📖 Úvod
Antická literatura (původní název např. starořecká: Ἑλληνικὴ λογοτεχνία, latinská: Litterae Latinae nebo Litterae antiquae) je rozsáhlé literární období zahrnující tvorbu starověkého Řecka a Říma. Časově je zařazena přibližně od 8. století př. n. l. do 5. století n. l., tedy od dob Homéra a archaického Řecka až po pád Západořímské říše a počátky raného středověku. Geograficky se rozvíjela primárně v oblasti starověkého Řecka, zejména v Athénách, ale i v dalších městských státech a řeckých koloniích po celém Středomoří (např. v Malé Asii, na Sicílii, v jižní Itálii), a následně na území Římské říše, která postupně zahrnovala většinu Evropy, severní Afriku a Blízký východ, přičemž Řím (Itálie) byl jejím literárním i politickým centrem.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské a filozofické pozadí vzniku antické literatury je úzce spjato s vývojem civilizací antického Řecka a Říma. V Řecku se raná literatura formovala v období archaickém, kdy docházelo ke krystalizaci městských států (polis), rozvoji obchodu a mořeplavby a postupnému přechodu od mytického k racionálnějšímu chápání světa. Společnost byla hierarchická, s otroctvím a jasně definovanými občanskými právy a povinnostmi. V klasickém období (5. a 4. století př. n. l.) se v Athénách rozvinula demokracie, což vedlo k enormnímu rozkvětu kultury, filozofie a rétoriky. Filozofie prošla od presokratických snah o nalezení arché (prvotní látky) přes sofisty (relativismus, důraz na rétoriku) k etickým otázkám Sókrata a systematickým učení Platóna (teorie idejí, ideální stát) a Aristotela (logika, etika, poetika, politika), které hluboce ovlivnily západní myšlení. Po peloponéských válkách a následném úpadku Řecka pod nadvládou Makedonie se v období helénismu (od 4. století př. n. l.) rozšířily řecké kulturní vlivy po celém východním Středomoří, a filozofické školy jako stoicismus, epikureismus a skepticismus se zaměřily na etiku jednotlivce v měnícím se světě. Zakladatelem antické literatury v užším slova smyslu nelze označit jednu osobu, neboť se jedná o tisíciletý proces; za formující postavu řecké epiky je však považován Homér (Illias, Odysseia), za otce tragédie Aischylos a za zakladatele dějepisectví Hérodotos. V Římě se literatura rozvíjela později, od 3. století př. n. l., a to silně pod vlivem řeckých vzorů. Historické pozadí zahrnuje období Římské republiky, charakterizované bojem patriciů a plebejců, expanzí a formováním římského práva, přes občanské války až po vznik Římského impéria (principát, dominát). Společnost byla vojensky a právně organizovaná, s důrazem na občanské ctnosti (virtus, pietas, fides) a patriotismus. Římská filozofie, ačkoliv převzala řecké školy, je často pragmatičtější, zaměřená na etiku a praktické otázky státu a jednotlivce (např. stoicismus Senecy a Marka Aurelia). Politická situace se v Řecku pohybovala od raných monarchií, přes oligarchie a tyranidy až k athénské demokracii, s následným úpadkem nezávislosti a začleněním do římského světa. V Římě pak od království k republice, s postupným posilováním senátu a lidových shromáždění, až po koncentraci moci v rukou císařů. Společenské změny zahrnovaly urbanizaci, rozvoj obchodu, mořeplavby, vznik písma, peněz, rozvoj práva, vzdělanosti a sportovních her. Antická literatura se nevymezovala proti „předchozím směrům“ v moderním slova smyslu, ale spíše na ně plynule navazovala a transformovala je. V Řecku to byl přechod od ústní (mytické, rituální) tradice k písemné kultuře, od náboženských kultů k dramatickému umění, od kosmogonických mýtů k filozofickým spekulacím. V Římě se navazovalo především na řecké literární formy a myšlenky, které byly adaptovány a obohaceny o specificky římský duch – praktičnost, státotvornost a právní uvažování, často s vymezením vůči „barbarským“ kulturám.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika antické literatury se vyznačují důrazem na racionalitu, harmonii, jasnost, proporcionalitu a snahu o idealizaci. Typická témata a motivy zahrnují hrdinské činy, osud a jeho nevyhnutelnost, božský zásah do lidských záležitostí, otázky spravedlnosti a pomsty, lásku, válku, dlouhé cesty a putování, propracované mýty, historické události, morální dilemata, smysl života a smrti, pomíjivost lidské existence, význam státu, občanství a veřejné služby. V římské literatuře se navíc silně objevuje patriotismus, ideologie římské moci, práva a ctností (virtus, pietas). Obraz typického hrdiny se liší žánr od žánru: v epice je to často fyziologicky zdatný, odvážný a čestný válečník hledající slávu (Achilleus, Odysseus), v tragédii pak vznešený jedinec bojující s osudem, vlastní vinou či morálním dilematem, často s tragickým koncem (Oidipus, Antigona), ve filozofii je hrdinou ten, kdo hledá pravdu a moudrost (Sokrates), a v římské literatuře pak státník nebo vojevůdce, který obětuje vše pro Řím. Obvyklé prostředí je široké, od městských států (Athény, Řím) a jejich chrámů, paláců a agor, přes bojiště a mořeplavby, až po exotické krajiny a mytická podsvětí. Konflikty jsou často základní: člověk versus osud/božstva (osudovost, predestinace), člověk versus společnost/stát (povinnost vs. osobní svoboda), člověk versus člověk (osobní spory, rivalita, války) a vnitřní konflikty jedince s vlastním svědomím a morálními zásadami. Jazyk a styl se vyznačuje vznešeností, patosem, rétoričností a bohatou metaforikou. V řecké epice dominoval daktilský hexametr, v dramatu jambický trimetr, lyrika užívala rozmanitá metra. Styl je často vzorem klasické elegance, jasnosti, harmonie a preciznosti formy. Římská literatura přebírala tyto formální rysy, avšak s vlastním důrazem na majestátnost, pragmatismus a státotvornost latinského jazyka. Kompozice děl je propracovaná: epika je rozsáhlá, často začíná in medias res (doprostřed děje) a obsahuje invokaci múzy. Drama dodržovalo tzv. tři jednoty (místa, času, děje) v tragédii, s propracovanou strukturou prologu, parodu (vstup chorusu), stasim (stojatých zpěvů chorusu) a exodu. Historická díla jsou často chronologická s vkládanými proslovy a analýzami příčin a důsledků. Vyprávěcí postupy zahrnují vševědoucího vypravěče v epice a dějepisectví, rozsáhlé dialogy a monology v dramatu a filozofii, detailní popisy a úvahy. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují: epiku (řeckou Homérovu Illiadu a Odysseu; římskou Vergiliovu Aeneis, Ovidia), lyriku (řeckou Sapfó, Pindaros; římskou Catullus, Horatius), drama (řeckou tragédii Aischyla, Sofokla, Euripida; řeckou komedii Aristofana, Menandra; římské komedie Plauta, Terentia; tragédie Senecy), dějepisectví (řecké Hérodotos, Thukydides, Xenofón; římské Livius, Tacitus, Caesar, Sallustius), filozofii (řeckou Platón, Aristoteles; římskou Lucretius, Seneca, Marcus Aurelius), rétoriku (řeckou Démosthenés; římskou Cicero), satiru (římskou Horatius, Juvenalis) a bajku (římskou Phaedrus). Tyto žánry tvořily základ evropské literární tradice a dodnes jsou zdrojem inspirace.
👥 Zastupci
Antická literatura, zahrnující především literaturu starověkého Řecka a Říma, představuje základní kámen evropské kulturní tradice a zahrnuje období od 8. století př. n. l. do 5. století n. l. Vzhledem k tomuto historickému rámci neexistují čeští autoři, proto se zaměřujeme výhradně na světové, antické literáty. Mezi nejdůležitější světové autory antické literatury patří Homér, řecký epický básník z archaického období, jehož díla “Ilias“ a “Odysseia“ představují počátky evropské literární epiky a hrdinské ideály, zatímco popisují klíčové momenty trojské války a putování hrdiny Odyssea, čímž ilustrují formování mytologického základu řecké kultury. Sapfó z ostrova Lesbos, řecká lyrická básnířka ze 7. a 6. století př. n. l., svými “Ódami“ (zachovanými převážně ve zlomcích) demonstruje ranou osobní, subjektivní lyriku, zaměřenou na lásku, touhu a intimní prožitky, čímž ukazuje zrod subjektivního lyrického vyjádření. Aischylos, athénský tragéd z klasického období (5. stol. př. n. l.), je považován za zakladatele tragédie; jeho “Oresteia“ (skládající se z her “Agamemnón“, “Obětníčky“ a “Eumenidy“) ilustruje zrod dramatické trilogie, řešící otázky osudu, spravedlnosti a rodové kletby, čímž formuje základní prvky řecké tragédie. Sofoklés, další athénský tragéd (5. stol. př. n. l.), s díly jako “Král Oidipús“ a “Antigona“ představuje vrchol klasické řecké tragédie, kde hrdinové čelí neúprosnému osudu a etickým dilematům, což vede k tragickému rozuzlení a hluboké morální reflexi. Euripidés (5. stol. př. n. l.), třetí z velkých athénských tragédů, svými hrami jako “Médeia“ nebo “Trójanky“ přináší do tragédie hlubší psychologickou propracovanost postav a kritiku tradičních mýtů, čímž naznačuje posun k realističtějšímu dramatu a analýze lidských vášní. Aristofanés, athénský dramatik (5. a 4. stol. př. n. l.), je předním představitelem staré řecké komedie; jeho “Lysistraté“ a “Žáby“ mistrně využívají politickou a sociální satiru k reflexi soudobých problémů a kritice společnosti, což dobře ilustruje žánr politické komedie. Vergilius, římský epický básník z 1. století př. n. l., je autorem “Aeneidy“, národní epiky, která na pozadí putování trójského hrdiny Aenea buduje mýtus o původu Říma a oslavuje římské impérium, čímž ukazuje římskou adaptaci hrdinského eposu pro národní účely. Publius Ovidius Naso, další významný římský básník z 1. století př. n. l. a 1. století n. l., svými “Proměnami“ (Metamorfózy) a “Uměním milovat“ ukazuje eleganci a hravost římské poezie, transformuje antické mýty a přináší galantní i erotická témata, což dokládá virtuozitu a rafinovanost římské poezie. Quintus Horatius Flaccus, římský lyrik a satirik z 1. století př. n. l., v “Ódách“ a “Epodách“ demonstruej mistrovství latinské lyrické poezie, často s filosofickými úvahami, nabádáním k užívání přítomného okamžiku (carpe diem) a moudrosti života, čímž reprezentuje římskou lyrickou poezii a stoickou filozofii. Marcus Tullius Cicero, římský řečník, filozof a státník z 1. století př. n. l., svými “Řečmi proti Catilinovi“ a spisem “O povinnostech“ reprezentuje vrchol římské rétoriky a filozofické prózy, jež klade důraz na státnictví, etiku a občanské ctnosti, což je vrchol latinské prózy a politické myšlenky.
📈 Vývoj
Antická literatura se vyvíjela po staletí v oblasti Středomoří, s dvěma hlavními centry: starověkým Řeckem a starověkým Římem. Její vznik lze vysledovat do archaického Řecka (cca 8. – 6. stol. př. n. l.), kde se z ústní tradice a mytologie rodily první písemné eposy, jejichž nejvýraznějším představitelem je Homér. Vedle epiky se v této době rozvíjela i lyrická poezie s osobními tématy (Sapfó, Alkaios) a didaktická poezie (Hésiodos). Období vrcholu řecké literatury nastalo v klasické době (5. – 4. stol. př. n. l.), zejména v Athénách, které se staly centrem dramatického umění. Zde se zrodila tragédie (Aischylos, Sofoklés, Euripidés) a komedie (Aristofanés), jež reflektovaly etické, politické a sociální otázky. Současně se rozvíjela filozofie (Platón, Aristotelés), dějepisectví (Hérodos, Thúkydidés) a rétorika (Démosthenés). Helenistické období (cca 330 př. n. l. – 30 př. n. l.), které následovalo po výbojích Alexandra Velikého, přeneslo literární centrum do Alexandrie a vyznačovalo se rozmanitostí žánrů, bukolickou poezií (Theokritos), epyllii a narůstajícím zájmem o vědecké poznání. Raná fáze římské literatury, ovlivněná etruskou a řeckou kulturou, sahá do 3. a 2. století př. n. l., kdy se objevují první latinská dramata (Plautus, Terentius) a počátky latinské prózy. Období zlatého věku římské literatury (1. stol. př. n. l. – poč. 1. stol. n. l.) se shoduje s koncem Římské republiky a počátkem císařství. Tehdy vynikla mistrovská próza Cicerona a Caesara a poezie Catulla, Vergilia, Horatia a Ovidia, která dosáhla nebývalé úrovně formální dokonalosti a tematické šíře. Stříbrný věk římské literatury (1. – 2. stol. n. l.) pokračoval v rozvoji žánrů, ale často s důrazem na rétoriku a formu, někdy na úkor originality. Zde se objevují autoři jako Seneca (filozofie, tragédie), Plinius mladší (listy), Tacitus (dějepisectví), Juvenalis (satira) a Apuleius (raný román). Postupný ústup a transformace antické literatury nastaly s úpadkem Římské říše a šířením křesťanství, které přineslo nové hodnoty a literární formy. Antické texty však nezanikly, nýbrž byly přepisovány a uchovávány v klášterech, což umožnilo jejich znovuobjevení v pozdějších staletích. Regionální a žánrové varianty jsou četné: řecká a římská literatura se lišily jazykem, ale sdílely mnoho žánrových konvencí. Žánry zahrnovaly epiku (Homér, Vergilius), lyriku (Sapfó, Horatius), drama (tragédie a komedie – Aischylos, Sofoklés, Euripidés, Aristofanés, Plautus, Terentius), dějepisectví (Hérodos, Thúkydidés, Caesar, Tacitus), filozofii (Platón, Aristotelés, Seneca), rétoriku (Cicero), satiru (Horatius, Juvenalis) a v pozdní fázi i rané formy románu (Longos, Apuleius). Raná fáze je charakterizována ústní tradicí a vznikem základních žánrů, zatímco pozdní fáze (helénismus, stříbrný věk) přináší větší rozmanitost, sofistikovanost a někdy i manýrismus.
💫 Vliv
Vliv antické literatury a umění na pozdější evropskou a světovou kulturu je monumentální a trvalý. Sloužila a stále slouží jako základní kámen, z něhož vycházely a čerpaly nesčetné literární a umělecké směry, skupiny i jednotliví autoři. Ve středověku se sice antické dědictví transformovalo pod vlivem křesťanství, ale přesto ovlivnilo scholastickou filozofii (zejména Aristotelés) a některé hrdinské eposy a rytířské romány nepřímo čerpaly z antických narativních schémat. Období renesance (14. – 16. stol.) představovalo přímý návrat k antickým ideálům, formám, tématům a jazykům. Humanisté jako Francesco Petrarca nebo Giovanni Boccaccio znovuobjevovali a studovali antické texty, což vedlo k novému rozkvětu literatury a umění inspirovaného klasikou. William Shakespeare ve svých hrách často čerpal z antických témat a postav. Klasicismus (17. a 18. stol.) byl pak dalším velkým návratem k antickým vzorům, zejména k racionalitě, řádu, harmonii a žánrovým pravidlům (např. aristotelovské jednoty v dramatu). Autoři jako Jean Racine, Pierre Corneille a Molière ve Francii vědomě navazovali na antickou tragédii a komedii. V umění se klasicismus projevoval v architektuře (sloupy, chrámy), sochařství (ideál krásy) a malířství (mytologické scény). Osvícenství čerpalo z řecké filozofie a demokracie jako inspirace pro politické a společenské uspořádání. Romantismus sice zdůrazňoval individualismus a emoce, ale přesto se zajímal o Homérovy eposy a velká tragická témata. V moderní literatuře se antické mýty a narativy opakovaně objevují v dílech autorů jako James Joyce (“Odysseus“), T. S. Eliot, Albert Camus (“Mýtus o Sisyfovi“) nebo Jean-Paul Sartre (“Mouchy“), kteří je reinterpretují pro současné publikum. V době svého vzniku byla antická literatura, zejména dramatická a epická díla, vysoce ceněna a integrována do společenského a náboženského života. Homérovy eposy byly považovány za základ vzdělání a morálky. Dramata byla součástí významných náboženských slavností (Dionýsie), kde soutěžila o ceny a byla obdivována masami. Přijetí bylo převážně pochvalné a respektující. Kritika existovala především ve filozofických kruzích (např. Platón kritizoval Homéra za neúplné a morálně pochybné zobrazení bohů ve své “Ústavě“), ale nejednalo se o zákazy nebo cenzuru v moderním smyslu. Spíše šlo o intelektuální diskuse o etickém a pedagogickém dopadu literatury. Autorské právo neexistovalo, a tak se texty volně šířily a kopírovaly. Dnes je antická literatura vnímána jako kolébka evropské kultury, filozofie a umění, její studium je považováno za nezbytné pro pochopení západní civilizace. Je předmětem akademického výzkumu na univerzitách po celém světě a je součástí školních osnov. Její nadčasová témata jako hrdinství, osud, spravedlnost, láska, nenávist, moc a pomsta rezonují i v moderní době. O tom svědčí nesčetné filmové, divadelní a jiné umělecké adaptace. K filmovým adaptacím patří velkolepé historické eposy jako “Trója“ (podle Homérovy “Iliady“), “Gladiátor“ (čerpající z římských dějin a kultury), “300: Bitva u Thermopyl“ (o řecko-perských válkách) nebo televizní seriály jako “Řím“. Divadelní inscenace antických tragédií a komedií se nepřetržitě objevují na jevištích po celém světě, často v moderních interpretacích. Antické mýty a příběhy se staly inspirací i pro videohry (“Assassin’s Creed Odyssey“), komiksy a populární beletrii. Umění se stále vrací k antickým tématům a formám, ať už v neoklasicistních dílech nebo v postmoderních reinterpretacích. Antická literatura je živým a neustále inspirujícím pramenem.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Antická literatura na Rozbor-dila.cz →