📖 Úvod
Anglický barok (English Baroque) je literární směr, který se rozvíjel především v 17. století (přibližně od počátku vlády Stuartovců v roce 1603 do Slavné revoluce v roce 1688, s dozvuky až do počátku 18. století) v Anglii a na širším území Britských ostrovů.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí anglického baroka bylo nesmírně turbulentní a plné protikladů, což se přímo odrazilo v jeho uměleckém výrazu. Období je charakterizováno nástupem Stuartovců na anglický trůn, což vedlo k postupnému narůstání napětí mezi korunou a parlamentem, především kvůli náboženským a finančním otázkám. Anglie prošla dramatickým obdobím občanské války (1642-1651), popravou krále Karla I. (1649) a nastolením republiky (Commonwealthu) pod vedením Olivera Cromwella jako Lorda Protektora. Následovala Restaurace monarchie v roce 1660 s Karlem II. a poté Jakubem II., což opět vyústilo ve Slavnou revoluci v roce 1688, která znamenala konečný přechod k parlamentní monarchii. Společenské změny zahrnovaly hluboké náboženské rozkoly mezi anglikány, puritány a katolíky, což vedlo k pronásledování a exilu, ale také k intenzivnímu duchovnímu hledání. Vzestup puritánství a jeho etiky práce a askeze se střetával s dvorským, často hedonistickým životním stylem. Filozofické pozadí bylo ovlivněno rozvojem vědy a empirismu (Francis Bacon, Isaac Newton), což vyvolávalo otázky ohledně místa člověka ve vesmíru a vztahu rozumu a víry. Pocit nejistoty, pomíjivosti života (memento mori) a vanitas se mísil s hlubokou vírou a touhou po spáse. Neexistuje jediný zakladatel anglického baroka, neboť se jedná o široký proud reagující na dobu. U jeho zrodu však stály osobnosti jako John Donne, průkopník metafyzické poezie, který stál za radikálním posunem v lyrice, a Ben Jonson, který ovlivnil dvorskou poezii. Směr se vymezoval proti idealizovanému antropocentrismu a harmoničnosti alžbětinské renesance, nahrazujíc ji pocitem krize, rozporuplnosti a důrazem na duchovní boj a složitost lidské existence. Navazoval však na bohatou literární tradici renesance, přebíraje a transformuje její jazykovou bohatost a žánrovou rozmanitost, avšak s posunem k introspekci, religiozitě a dramatičnosti výrazu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou anglického baroka je výrazná dramatizace, dynamičnost, složitost a často i patos. Typickými tématy a motivy jsou náboženské dilema, hřích, pokání a vykoupení, pomíjivost života a krása (memento mori, vanitas), složitá povaha lásky (duchovní vs. tělesná), vztah mikro- a makrokosmu, smrt, pochybnosti o víře a spáse, politické a společenské komentáře a rozjímání nad vědeckými objevy. Obraz typického hrdiny je introspektivní, rozervaný, hledající smysl v nejistém světě, často se potýkající s vnitřními rozpory mezi rozumem a vírou, tělem a duší, pozemským a božským. Není to idealizovaný renesanční hrdina, ale spíše chybující, avšak duchovně usilující jedinec, který se často ocitá v existenciální krizi. Obvyklým prostředím jsou duchovní krajiny mysli, církevní instituce, dvorské intriky, ale i bojiště a každodenní život, který je interpretován skrze náboženskou optiku. Konflikty jsou převážně vnitřní (morální, duchovní, intelektuální) a vnější (náboženské války, politické spory, společenské otřesy). Jazyk a styl jsou vysoce intelektuální, složité, plné paradoxů, antitezí, oxymór a zejména „konventů“ (concetti) neboli metafyzických koncepcí – nečekaných, často šokujících a složitých srovnání vzdálených konceptů (např. láska k bohu přirovnávána k mapě nebo kompasu, slzy k roztavenému olovu). Styl je bohatý na rétorické figury, elipsy, inverze a nadsázku, má dramatický a často didaktický tón. Kompozice je často nelineární, fragmentární, plná odboček, ale zároveň pevně strukturovaná na základě logických a rétorických argumentů. Vyprávěcí postupy zahrnují dramatické monology, dialogy, argumentativní struktury a rozsáhlé, detailní popisy v epice. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují: „Poezii“, zejména metafyzickou poezii (John Donne, George Herbert, Andrew Marvell), která se zaměřuje na hluboké duchovní a intelektuální úvahy s komplexními obrazy; dvorskou poezii (Ben Jonson, Robert Herrick, Richard Lovelace), která je lyrická, často oslavující lásku, krásu a život ve stylu carpe diem, ale s barokní ozvěnou pomíjivosti; a epickou poezii, reprezentovanou monumentálním dílem Johna Miltona “Ztracený ráj„ (Paradise Lost), biblickým eposem o pádu člověka. V “dramatu“ se barokní rysy projevují v komplikovanějších intrikách a hlubších psychologických dilematech, přičemž v pozdější fázi ústí v tzv. restaurace drama. V “próze“ se objevují kázání, traktáty a alegorické spisy jako “Poutníkova cesta“ (Pilgrim’s Progress) Johna Bunyana.
👥 Zastupci
Anglický barok v literatuře není samostatným, přesně ohraničeným směrem jako kontinentální barok, ale spíše souborem literárních projevů a autorů, zejména v poezii, kteří vykazovali charakteristické rysy barokního umění: intelektuální složitost, dramatičnost, hloubku, duchovní zaměření, paradox, důraz na formu a často i opulentnost vyjádření. V českém kontextu nemáme přímé ekvivalenty anglického baroku, neboť vývoj literatury ve stejném období byl odlišný a specifický pro české prostředí, nicméně angličtí autoři představují globální fenomén. Mezi nejdůležitější autory anglického literárního baroku a jeho manifestací patří: „John Donne“ (1572–1631) je předním představitelem metafyzické poezie, která je jádrem anglického baroku. Jeho díla jako “Holy Sonnets„ (např. “Death, be not proud„) nebo milostná báseň “A Valediction: Forbidding Mourning„ ilustrují směr svou intelektuální náročností, paradoxním myšlením, důmyslnými “conceits“ (rozšířené, složité metafory) a dramatickým, často konverzačním tónem, jež odrážejí duchovní a existenciální neklid doby. “George Herbert“ (1593–1633), další z metafyzických básníků, se zaměřil na náboženskou poezii, demonstrující barokní zbožnost a důraz na vnitřní prožitek. Jeho sbírka “The Temple„ obsahuje básně jako “Easter Wings„ a “The Altar„, které využívají vizuální formu (tzv. kaligramy) a důmyslné analogie k vyjádření hluboké, avšak komplikované víry, čímž exemplifikují barokní ornamentálnost a duchovní hloubku. “Andrew Marvell“ (1621–1678) je často považován za most mezi metafyzickou a kavaliérskou poezií. Jeho báseň “To His Coy Mistress„ je mistrovským dílem “carpe diem“ s barokní složitostí argumentace, vtipem a intenzivním vnímáním času a jeho prchavosti, které odráží barokní pocit pomíjivosti a naléhavosti. “John Milton“ (1608–1674) je monumentální postavou, jehož epická báseň “Paradise Lost“ (Ztracený ráj) představuje vrchol anglického literárního baroku svou grandiózností, teologickou hloubkou, bohatým jazykem a komplexní strukturou, čímž ztělesňuje barokní monumentálnost a intelektuální ambice. Jeho dílo se vypořádává s obrovskými tématy svobody, osudu a božské spravedlnosti s epickým rozsahem.
📈 Vývoj
Vývoj anglického literárního baroku, byť není vždy striktně označován tímto termínem, lze sledovat od konce 16. století do konce 17. století. “Vznik“ směru se datuje do pozdně alžbětinské a raně jakobínské éry (konec 16. a začátek 17. století), kdy se objevil John Donne s revolučním stylem, který se odlišoval od hladké lyriky alžbětinské poezie. Zahrnoval intelektuální vtip, důmyslné metafory (conceits), paradox a dramatický tón, často zkoumající témata lásky, smrti a náboženství s hlubokou psychologickou introspekcí. “Období vrcholu“ nastalo v první polovině až polovině 17. století, tedy během jakobínské, karolínské a commonwealthové éry. V této době vzkvétali metafyzičtí básníci (John Donne, George Herbert, Andrew Marvell, Richard Crashaw, Henry Vaughan) a kavaliérští básníci (Robert Herrick, Richard Lovelace, John Suckling). Zatímco metafyzičtí básníci zdůrazňovali intelektuální složitost a duchovní prožitek, kavaliérští básníci se soustředili na lyriku, lásku, “carpe diem“ a eleganci formy, přičemž oba proudy sdílely jistou sofistikovanost a vkus pro ornamentaci. Vrcholné dílo Johna Miltona, „Paradise Lost“, ač publikované až po restauraci monarchie, je pozdní a kolosální manifestací barokní grandeur a teologické hloubky. “Postupný ústup a proměna“ začaly v polovině 17. století, s nástupem restaurace (1660) a příchodem neoklasicismu. Zájem se přesunul k jasnosti, rozumu, jednoduchosti a společenskému řádu, což vedlo k ústupu komplikovaného a introspektivního stylu barokní a metafyzické poezie. Anglický barok se tedy primárně projevoval v žánrových variantách: “metafyzická poezie“ (dominantní a nejvýraznější literární barokní projev, charakterizovaný intelektuální hloubkou, vtipem, paradoxem a složitými metaforami, často s náboženskými nebo filozofickými tématy), “kavaliérská poezie“ (lehčí, lyrická, zaměřená na lásku, potěšení a věrnost, ale stále s barokní elegancí a sofistikovaností), a v epické poezii, kde “John Milton“ vytvořil dílo s grandiózním rozsahem a teologickou ambicí, které se blíží kontinentálnímu baroku ve své monumentálnosti. V próze se barokní prvky objevovaly například u Thomase Browneho (“Religio Medici“, “Hydriotaphia, Urn Burial“) s jeho složitým stylem, encyklopedickým záběrem a zálibou v paradoxech.
💫 Vliv
Vliv anglického literárního baroku na pozdější literaturu a umění byl zásadní, byť si ho moderní doba plně uvědomila až s velkým zpožděním. Po nástupu neoklasicismu v 18. století a romantismu v 19. století, kdy se cenila jednoduchost, rozum či citová spontánnost, byl styl metafyzických básníků často kritizován. Samuel Johnson ve svém díle „Lives of the Most Eminent English Poets“ (1779–1781) sice poprvé systematicky popsal „metafyzické básníky“, ale s nelibostí k jejich „násilnému spojování nesourodých idejí“ a „vtipné perverznosti“. John Dryden před ním kritizoval Dona za „matení myslí něžného pohlaví složitými filozofickými spekulacemi“. Teprve ve 20. století došlo k “znovuobjevení a reinterpretaci“ anglického baroku, zejména metafyzické poezie. Modernisté, jako “T.S. Eliot“ a “Ezra Pound“, v ní spatřovali předchůdce své vlastní poetiky. Eliot v eseji „The Metaphysical Poets“ (1921) ocenil schopnost těchto básníků „spojovat myšlení a cítění“, což bylo podle něj ztraceno po „disociaci sensibility“ v 18. století. Obdivoval jejich intelektuální hloubku, složitost a schopnost vyjádřit složité ideje a emoce prostřednictvím důmyslných obrazů. Dnes jsou autoři jako Donne, Herbert, Marvell a Milton pevně zařazeni do kánonu anglické literatury a jsou ceněni pro svou “intelektuální náročnost, psychologickou komplexnost, jazykovou virtuozitu a hluboké zkoumání lidské existence, víry a lásky“. Miltonovo „Paradise Lost“ je dodnes považováno za jeden z největších eposů světové literatury, inspirující bezpočet dalších děl. Co se týče “přijetí v době vzniku“, metafyzičtí básníci byli ve své době uznáváni pro svůj vtip a originalitu, ale zároveň kritizováni pro svou obtížnost a někdy i „překombinovanost“. Miltonovo dílo bylo sice okamžitě uznáno jako mistrovské, ale jeho politické názory (jako republikána) vyvolávaly kontroverze. Dnes je Miltonova epopej předmětem stálého zájmu a analýz. “Vliv na umění a popkulturu“ je zřetelný. Miltonovo „Paradise Lost“ ovlivnilo nespočet literárních děl, od fantasy žánru po filozofické romány, a inspirovalo mnoho “filmových a divadelních adaptací“, i když se často jedná o volné interpretace jeho rozsáhlého díla (např. v operách, oratoriích, baletech nebo v moderních pokusech o filmové zpracování, které se však často potýkaly s obtížemi ve financování a realizaci kvůli rozsáhlosti a komplexnosti předlohy, jako např. zrušený projekt s Bradleym Cooperem v roli Lucifera). Estetika anglického baroku, s jejím důrazem na dramatičnost, hloubku a detail, rezonuje i v hudbě (Henry Purcell) a architektuře (Christopher Wren a jeho Katedrála svatého Pavla). Anglický barok tak zůstává vitální a inspirativní součástí literárního i uměleckého dědictví.