuje bohatou a různorodou tradici kritického myšlení, etických úvah, metafyzických spekulací a logické argumentace, která se stala základem pro literární tvorbu, rétoriku, politické a vědecké diskurzy.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku těchto škol je neodmyslitelně spjato s rozkvětem Athén po vítězství v perských válkách (5. století př. n. l.), které přineslo období prosperity, demokracie a nebývalého kulturního a intelektuálního rozmachu. Athény se staly hegemonem v egejské oblasti a centrem svobody projevu a politické diskuse. Demokracie si vyžadovala od občanů schopnost veřejně vystupovat, obhajovat své názory a přesvědčovat ostatní, což dalo vzniknout rétorice a filozofii jakožto nástrojům pro orientaci ve světě a pro formování veřejného mínění. U zrodu stojí nepřímý zakladatel, Sokratés, jehož dialektická metoda zpochybňování zavedených představ a hledání univerzální pravdy položila základy pro systematickou filozofii. Sokratés sám nezaložil školu v institucionálním smyslu, ale jeho žáci, zejména Platón, tak učinili. Platón založil svou Akademii kolem roku 387 př. n. l. v hájích zasvěcených hrdinovi Akadémovi, a je tak považován za zakladatele první formální filozofické školy západního světa. Jeho žák Aristotelés pak založil své Lykeion kolem roku 335 př. n. l., které se vyznačovalo systematickým bádáním v široké škále věd. Později v helénistickém období vznikly další vlivné školy: Zenón z Kitia založil stoicismus (kolem 300 př. n. l.) a Epikúros svůj Képos (kolem 307 př. n. l.) s epikureismem. Politická situace se výrazně měnila; zlatý věk Athén byl narušen Peloponéskou válkou (431–404 př. n. l.), která vedla k porážce Athén a hluboké krizi demokracie a tradičních hodnot. Soud se Sokratem a jeho odsouzení k smrti (399 př. n. l.) je symbolem této krize a neschopnosti společnosti vyrovnat se s kritickým myšlením. Následovala dominance makedonské říše, která znamenala konec nezávislosti řeckých městských států a posun od politicky angažovaného občanství k individuálnímu hledání smyslu a štěstí. Filozofické pozadí Aténských škol navazovalo na předsókratické myslitele, kteří se zabývali kosmologií a hledáním arché, ale zásadně se vymezovalo proti relativismu a pragmatismu některých sofistů, kteří učili, že „člověk je mírou všech věcí“ a že morálka je konvencí. Sokrates, Platón a Aristotelés usilovali o nalezení objektivní pravdy, spravedlnosti a univerzálních etických principů. Zatímco Platón navazoval na eleatskou tradici a pythagoreismus ve svém idealismu, Aristotelés se více přikláněl k empirii a systematizaci poznání, vycházeje z Platóna, ale kriticky se od něj odlišoval. Helénistické školy, stoicismus a epikureismus, reagovaly na úpadek polis zaměřením na etiku a dosažení vnitřního klidu (ataraxie, apatheie) v nejistém světě, posunem od politické filozofie k individuální blaženosti.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou, které Aténské školy do literatury a myšlení vnesly, bylo především systematické a racionální zkoumání světa, člověka a společnosti. Typická témata a motivy zahrnovaly hledání absolutní pravdy (Platónova teorie idejí), dobra a krásy, otázky spravedlnosti a ideálního státu (Platónova Ústava), smyslu života, etiky a morálky (Aristotelova Etika Nikomachova), vztahu duše a těla, poznání a role rozumu. S helénistickými školami přišly motivy dosažení vnitřního klidu (ataraxie u Epikúra, apatheie u stoiků), individuálního štěstí a moudrosti, a to často tváří v tvář vnějším nepříznivým okolnostem. Obraz typického hrdiny v literatuře ovlivněné Aténskými školami se posunul od mytického hrdiny k filozofovi, mysliteli, učenci, který aktivně hledá pravdu, klade otázky, diskutuje a usiluje o ctnost (areté) a moudrost skrze rozum. Je to často postava, která se snaží pochopit sebe sama a své místo ve světě, ať už skrze metafyzické spekulace nebo empirické pozorování. Obvyklé prostředí pro intelektuální aktivitu bylo agóra, symposia, palestry a samozřejmě samotné filozofické školy a jejich zahrady (Képos, Akademia, Lykeion), kde probíhaly diskuse a přednášky. Konflikty se často odehrávaly na úrovni idejí – střet různých filozofických názorů, morálních dilemat, střet rozumu a vášní, nebo napětí mezi individuální blažeností a společenskými povinnostmi. Jazyk a styl se vyznačovaly jasností, logickou precizností a rétorickou vytříbeností. Pro Platóna byl typický filozofický dialog, který napodoboval Sokratovu metodu kladení otázek a vyvracení nepodložených domněnek, často s použitím alegorií a mýtů (např. mýtus o jeskyni) k ilustraci komplexních myšlenek. Aristotelés pak používal systematický, encyklopedický styl v traktátech, charakteristický pro analytické myšlení, definice a klasifikace. Řečnické projevy sofistů a následně rétoriků (např. Isokratés, Démosthenés) demonstrovaly mistrovství v persvazivní argumentaci a slohu. Kompozice vyprávěcích postupů se ne vždy jednala o lineární vyprávění, ale spíše o expozici argumentů, dialektické zkoumání, dedukci a indukci. Cílem bylo vést čtenáře k pochopení a akceptování závěru skrze racionální úvahu. Nejčastější literární žánry, které vzešly přímo z těchto škol nebo byly jimi silně ovlivněny, zahrnují filozofické dialogy, filozofické traktáty (např. o etice, politice, logice, poetice), řeči a rétorické spisy. Nepřímo Aténské školy ovlivnily i drama (reflexe etických dilemat v tragédiích), historiografii (Thúkýdidés a jeho snaha o objektivní analýzu událostí), a později v helénistickém období i epistulární literaturu (filozofické dopisy Seneca, Epiktétos). Jejich odkaz je patrný v celém západním literárním kánonu, kde se prolínají témata rozumu, spravedlnosti, morálky a lidského osudu.
👥 Zastupci
Aténská škola, přesněji První aténská škola (Πρώτη Αθηναϊκή Σχολή), představuje významný literární směr v řecké literatuře 19. století, který se vyvinul po získání řecké nezávislosti a založení Atén jako hlavního města. Tento směr se vyznačoval silným důrazem na nacionalistická a vlastenecká témata, romantickým patosem, historickými náměty a především používáním tzv. katharevousy, archaizujícího a puristického jazykového idiomu, který měl za cíl propojit moderní řečtinu s její klasickou minulostí. Oproti němu stála Jónská (Heptaneská) škola, která preferovala živý lidový jazyk (dimotiki) a byla ovlivněna západní Evropou. Mezi nejvýznamnější světové (řecké) autory tohoto směru patří Alexandros Rizos Rangavis, Dimitrios Paparrigopoulos a Achilleas Paraschos. Alexandros Rizos Rangavis (1809–1892) byl všestrannou osobností – básníkem, prozaikem, dramatikem, diplomatem a profesorem. Jeho díla jako tragédie „Dukas„ nebo historické drama „I zoi tou R. Feraiou“ (Život Rigase Feraia) a “Vassilias Rigas“ (Král Rigas) výborně ilustrují směr skrze zpracování národních historických a vlasteneckých témat v heroickém a formálním jazyce katharevousy, čímž zdůrazňuje propojení moderního Řecka s jeho antickou a byzantskou minulostí. Dimitrios Paparrigopoulos (1843–1873) je známý pro svou lyrickou a často melancholickou poezii, která odrážela romantické ideály a vlastenectví školy. Jeho sbírka „Poieseis“ (Básně) a dílo „I Skotini Petalouda“ (Temný motýl) skvěle představují tendenci k lyrickému vyjádření silných emocí a zájmu o osud národa, opět s využitím vysokého, formálního stylu. Achilleas Paraschos (1838–1895) byl ve své době mimořádně populární básník, jehož práce se vyznačovaly silnou sentimentálností, vlastenectvím a náboženskými motivy. Díla jako „Lyriki Poiesis“ (Lyrická poezie) nebo „To Fili tis Zois“ (Polibek života) ukazují na širokou oblibu sentimentální a moralizující poezie, která oslovovala široké vrstvy společnosti a formovala národní identitu, typicky psané v jazyce katharevousa. Vzhledem ke specifičnosti Aténské školy jakožto řeckého literárního fenoménu 19. století nelze uvést přímé české autory, kteří by k tomuto konkrétnímu směru patřili. Česká literatura se v té době vyvíjela v kontextu národního obrození a vlastních evropských vlivů, i když určité paralely v nacionalistických tendencích a snaze o formování národního jazyka a identity by bylo možné hledat v širším smyslu, ne však jako přímou příslušnost k Aténské škole.
📈 Vývoj
Vznik Aténské školy je datován do období po řecké válce za nezávislost, konkrétně do 30. let 19. století, kdy se s ustavením Atén jako hlavního města objevila naléhavá potřeba vytvoření národní literatury. Tato raná fáze byla charakterizována snahou o definování řecké identity skrze literaturu, často s odkazem na byzantskou a antickou minulost. Autoři se inspirovali evropským romantismem, ale zároveň kladli důraz na specificky řecké, často heroické a vlastenecké motivy. Jazykově se orientovali na puristickou katharevousu, která měla symbolizovat kontinuitu řeckého jazyka a kultury. Období vrcholu Aténské školy spadá přibližně do let 1840–1880. V této době dosáhla největší popularity a vlivu. Autoři jako Rangavis, Paparrigopoulos a Paraschos byli vnímáni jako národní básníci a jejich díla udávala tón tehdejší literární produkci. Dominovaly žánry jako lyrická a epická poezie s vlasteneckými, milostnými a historickými náměty, a také historická dramata. Postupný ústup Aténské školy začal koncem 19. století, konkrétně kolem 80. let, a byl spojen s nástupem tzv. „Generace roku 1880“ (někdy označované jako „Nová aténská škola“ nebo „Národní škola“). Klíčovou roli v tomto ústupu hrála tzv. „jazyková otázka“. Autoři nové generace, jako byl Kostis Palamas, prosazovali používání živého lidového jazyka dimotiki namísto umělé katharevousy, která byla kritizována za svou odtrženost od mluvené řečtiny a za to, že brzdí přirozený vývoj literatury. Aténská škola se v této pozdní fázi stala terčem kritiky za svůj formalismus, rétoričnost a jazykovou konzervativnost. Raná fáze školy se soustředila na položení základů národní literatury a sběr inspirace z evropského romantismu a národní historie, zatímco pozdní fáze se potýkala s kritikou za nedostatečnou originalitu a zkostnatělost. Co se týče národních, regionálních či žánrových variant, Aténská škola byla primárně centralizovaná v Aténách a představovala oficiální, akademicky a státem podporovaný literární proud. Jejím protikladem byla již zmíněná Jónská (Heptaneská) škola, která se rozvíjela na Jónských ostrovech (pod benátskou, později britskou nadvládou) a byla silně ovlivněna italskou kulturou a západním romantismem. Autoři jako Dionysios Solomos a Andreas Kalvos tvořili v dimotiki a jejich poezie byla lyrickější, méně rétorická a více spjatá s lidovým jazykem a kulturou. Žánrově se Aténská škola zaměřovala především na poezii (lyrickou, epickou, elegickou), drama (historické tragédie) a rané formy historické prózy.
💫 Vliv
Vliv Aténské školy na pozdější literaturu a umění je komplexní a lze jej vnímat jak z hlediska přímého odkazu, tak jako protipól, vůči kterému se vymezovaly následující generace. Ačkoliv byla svými nástupci, zejména „Generací roku 1880“ (Kostis Palamas, Georgios Drosinis, Ioannis Polemis), kritizována a do jisté míry i překonána, položila základ pro vznik moderní řecké národní literatury. Její autoři sice lpěli na archaizující katharevousa, ale zároveň zavedli do literatury mnoho národních témat, hrdinské motivy a historické náměty, které se staly trvalou součástí řeckého literárního diskurzu. „Generace roku 1880“ sice revolučním způsobem přešla na dimotiki a přinesla nové poetické směry (symbolismus, impresionismus, realismus), ale zároveň stavěla na institucionálních a tematických základech, které Aténská škola vytvořila. Bez předchozího pokusu Aténské školy o vytvoření národní literatury by možná pozdější vývoj nebyl tak rychlý a intenzivní. Co se týče přijímání Aténské školy v době jejího vzniku, byla široce přijímána a oslavována, zejména v oficiálních kruzích, akademicích a mezi vlastenecky smýšlející inteligencí. Autoři byli vnímáni jako tvůrci národní identity a jejich díla byla považována za symboly nově vzniklého státu. Kritika se objevovala především ze strany zastánců dimotiki, a to již od samého počátku, nejvýrazněji ze strany Jónské školy. Tato kritika se soustředila hlavně na jazykovou umělost a odtržení od živé řeči. Nebyla však předmětem zákazů či cenzury, naopak, často byla podporována státem pro svůj vlastenecký a moralizující obsah. Dnes je Aténská škola vnímána jako důležitá, byť konzervativní a jazykově zastaralá, fáze ve vývoji moderní řecké literatury. Historici a literární vědci ji studují jako klíčovou etapu, která předcházela modernismu a vytvořila rámec pro národní literární tradici. Její díla jsou ceněna spíše pro svůj historický a lingvistický význam než pro svou uměleckou inovaci či trvalou poetickou sílu, která je často přisuzována autorům Jónské školy nebo „Generace roku 1880“. Film, divadlo a jiné umělecké adaptace děl Aténské školy jsou dnes spíše sporadické. Občas se objeví akademické divadelní inscenace jejich her, většinou v rámci studia literární historie, ale nejsou součástí mainstreamové produkce. Jejich vliv na současné umění je spíše nepřímý, jako součást širšího historického a kulturního kontextu, který formoval moderní řeckou identitu. Nelze ji srovnávat s trvalým dopadem autorů jako jsou Kostis Palamas, Konstantinos Kavafis, Giorgos Seferis nebo Odysseas Elytis, jejichž díla jsou stále živá a inspirativní pro moderní umění.