📖 Úvod
Archaické období řecké literatury (původní název: Ἀρχαϊκὴ περίοδος τῆς Ἑλληνικῆς λογοτεχνίας) se rozvíjelo přibližně od 8. století př. n. l. do 6. století př. n. l. (někdy se uvádí až do počátku 5. století př. n. l.). Tento literární směr se geograficky rozprostíral po celém starověkém Řecku, což zahrnovalo pevninské Řecko, egejské ostrovy a významné řecké kolonie, zejména v Iónii (Malá Asie), na Sicílii a v jižní Itálii, známé jako Magna Graecia. Jedná se o formativní období, které položilo základy celé západní literární tradice.
🌍 Kontext vzniku
Po konci takzvaného Temného období (cca 1200-800 př. n. l.), které bylo charakteristické úpadkem a nedostatkem písemných záznamů, dochází v archaickém období k výraznému společenskému, politickému a kulturnímu rozkvětu. Historické pozadí je určeno vznikem a upevněním městských států, polis, které se staly základní jednotkou řecké společnosti a politiky. Klíčovou událostí byla také velká řecká kolonizace (cca 8. – 6. století př. n. l.), kdy Řekové zakládali osady po celém Středomoří a Černomoří, což vedlo k enormnímu rozšíření řecké kultury, ale také k ekonomickému růstu, rozvoji obchodu a obohacení o cizí vlivy. Společenské změny zahrnovaly vzestup aristokracie a bohatých obchodních vrstev, ale zároveň narůstaly sociální rozdíly a napětí, což často vyústilo v politické nepokoje a vznik tyranií jako přechodného stadia mezi aristokratickou vládou a rodící se demokracií či oligarchií. Nejdůležitější inovací pro literaturu bylo převzetí a adaptace fénického písma, z něhož vznikla řecká abeceda, což umožnilo písemné zaznamenávání a šíření literárních děl. Filozofické pozadí je poznamenáno počátky racionálního myšlení presokratiků (např. Milétská škola s Thalesem, Anaximandrem a Anaximenem, Hérakleitos, Pythagoras), kteří se snažili vysvětlovat svět na základě rozumu, a ne pouze mytologických narativů. Přesto náboženství a mytologie si stále udržovaly silný vliv. Zakladatelé literárního směru v pravém slova smyslu neexistují, neboť šlo o evoluci, avšak Homér a Hésiodos stojí na počátku tohoto období jako formativní postavy. Jejich díla, zejména Homérovy epické básně Ílias a Odysseia a Hésiodovy didaktické eposy Práce a dny a Theogonie, kodifikovaly a do značné míry kanonizovaly předchozí ústní tradici. Archaické období se vymezuje proti předchozímu Temnému období, které bylo dobou ústní tradice bez rozvinutého písemného projevu a literárních forem. Naopak, navazuje a staví na rozsáhlé ústní epické tradici, mytologických příbězích a lidových vyprávěních, které se předávaly z generace na generaci. Homér a Hésiodos těmto ústním tradicím dali pevnou písemnou formu a literární strukturu, čímž je zachovali a pozvedli na novou úroveň.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou tohoto směru je bohatá žánrová rozmanitost a rozvoj komplexních literárních forem. Typická témata a motivy zahrnovaly hrdinské činy, válku, čest, slávu (kleos) a osud v epické poezii (Homér), stejně jako původ bohů (theogonie), stvoření světa a morální ponaučení v didaktickém eposu (Hésiodos). S rozvojem lyrické poezie se objevily i témata osobních prožitků, lásky, krásy, přátelství, hostin, politických komentářů, kritiky a morální reflexe (Sapfó, Alkaios, Archilochos, Solón). Důležitým motivem byla spravedlnost (diké), ústřední v Hésiodově tvorbě a rané elegické poezii. Obraz typického hrdiny v eposu je statečný válečník, usilující o slávu a čest, často obdařený nadlidskými schopnostmi, ale i lidskými slabostmi jako pýcha či hněv, silně spjatý s božskými zásahy (Achilleus, Odysseus). V lyrice se objevuje lyrický subjekt, mluvčí básně, vyjadřující subjektivní pocity a názory. Hésiodos pak představuje ideál pracovitého a spravedlivého rolníka. Obvyklým prostředím eposu jsou bojiště (Trója), královské paláce, daleké moře a cizí země, zatímco lyrická poezie se odehrává na symposiích, v soukromých komnatách či na shromážděních polis. Konflikty v eposu zahrnují válku, osobní mstu, boj o přežití a střet s božskou vůlí. V lyrice se jedná o milostné zklamání, politické intriky, sociální nespravedlnost a existenční úzkosti. Jazyk a styl v epice je Homérský, což je umělý, archaický jazyk směsi dialektů (převážně iónský s aeolskými prvky), vyznačující se daktylským hexametrem, opakujícími se formulacemi (epiteta jako „rychlonohý Achilleus“) a rozvinutými srovnáními. Tón je vznešený a patetický. V lyrice se používají různorodější dialekty a široká škála metrů (jambické, trochejské, safická strofa, alkaická strofa atd.). Jazyk je intimnější, osobnější a expresivnější, plný vášně a přímého vyjádření pocitů. Kompozice eposu je lineární s retrospektivními vsuvkami, často začíná in medias res a využívá vševědoucího vypravěče. Lyrika je často fragmentární, subjektivní a využívá monologické formy. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují “epos“ (hrdinský – Ílias, Odysseia; didaktický – Práce a dny, Theogonie) a rozsáhlou “lyrickou poezii“. Ta se dále dělí na “monodickou lyriku“ (zpívanou jednou osobou s doprovodem lyry, např. Sapfó, Alkaios, Anacreon), “sborovou lyriku“ (zpívanou sborem, jejíž kořeny jsou v tomto období, např. Stésichoros, Ibykos, byť Pindaros spadá spíše do klasiky), “elegii“ (zpívanou za doprovodu aulos, často s vážnými, politickými či válečnými tématy, např. Tyrtaios, Solón, Mimnermos) a “jambickou poezii“ (satirická, útočná, kritická, často vulgární, např. Archilochos, Hipponax). Doplňkově se objevuje i “gnómická poezie“ ve formě krátkých veršovaných moudrostí (Theognis).
👥 Zastupci
Archaické období řecké literatury, trvající zhruba od 8. do počátku 5. století př. n. l., je základním kamenem západní literární tradice a představuje přechod od ústní epické tvorby k písemně fixovaným dílům a rozkvět rozmanité lyrické poezie. Z českých autorů samozřejmě nelze v tomto kontextu hovořit, jelikož se jedná o výhradně starověkou řeckou záležitost, ale mezi nejvýznamnější světové (řecké) autory a jejich díla patří: Homér, jehož monumentální eposy Ílias a Odysseia jsou zakládajícími texty řecké literatury a zachycují mýtické hrdinské činy a morální hodnoty archaické společnosti prostřednictvím bohatého jazyka a komplexní narativní struktury. Dalším klíčovým autorem je Hésiodos s díly Práce a dny a Theogonie (Zrození bohů); jeho texty poskytují hluboký vhled do rané řecké kosmologie, mytologie a praktického života rolníků, čímž doplňují hrdinský svět Homéra a ukazují rozmanitost archaické literární produkce. Sapfó z Lesbu, jejíž dochované fragmenty, například Óda na Afroditu, představují vrchol monodické lyriky; její intimní poezie, zaměřená na lásku, krásu a osobní pocity, demonstruje významný odklon od epiky a ukazuje rozvoj individuálního výrazu a emocionální hloubky v archaické době. Archilochos z Paru je považován za jednoho z nejstarších a nejvlivnějších lyrických básníků, známý svými iambickými fragmenty; jako raný mistr iambické poezie zavedl osobnější, často satirický, kritický a realistický tón do literatury, čímž obohatil tematickou škálu archaické lyriky a ovlivnil budoucí generace. Pindaros z Théb, autor sborových lyrických ód, například První olympijská óda, reprezentuje vrchol archaické formální lyriky; jeho vznešené a složité básně oslavující vítěze atletických her vyjadřují aristokratické hodnoty, náboženskou úctu a složitou mytologii své doby. Mezi další významné, byť často fragmentárně dochované autory patří Alkaios (politická lyrika), Anakreón (milostná a pijácká lyrika) a Sémonidés (elegie).
📈 Vývoj
Vývoj archaického období řecké literatury je fascinující cestou od ústní tradice k sofistikovaným písemným formám. Vznik tohoto období je kladen zhruba do 8. století př. n. l., po skončení tzv. „temného období“, kdy se s formováním městských států (polis) a opětovným rozvojem písemnictví (převzetí a adaptace fénického písma) začala fixovat dříve ústně předávaná díla. Raná fáze (přibližně 8.-7. století př. n. l.) je charakterizována dominancí epiky, přičemž Homérovy eposy Ílias a Odysseia, které byly sice dlouho šířeny ústně, byly právě v tomto období konečně sepsány a staly se kanonickými. Spolu s nimi Hésiodos kodifikoval mýty a hrdinské legendy, ale také položil základy didaktické poezie. Období vrcholu archaické literatury nastalo v 7. a zejména v 6. století př. n. l., kdy se plně rozvinula a rozkvetla lyrická poezie. Tato pozdní fáze (cca 7.-6. století př. n. l.) se vyznačovala rostoucím důrazem na individuální výraz, osobní pocity a rozmanitost žánrů. Vznikly různé formy lyriky: monodická lyrika (zpívaná jedincem, často za doprovodu lyry), reprezentovaná básníky jako Sapfó a Alkaios z Lesbu nebo Anakreón z Teu, která se zaměřovala na témata lásky, přátelství, politiky a vína. Dále se objevila sborová lyrika (zpívaná sborem pro veřejné příležitosti, např. náboženské slavnosti nebo oslavy vítězů), jejíž nejvýraznějšími představiteli byli Alkman ze Sparty, Stésichoros ze Sicílie a především Pindaros z Théb. Rozvíjela se také elegická poezie (často s válečnou, mravoučnou nebo politickou tematikou, např. Tyrtaios, Sémonidés) a iambická poezie (satirická, kritická, např. Archilochos). S formováním athénské demokracie a zkušenostmi z perských válek na konci 6. a na začátku 5. století př. n. l. dochází k postupnému ústupu archaického období a jeho plynulé proměně v období klasické. Lyrika, ačkoliv si udržela svůj význam, začala ustupovat do pozadí před dramatem (zejména tragédií, která se vyvinula z archaických dithyrambů) a nově vznikající prózou (historiografie, filozofie). Národní a regionální varianty byly v archaické době silně přítomné; epika měla své kořeny v iónských dialektech, zatímco lyrická poezie se rozvíjela v různých dialektech a regionech: aeolská lyrika na Lesbu, dórská sborová lyrika (Sparta, Théby) a iónská elegie a iambus. Raná filozofie (předsókratikové, např. Thalés, Anaximandros, Anaximenés) se také rodila v iónských městech, čímž se archaické období stalo kolébkou racionálního myšlení. Každý region a žánr přispěl k bohatosti a rozmanitosti archaické řecké literatury, vytvářející základ pro veškerý budoucí vývoj.
💫 Vliv
Vliv archaického období řecké literatury na pozdější literaturu a umění je nedocenitelný a všudypřítomný. Prakticky celá západní literární tradice z ní vychází. Římská literatura, která se formovala pod silným řeckým vlivem, převzala Homérovy eposy jako vzor pro své vlastní národní epické dílo, Vergiliovu Aeneis, a římští básníci jako Horatius nebo Catullus se inspirovali formami a tématy řecké monodické lyriky. V renesanci došlo k obnovenému zájmu o antické texty, včetně Homéra a lyriků, humanisté je horlivě překládali a studovali, čímž se stali základem evropského vzdělání. Neoklasicismus v 18. století opět oživil antické ideály, hrdinské eposy a formální čistotu. Romantismus se pak inspiroval mýty a legendami, čerpaje z Homérových příběhů. V moderní literatuře je Homér stále studován, reinterpretován a adaptován; James Joyceův román „Ulysses“ je moderní reinterpretací Odysseie, zatímco básníci jako Konstantinos P. Kavafis se inspirovali antickými motivy. Ve výtvarném umění jsou mytologické náměty z Homéra a Hésioda stálým zdrojem inspirace od antiky (vázové malířství, sochařství) přes renesanční malbu až po neoklasicistní a moderní umění. Hudba rovněž čerpala z antických motivů pro opery a oratoria. Přijetí archaické literatury v době jejího vzniku bylo převážně pozitivní a úctyhodné. Homér byl již ve své době a v následujících stoletích považován za „učitele Řecka“, jeho eposy byly recitovány na festivalech, studovány dětmi, citovány jako morální a historické autority a byly prakticky základem řeckého vzdělání. Byl uctíván a jeho díla tvořila základ identity Řeků. Hésiodos byl také vysoce ceněn pro své didaktické a mytologické příspěvky, které poskytovaly morální a praktické poučení. Lyrikové byli vysoce ceněni v rámci svých městských států a aristokratických kruhů, pro které tvořili. Sapfó byla Platónem nazvána „desátou Múzou“, což svědčí o její mimořádné reputaci. Někteří, jako Archilochos, byli pro svůj satirický tón vnímáni kontroverzně a jejich kritika mohla vyvolávat nevoli, ale jejich umění bylo obecně respektováno. Zákazy nebo cenzura v moderním smyslu nejsou pro archaické období typické, ačkoli existovaly společenské normy a očekávání, které ovlivňovaly tvorbu. Dnes je archaická řecká literatura považována za absolutní základ západní literární tradice. Homérovy eposy jsou součástí světového literárního kánonu a jsou studovány na školách a univerzitách po celém světě jako nezbytný zdroj poznání o starověké kultuře, mytologii a etice. Jsou předmětem neustálého akademického výzkumu, nových překladů a interpretací. Zaznamenaly také řadu filmových a divadelních adaptací. Příkladem je velkofilm „Trója“ (2004), který sice volně, ale přece vychází z Homérovy Íliady, nebo četné televizní a filmové adaptace „Odysseie“ (např. miniseriál „Odyssea“ z roku 1997). Pro divadlo jsou Homérovy eposy pravidelně adaptovány, někdy v moderních a experimentálních formách, které zkoumají nadčasová témata války, hrdinství, domova a osudu. Lyrika je méně častá pro rozsáhlé filmové adaptace, ale její fragmenty jsou často využívány v recitačních a hudebních projektech. Jiné umělecké adaptace zahrnují komiksy, videohry (např. „Assassin’s Creed Odyssey“), populární beletrii a neustálé reinterpretace v poezii a próze, které udržují odkaz archaického Řecka živý a relevantní i v 21. století.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Archaické období řecké literatury na Rozbor-dila.cz →