📖 Úvod
Archaické období římské literatury (latinsky Archaica Latinitas nebo Periodus Archaica Litterarum Romanarum) se rozvíjelo přibližně od poloviny 3. století př. n. l. do poloviny 2. století př. n. l., konkrétně se často počátek datuje k roku 240 př. n. l. s uvedením první řecké tragédie v Římě, kterou přeložil a adaptoval Livius Andronicus. Toto období zahrnuje rané fáze formování římské literatury a probíhalo primárně na území Římské republiky, která v té době expandovala a stávala se dominantní mocností ve Středomoří, zahrnující Apeninský poloostrov a postupně i další oblasti. Bylo to klíčové období pro ustavení latiny jako literárního jazyka a pro zrod originálních římských literárních forem a adaptací řeckých vzorů.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku archaického období římské literatury je neodmyslitelně spjato s obrovskou expanzí Římské republiky po vítězných punských válkách (zejména první a druhé punské válce, 264–146 př. n. l.), které Římu zajistily kontrolu nad západním Středomořím a posílily jeho mocenské postavení. Tato expanze vedla k intenzivnímu kontaktu s vyspělou helénistickou kulturou, zejména s řeckými městy v jižní Itálii a na Sicílii, ale i s kontinentálním Řeckem a Malou Asií. Římané, původně prakticky zaměření a literárně méně rozvinutí, byli konfrontováni s bohatou tradicí řeckého dramatu, epiky a filozofie, což vyvolalo snahu o vytvoření vlastní, paralelní literatury. Společenská situace byla charakterizována vzestupem nové elity – nobilitas, která absorbovala řecké vlivy a stala se patrony umění a literatury. Docházelo k urbanizaci, růstu populace, ale i k prohlubování sociálních rozdílů a přílivu otroků, což se odrazilo i v tematice literárních děl, zejména komedií. Filozofické pozadí bylo zpočátku pragmatické, Římané se spíše zajímali o etiku a politické učení než o metafyziku. Postupně však do Říma pronikaly řecké filozofické směry, jako byl stoicismus a epikureismus, ačkoli zpočátku nebyly systematicky rozpracovávány v literatuře. K zásadním postavám stojícím u zrodu římské literatury patří především Livius Andronicus (kolem 284–204 př. n. l.), který je považován za „otce římské literatury“ pro své překlady a adaptace řeckých děl (např. Homérovy Odysseje do latiny, psaní prvních římských her). Dále Gnaeus Naevius (kolem 270–201 př. n. l.), který psal jak dramata, tak epickou báseň o punské válce, a Quintus Ennius (239–169 př. n. l.), který je autorem monumentálního eposu “Annales“ o římských dějinách a výrazně ovlivnil rozvoj latinského jazyka a metra. Z komediografů jsou nejdůležitější Titus Maccius Plautus (kolem 254–184 př. n. l.) a Publius Terentius Afer (kolem 195/185–159 př. n. l.). Politická situace v republice byla poznamenána expanzí, ale i vnitřními boji o moc mezi optimáty (konzervativní aristokracie) a populáry (snažící se o podporu lidu), což se sice přímo neodráží v raných literárních dílech, ale vytvářelo kontext pro debaty o římské identitě a morálce. Zásadní společenskou změnou bylo přijetí řeckých vzdělávacích metod a estetik, což vedlo k postupné helénizaci římské kultury. Literatura se v tomto období nevymezovala proti žádnému předchozímu domácímu “literárnímu“ směru, jelikož formální římská literatura, jak ji chápeme dnes, teprve vznikala. Před ní existovaly pouze ústní tradice, archaické náboženské zpěvy (Carmina Saliaria, Arvalia), právní texty (Zákon dvanácti desek) a jednoduché epigrafické záznamy. Archaické období římské literatury tedy spíše “navazovalo“ a “přizpůsobovalo“ bohatou helénistickou literární tradici (řeckou epiku, tragédii, novou komedii) římským poměrům a vkusu, přičemž se snažilo vdechnout těmto formám specificky římského ducha a patriotismus. Zároveň čerpalo z domácích prvků, jako byla robustní latina, římský smysl pro praktičnost a morálku, a zájem o historii a veřejný život.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika archaického období římské literatury odrážejí proces jejího formování a přizpůsobování řeckých vzorů. Typickými tématy a motivy jsou římské ctnosti jako “virtus“ (mužná statečnost, odvaha, vojenská zdatnost), “pietas“ (zbožnost, povinnost vůči bohům, rodině a státu), “fides“ (věrnost, spolehlivost), “dignitas“ (důstojnost) a “gravitas“ (vážnost, smysl pro odpovědnost). Dále se objevuje silný patriotismus, budování národní identity, glorifikace římských dějin a vojenských úspěchů (zejména v epice), adaptace řeckých mýtů a legend, a v komedii pak témata každodenního života, milostné intriky, rodinné vztahy, společenské nešvary a chování různých typů postav. Obraz typického hrdiny se liší podle žánru: v epice a tragédii je to často římský voják, státník nebo postava z řecké mytologie, která reprezentuje ideální římské hodnoty nebo se potýká s osudem. V komedii dominuje postava chytrého otroka, zamilovaného mladíka, lakomého otce nebo prostopášné hetairy. Obvyklé prostředí v epice a tragédii zahrnuje bojiště, antická města, chrámy a bájné krajiny, zatímco v komedii se děj odehrává převážně v ulicích měst, na náměstích a v domech měšťanů, a to často v řeckém prostředí (fabula palliata) nebo zřídka v římském (fabula togata). Konflikty často vycházejí z napětí mezi osobním přáním a společenskou povinností, osudem a svobodnou vůlí, mistrem a otrokem, a mezi různými sociálními vrstvami. Jazyk a styl tohoto období je charakterizován jako raná latina, která je robustní, plná archaismů a neologismů, méně vybroušená než klasická latina, ale zároveň živá a výrazná. Autoři experimentují s metrem, snažíce se adaptovat řecké hexametry a iambické verše do latiny, ale používají i domácí saturnský verš (např. Livius Andronicus, Naevius). Častá je aliterace, asonance, parataxe a v komedii bohaté použití hovorových výrazů, dvojsmyslů, slovních hříček a expresivních obratů. Kompozice děl většinou sleduje řecké vzory – v dramatu jde o propracovanou strukturu s prologem, epizodami a epilogem; v epice o dlouhé narativní básně. Rané historické spisy byly často annalistické (chronologické řazení událostí). Vyprávěcí postupy zahrnují třetí osobu v epice a historii, dialogy v dramatu, časté jsou rétorické figury, patos a živé popisy. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou: “Drama:“ Především “tragédie (tragoedia)“, inspirovaná řeckou tragédií, často s náměty z řecké mytologie (např. Ennius, Pacuvius, Accius), a “komedie“, zejména “fabula palliata“ (komedie s řeckými náměty, postavami a kostýmy, vycházející z nové attické komedie – Menander), jejíž hlavními představiteli byli Plautus a Terentius. Fabula togata (komedie s římskými náměty a postavami) existovala, ale zachovala se jen fragmentárně. “Epika (epos):“ Zpočátku překlady a adaptace řeckých eposů (Livius Andronicus – “Odyssia“), později originální eposy oslavující římské dějiny a hrdinství (Naevius – “Bellum Poenicum“ o první punské válce, Ennius – “Annales“ o celých římských dějinách od Aenea). “Satira (satura):“ Považovaná za původní římský žánr, který v sobě mísil různé formy a kritizoval společenské nešvary (časná forma u Ennia, později významně rozvinuta Luciliem). “Dějepisectví (historiografie):“ Zpočátku psané řecky (Fabius Pictor), později i latinsky (Cato starší – “Origines“, první dějiny Říma v latině, psané nikoli jen o Římě, ale i o jiných italských městech). Často mělo annalistickou formu. “Řečnictví (oratoria):“ Především praktické veřejné projevy, ale postupně se rozvíjelo i jako literární forma, která zdůrazňovala jasnost, přesvědčivost a rétorické umění (např. Cato starší). “Lyrika:“ Méně rozvinutá, ale prvky se objevovaly v jiných žánrech nebo jako kratší, samostatné skladby.
👥 Zastupci
Archaické období římské literatury je základní, formativní fází, která položila kameny pro veškerou pozdější římskou literární tvorbu. K nejvýznamnějším autorům tohoto období patří Livius Andronicus, který je považován za zakladatele římské literatury díky svému překladu řecké Odysseje do latinského saturnského verše, což bylo první latinské literární dílo a ilustruje ranou fázi silné inspirace řeckými vzory a přenosu řeckých žánrů. Jeho dramata, například Achilles a Aegisthus, představují první pokusy o římské divadlo, většinou adaptace řeckých tragédií, čímž ukazují na počátky dramatické tvorby v Římě. Dalším klíčovým autorem je Gnaeus Naevius, jehož Bellum Punicum (Punská válka) byl první latinský národní epos o první punské válce, který se odklonil od čisté adaptace řeckých děl a začal zpracovávat římská témata, čímž naznačil budoucí směřování římské literatury a národní identity. Jeho komedie, ač se nedochovaly celé, byly významné pro rozvoj římské dramatické tradice a zahrnovaly satiru na současné římské poměry, což odráží ranou římskou komediografii s prvky kritiky. Quintus Ennius, považovaný za otce římské poezie, je autorem monumentálních Annales (Letopisy), velkého národního eposu líčícího římské dějiny od počátku až po jeho dobu, který se stal hlavním zdrojem pro pozdější římské historiky a je klíčový pro zavedení řeckého hexametru do latinské poezie, čímž se římská poezie definitivně osamostatnila formálně od řecké inspirace. Jeho Saturae byly prvními sbírkami různorodých básní v latině, které pokládaly základy specificky římského žánru satury. Titus Maccius Plautus je nejvýznamnějším představitelem římské komedie, jehož díla jako Mostellaria (Strašidelný dům), Miles Gloriosus (Chvástavý voják) nebo Aulularia (Komedie o hrnci) jsou mistrovskými ukázkami palliáty (římské adaptace řecké nové komedie) a reprezentují vrchol rané římské komediografie s živým jazykem, propracovanými zápletkami a nadčasovým humorem, které bavily široké publikum a formovaly žánr komedie. Marcus Porcius Cato Censorius, známý jako Cato starší, je klíčovým prozaikem s dílem De Agri Cultura (O zemědělství), které je nejstarším dochovaným prozaickým dílem v latině a poskytuje praktické rady, odrážející římskou pragmatickou mentalitu a úctu k tradici. Jeho Origines (Původ Říma) byla první latinská historie napsaná Římanem o dějinách Říma a italských měst, čímž prokazuje snahu o vlastní římskou historiografii a upevnění římské identity.
📈 Vývoj
Archaické období římské literatury se tradičně datuje od roku 240 př. n. l., kdy Livius Andronicus uvedl v Římě první drama, což úzce souvisí s koncem první punské války a následným intenzivním kontaktem s rozvinutější řeckou kulturou. Před tímto datem existovaly pouze předliterární formy, jako jsou ústní tradice, archaické hymny, písně, pontifikální letopisy a právní texty (např. Zákon dvanácti desek). Raná fáze (cca 240 – 180 př. n. l.) byla charakterizována průkopnickými snahami o adaptaci řeckých žánrů, především dramatu a eposu. Livius Andronicus a Gnaeus Naevius se věnovali překladům a prvním originálním dílům inspirovaným římskou historií, přičemž experimentovali s tradičním saturnským veršem. Vrchol tohoto období spadá zhruba do let 200 – 150 př. n. l. a je spojen zejména s rozkvětem komedie (Plautus, o něco později i Terentius) a s revoluční prací Quinta Ennia, který zavedl řecký daktylský hexametr, čímž zásadně ovlivnil budoucí vývoj latinské epické poezie. V této fázi se také rozvíjela próza, reprezentovaná především Catonem starším, který položil základy latinské historiografie a didaktické prózy. Postupný ústup či proměna se projevovala od poloviny 2. století př. n. l. Nastal útlum v komediální tvorbě, ale naopak se objevily nové žánry jako satura, jejímž klíčovým představitelem byl Lucilius, jenž ji posunul k osobní a moralistní kritice. Docházelo k dalšímu vytříbení latinského jazyka a rétoriky, což připravilo půdu pro zlatý věk římské literatury. Období se vyznačovalo silným vlivem řecké kultury (helénizace), avšak s postupnou snahou o vytvoření vlastních římských forem a témat. Žánrové varianty zahrnovaly tragédii (cothurnata – s řeckými náměty, praetexta – s římskými), komedii (palliata – řecké prostředí, togata – římské prostředí, ač se nedochovala), epos, satiru a historiografickou a didaktickou prózu. Národní varianta byla striktně římská, ale s hlubokými kořeny v řecké kultuře.
💫 Vliv
Vliv archaického období římské literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a představuje neopomenutelný základ. Na úroveň latinského jazyka a římské literatury mělo toto období formativní dopad; Enniusův hexametr se stal standardem pro Vergilia a jeho Aeneis, zatímco Plautus a Terentius položili základy římské komedie, která byla vzorem pro celou evropskou dramatickou tvorbu. Jejich díla inspirovala renesanční a barokní autory jako Molière, Shakespeare a Goldoni, kteří adaptovali jejich zápletky, charaktery a komediální techniky. Catova próza položila základ pro pozdější římské historiky a rétory, včetně Cicerona. Raná satira Lucilia se stala modelem pro Horatiovy a Iuvenalovy satiry, které jsou dodnes studovány. V době svého vzniku byla tato literatura přijímána s jistou ambivalencí. Průkopníci jako Livius Andronicus a Naevius byli ceněni za obohacení římské kultury, ale zároveň čelili kritice ze strany konzervativních kruhů, které se obávaly helenizace a úpadku tradičních římských mravů. Naevius byl například údajně uvězněn za satiru na mocné rodiny. Plautusovy komedie byly naopak nesmírně populární a přinášely zábavu širokému publiku, ačkoliv puristé je mohli považovat za příliš hrubé či lidové. Cicero a další autoři Zlatého věku někdy vnímali archaické autory jako stylisticky méně vytříbené, ale vždy uznávali jejich historický význam a zásluhy na rozvoji latiny. Dnes je archaické období římské literatury vnímáno jako klíčová, konstitutivní fáze, bez níž by nebylo možné pochopit následný vývoj římské kultury. Je to cenný zdroj pro lingvistické studium staré latiny a pro zkoumání přechodu od ústní k písemné kultuře v Římě. Plautusovy komedie jsou dodnes vysoce ceněny pro svůj nadčasový humor, komplexní zápletky a živé charaktery, a proto jsou často inscenovány v divadlech po celém světě. Poskytují neocenitelný vhled do každodenního života a společenských poměrů starověkého Říma. Příkladem moderních adaptací je muzikál a film „A Funny Thing Happened on the Way to the Forum“ (1966), který čerpá inspiraci z několika Plautových komedií a jejich situačního humoru a satirického podtextu. Ačkoli přímé filmové adaptace raných eposů nebo tragédií jsou méně běžné, jejich témata a mytologické pozadí se stala součástí širokého proudu historických filmů a seriálů o starověku, byť často ve zpracování pozdějších autorů. Celkově je archaická římská literatura vnímána jako kolébka mnoha žánrů a stylistických inovací, které formovaly nejen římskou, ale i celou západní literaturu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Archaické období římské literatury na Rozbor-dila.cz →