📖 Úvod
Antické drama, původně starořecké drama (řecky Ἀρχαῖον δρᾶμα, Archaion drama), představuje klíčovou etapu ve vývoji západního divadla a literatury. Jeho počátky sahají do 6. století př. n. l. v antickém Řecku, především v městském státě Athény, kde dosáhlo svého zlatého věku ve 5. a 4. století př. n. l. Později se inspirovalo a rozvíjelo v Římské říši, přičemž římské drama převzalo mnoho prvků řeckých originálů, i když s vlastními specifiky. Vrcholné období se tedy koncentruje do 5. a 4. století př. n. l. v Řecku a poté přechází do helénistického období a římské adaptace až do 4. století n. l. Hlavními zeměmi rozvoje byly Řecko (zejména Athény) a následně Itálie (Římská říše).
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku antického dramatu je neodmyslitelně spjato s rozvojem řeckých městských států – polis, především pak s demokratickými Athénami v 6. a 5. století př. n. l. Drama vyrůstalo z archaických náboženských rituálů, zejména z kultu boha Dionýsa, boha vína, plodnosti a extáze. Centrem těchto rituálů byl dithyramb, sborový zpěv a tanec oslavující Dionýsa, který se postupně začal vyvíjet. Zásadní zlom nastal kolem roku 534 př. n. l., kdy je Thespisovi připisováno zavedení prvního herce, který vystoupil ze sboru a vedl s ním dialog, čímž položil základ pro skutečné drama. Proto je Thespis často označován za „otce dramatu“. K dalšímu rozvoji přispěli velcí tragédové: Aischylos, který zavedl druhého herce a tím umožnil složitější dialogické scény a konflikty; Sofoklés, který přidal třetího herce, což prohloubilo psychologickou komplexnost postav a interakcí; a Eurípidés, který dále humanizoval hrdiny a zkoumal jejich vnitřní světy. Filozofické pozadí dramatu bylo ovlivněno rozkvětem řecké filozofie, od presokratiků přes Sofisty, Sokrata, Platóna až po Aristotela. Zkoumání lidského osudu, moci bohů, spravedlnosti, morálky, etiky, svobodné vůle a role jedince ve společnosti byly klíčovými tématy, která filozofové promýšleli a dramatici reflektovali na jevišti. Drama se stalo jakousi veřejnou školou morálky a občanských ctností. Politická situace v Athénách byla dynamická – od formování demokracie po ústup aristokracie, přes vítězství v perských válkách, které upevnily athénskou hegemonii a rozkvět, až po ničivé peloponéské války, které vedly k úpadku. Drama často reflektovalo tyto události, někdy přímo (např. Aristofanovy komedie kritizující politiky a válku), jindy metaforicky prostřednictvím mýtů. Společenské změny zahrnovaly posilování role občana v demokracii, důraz na veřejnou diskusi a rétoriku, a proměnu náboženského prožívání, kde staré mýty byly nově interpretovány a zpochybňovány. Antické drama se nevymezovalo proti předchozím literárním směrům v moderním slova smyslu, ale spíše na ně navazovalo a transformovalo je. Vycházelo z tradice ústní epické poezie (Homérovy eposy) a lyrické poezie, přejímalo od nich příběhy, témata a poetické vyjádření, ale převedlo je do nové, performativní formy. Zatímco epos popisoval hrdinské činy a osudy, drama je “předvádělo“, umožňovalo bezprostřední emocionální prožitek a kolektivní reflexi diváků. Tím se odlišilo od pouhého vyprávění a stalo se živým dialogem mezi mýtem, společností a jedincem.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou antického dramatu byla jeho silná vazba na náboženské a občanské festivaly, zejména Velké Dionýsie, kdy se hry uváděly v rámci soutěží. Typická témata a motivy zahrnovaly osud versus svobodnou vůli, hybris (pýcha vedoucí k záhubě), božskou spravedlnost (diké), pomstu, rodinné kletby (např. rod Tantalův, Láidův), vinu a trest, lidské utrpení, hledání moudrosti skrze utrpení, konflikty mezi jednotlivcem a státem či bohy, a otázky morálky. Obraz typického hrdiny v tragédii byl často šlechtického původu, s výjimečnými vlastnostmi, ale také s fatální chybou (hamartia), která vedla k jeho pádu. Hrdina prožíval anagnorisis (rozpoznání pravdy) a peripeteia (zvrat osudu), často za cenu velkého utrpení, které mělo vést k psychické katarzi (očištění) u diváků. V komedii byl hrdina často běžný člověk, podvodník, šibal nebo naopak hlupák, který se snažil vyřešit problémy společnosti, a to často absurdními prostředky. Obvyklé prostředí bylo statické, často před palácem, chrámem nebo jinou veřejnou budovou, což odráželo Aristotelovu jednotu místa (i když to nebyla vždy striktní pravidlo, spíše tendence). Hlavní konflikty spočívaly v boji člověka proti nevyhnutelnému osudu, proti vůli bohů, proti společenským normám, proti sobě samému, nebo mezi rodinnými klany. Jazyk a styl byl vysoce poetický a stylizovaný, s bohatou metaforikou, vznešenými obraty a často veršovanou formou (jamnický trimetr pro dialogy, lyrické metrum pro sborové části). Kompozice tragédie se obvykle skládala z prologa (úvod), parodu (vstup chóru), epeisodií (dialogických scén s herci), stasim (stojatých písní chóru, komentující děj) a exodu (závěrečného odchodu chóru). Chór hrál klíčovou roli jako komentátor děje, morální arbitr, představitel veřejného mínění, často i jako aktivní postava. Vyprávěcí postupy zahrnovaly retrospektivu (často skrze sdělení posla o událostech mimo scénu), dialogy, monology a řeči chóru. Jednota času (děj se odehrává v rámci jednoho dne) a jednota děje (jediná hlavní zápletka bez vedlejších odboček) byly často dodržovány, i když ne vždy striktně. Pro řešení komplikovaných zápletek se někdy používalo deus ex machina (zásah boha z jevištního stroje). Nejčastějšími literárními žánry byly tragédie (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés), která se zabývala vážnými tématy a osudovými konflikty, a komedie, která se dělila na Starou komedii (Aristofanés, satirické, politické, fantastické prvky), Střední komedii a Novou komedii (Menandros, zaměřená na každodenní život, rodinné vztahy, milostné intriky). Mezi těmito dvěma hlavními žánry stála satyrská hra, krátká, odlehčená, často groteskní a obscénní hra, která se hrála po trilogii tragédií a přinášela odlehčení. Římské drama převzalo tyto žánry, ale posunulo se spíše k tragédiím senekovského typu (krvavé, plné patosu, určené spíše ke čtení) a komediím plautovského a terentiovského typu (fabula palliata, převzatá z řecké nové komedie, často s intrikami a postavami otroků, vojáků, kurtizán). Celkově antické drama položilo základy západní dramaturgie a zůstává dodnes inspirací pro divadelní tvorbu.
👥 Zastupci
Antické drama, především řecká tragédie a komedie, představuje základ západní dramatické tradice a vyvinulo se v 5. století př. n. l. v Athénách. Mezi nejvýznamnější světové autory tragédie patří Aischylos, tvůrce „Oresteie“, jediné dochované trilogie („Agamemnón“, „Oběti na hrobě“, „Usmířené Eumenidy“), která mistrovsky ilustruje přechod od krevní msty k občanskému právu a božské spravedlnosti skrze osudy mytického rodu. Aischylos je považován za otce tragédie, jenž zavedl druhého herce a prohloubil dramatický dialog. Sofoklés, autor „Krále Oidipa“ a „Antigony“, posunul drama k individuálnímu konfliktu hrdiny s osudem a morálními principy; „Král Oidipus“ je exemplárním dílem osudové tragédie, kde hrdina nevědomky naplňuje děsivou kletbu, zatímco „Antigona“ se zabývá věčným střetem státního zákona a vyšších morálních imperativů, což dokonale ilustruje Sofoklův zájem o etické dilemata. Euripidés, jehož díla zahrnují „Médeiu“, „Trójanky“ a „Bakchantky“, přinesl do tragédie větší psychologickou hloubku, realismus a kritiku tradičních mýtů a bohů; „Médeia“ je brutální studií ženské pomsty a vášně, což ukazuje Euripidovu schopnost zobrazit temné stránky lidské duše a kritiku společnosti. V oblasti komedie vyniká Aristofanés, představitel staré attické komedie, s díly jako „Lysistrata“, „Žáby“ a „Oblaky“; „Lysistrata“ je odvážnou politickou satirou, která karikuje válečnické tendence a společenské konvence Athén, čímž ilustruje Aristofanův ostrý společenský komentář a typický prvek staré komedie – groteskní a fantastický humor. Žádní čeští autoři nepůsobili přímo v období antického dramatu jako jeho tvůrci.
📈 Vývoj
Antické drama má kořeny v archaických dionýských kultech, oslavách boha vína a plodnosti Dionýsa, které zahrnovaly sborové zpěvy zvané dithyramby. Z těchto rituálů se v 6. století př. n. l. vyvinula tragédie, kdy herec Thespis oddělil sólovou recitaci od sboru, čímž položil základ dramatického dialogu. Aischylos v 5. století př. n. l. zavedl druhého herce, čímž umožnil komplexnější interakci postav, zatímco Sofoklés přidal herce třetího, což dále prohloubilo dramatické možnosti a psychologickou prokreslenost. Období vrcholu antické tragédie spadá do 5. století př. n. l., tzv. zlatého věku Athén za Perikla, kdy se na Velkých Dionýsiích konaly prestižní soutěže dramatických autorů a jejich děl. V té době dominovali Aischylos, Sofoklés a Euripidés. Komedie se vyvíjela souběžně z rituálních průvodů (komos) a měla dvě hlavní fáze: starou komedii (5. stol. př. n. l.) reprezentovanou Aristofanem, která se vyznačovala ostrou politickou a společenskou satirou, fantazijními zápletkami a groteskním humorem. Postupný ústup a proměna nastaly v 4. století př. n. l. s přechodem ke střední komedii, která omezila politickou satiru, a následně k nové komedii, jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Menandros. Nová komedie se zaměřovala na zobrazení každodenního života, rodinných intrik, milostných pletek a typizovaných postav, čímž ztratila fantastický a politický rozměr staré komedie a stala se předchůdkyní žánru charakterové komedie. Tragédie po Euripidovi zaznamenala úpadek ve své originalitě a hloubce, ačkoliv její formy a témata byly přejímány. V Římě, kam se řecké drama dostalo v silné adaptované podobě, se vyvinuly vlastní žánrové varianty. Římští autoři jako Plautus a Terentius adaptovali řeckou novou komedii (tzv. palliata), často přidávali prvky římského prostředí a humoru, což mělo obrovský vliv na pozdější evropskou komedii. Tragédie v Římě, reprezentovaná především Senekou, byla často spíše určena ke čtení než k jevištnímu provedení, s důrazem na rétoriku, moralistické poučení a krvavé scény, což se lišilo od řeckého pojetí. Kromě tragédie a komedie existovalo i satyrské drama, krátká, odlehčená hra s postavami satyrů, která se hrála po tragické trilogii a kombinovala prvky obou hlavních žánrů. Antické drama jako živá jevištní forma zaniklo v pozdní antice s úpadkem Římské říše a nástupem křesťanství, které odmítalo pohanské divadlo.
💫 Vliv
Vliv antického dramatu na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý, neboť představuje jeden ze základních kamenů západní kultury. Během renesance došlo k jeho znovuobjevení a stalo se inspiračním zdrojem pro rané dramatiky a humanisty, například pro vznik opery ve Florencii, která se snažila oživit údajnou formu řecké tragédie. Nejvýraznější dopad mělo v období klasicismu v 17. a 18. století, zejména ve Francii, kde autoři jako Pierre Corneille a Jean Racine striktně dodržovali Aristotelovy jednoty času, místa a děje, čerpali z antických mýtů a vznešeného stylu, čímž definovali klasicistní tragédii. Molière se inspiroval římskou, a tedy potažmo řeckou, komedií. I v osvícenství a preromantismu (Lessing, Goethe s „Ifigenií na Tauridě“, Schiller) se autoři vraceli k antickým tématům a ideálům. Antické drama zásadně ovlivnilo moderní myšlení a umění. Filozofie, zejména Aristotelova „Poetika“, definovala klíčové pojmy jako katharsis, které se staly základem pro teorii dramatu. Sigmund Freud ve své psychoanalýze použil „Oidipovský komplex“ a „Elektřin komplex“, což dokládá hluboký kulturní otisk těchto mýtů. V 20. století se k antickým tématům a formám vraceli dramatici jako Jean Giraudoux („Trojská válka nebude“), Jean-Paul Sartre („Mouchy“), Albert Camus, Jean Anouilh („Antigona“) a Eugene O’Neill, kteří je reinterpretovali v kontextu moderních filozofických směrů, jako je existencialismus, a hledali v nich odpovědi na aktuální otázky svobody, osudu a lidské morálky. Antické drama bylo v době svého vzniku v Athénách nesmírně ceněno a plnilo klíčovou náboženskou, společenskou a vzdělávací funkci. Divadelní představení byla součástí náboženských slavností Dionýsií, stát je podporoval a vstup byl často zdarma, aby se na nich mohl podílet každý občan. Existovala sice kritika, například Platónův odmítavý postoj k divadlu jako iluzi či Aristofanovy satirické výpady proti Euripidovi, avšak celkově bylo drama vnímáno jako vrchol uměleckého a intelektuálního snažení. Dnes je antické drama vnímáno jako neoddělitelná součást světového kulturního dědictví a základ západní dramatické tvorby. Je stále předmětem intenzivního akademického studia a divadelních inscenací po celém světě, od tradičních rekonstrukcí po experimentální a moderní adaptace, které se snaží oživit nadčasovost jeho témat. Objevuje se i v filmových a televizních adaptacích, například Pasoliniho „Oidipus Rex“, Cacoyannisova „Ifigenie“, nebo novodobé seriály a filmy čerpající z řeckých mýtů, jako je „Trója: Pád města“. Adaptace najdeme i v opeře (např. Richard Strauss s „Elektrou“), v moderní literatuře a dokonce i ve videohrách, kde se s antickými postavami a příběhy setkáváme v interaktivním prostředí, což dokazuje jeho neustálou relevanci a schopnost oslovovat diváky a čtenáře napříč staletími a médii.