📖 Úvod
Anglická renesance, anglicky English Renaissance, je významné literární a kulturní období, které se v Anglii rozvíjelo přibližně od konce 15. století, konkrétně od nástupu Tudorovců na trůn roku 1485, a trvalo až do poloviny 17. století, zhruba do uzavření divadel v roce 1642 a následné občanské války. Její zlatý věk je často spojován s vládou královny Alžběty I. (1558–1603) a krále Jakuba I. (1603–1625), tedy s alžbětinským a jakubovským obdobím. Geograficky se rozvíjela výhradně v Anglii, tehdejším Anglickém království, s centrem v Londýně.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí Anglické renesance je bohaté a komplexní. Počátek období je spojen s koncem Války růží a nástupem dynastie Tudorovců v roce 1485, což Anglii přineslo politickou stabilitu po dlouhém období vnitřních konfliktů. Klíčovým momentem byla Reformace, kterou v Anglii inicioval Jindřich VIII., když se v 30. letech 16. století odtrhl od římskokatolické církve a založil Anglikánskou církev. Tento akt nejenže posílil moc panovníka a národní identitu, ale také ovlivnil celou společnost, včetně kultury a vzdělání. Vláda Alžběty I. představuje vrchol renesance, známý jako „zlatý věk“ Anglie. V této době se Anglie stala významnou námořní velmocí, což se projevilo porážkou španělské Armady v roce 1588 a počátky kolonizace. Politická situace byla charakterizována silnou, často absolutistickou monarchií, která však musela čelit rostoucímu vlivu parlamentu a náboženským sporům mezi protestanty, katolíky a puritány. Společenské změny zahrnovaly vzestup měst a obchodu, posilování vlivu střední třídy (buržoazie) a nově vznikající šlechty, která se orientovala na vzdělání a kulturu. I přes přetrvávající hierarchickou strukturu docházelo k jisté sociální mobilitě. Filozofické pozadí bylo hluboce ovlivněno humanismem, který do Anglie dorazil s jistým zpožděním oproti Itálii, ale získal zde specifickou podobu tzv. křesťanského humanismu, reprezentovaného osobnostmi jako Thomas More a John Colet. Humanismus zdůrazňoval lidskou důstojnost, svobodnou vůli, potenciál jednotlivce a důležitost klasického vzdělání (studium antické literatury, filozofie a umění), často v souladu s křesťanskou vírou. Tento směr se vymezoval proti středověkému teocentrismu, scholastické filozofii a dogmatismu církve, které omezovaly svobodné myšlení a zkoumání světa. Naopak navazoval na klasické dědictví antického Řecka a Říma a italskou renesanci, jejíž myšlenky se šířily prostřednictvím překladů a cestovatelů. U vzniku tohoto období nestál jeden zakladatel, ale spíše celá generace myslitelů, umělců a státníků, kteří s podporou panovníků, zejména Jindřicha VIII. a Alžběty I., přetvářeli anglickou společnost a kulturu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Anglické renesance je především antropocentrismus, tedy zaměření na člověka jako střed světa a měřítko všech věcí, v protikladu ke středověkému teocentrismu. S tím souvisí individualismus, víra v lidský rozum (racionalismus, byť často propojovaný s vírou a spiritualitou), touha po poznání, aktivní přístup k životu a důraz na osobní rozvoj a vzdělání. Typickými tématy a motivy jsou láska ve všech jejích podobách (platonická, erotická, tragická), smrt a pomíjivost života, touha po slávě a nesmrtelnosti, moc a její zneužívání, spravedlnost a pomsta, osud a svobodná vůle, krása přírody a umění, ale i temné stránky lidské povahy jako závist, zrada a intriky. Objevují se rovněž národní témata a historické události. Obraz typického hrdiny je komplexní a mnohovrstevný – je to často silná osobnost s vnitřními konflikty, toužící po ideálech, ale zároveň zmítaná vášněmi a pochybnostmi. Je to vzdělaný, všestranný „renesanční člověk“, ale zároveň postava schopná velkých činů i tragických pádů, často konfrontovaná s morálními dilematy. Typické prostředí zahrnuje královské dvory, města (především pulzující Londýn), šlechtická sídla, bojiště, ale i exotické krajiny a venkov, často pojímané symbolicky či alegoricky. Konflikty jsou vnitřní (boj dobra a zla v nitru hrdiny, morální volby), mezilidské (láska, nenávist, pomsta, intriky), společenské (jednotlivec versus moc, společenské normy) a existenciální (člověk versus osud, smysl života). Jazyk a styl jsou bohaté, květnaté, metaforické a obrazné. Dochází k obohacení anglického jazyka o nová slova z latiny a řečtiny a k rozvoji jeho výrazových prostředků, což je nejzřetelnější v díle Williama Shakespeara. Kompozice je proměnlivá – v dramatu převládá pětaktová struktura, často s proplétáním několika dějových linií; v poezii je pak populární sonet s pevnou formální strukturou. Vyprávěcí postupy v dramatu zahrnují dialogy, monology a proslulé soliloquy (samomluvy), v poezii pak lyrickou reflexi, epické vyprávění nebo pastorální idyly. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou: drama (především tragédie – alžbětinská tragédie jako Hamlet, Othello, Macbeth; komedie – romantické komedie jako Sen noci svatojanské, Mnoho povyku pro nic; historické hry – Jindřich IV., Richard III.), poezie (sonet – zejména shakespearovský a spenserovský; epická poezie – Faerie Queene Edmunda Spensera; lyrická poezie, pastýřská poezie) a próza (eseje – Francis Bacon; utopické romány – Utopia Thomase Mora; vznikající formy pikareskních románů a pamfletů).
👥 Zastupci
Anglická renesance, klíčové období pro formování anglické identity a jazyka, vygenerovala plejádu literárních géniů. Jedním z nejvýznamnějších je “William Shakespeare“ (1564–1616), jehož dramata “Hamlet“, “Romeo a Julie“ a sbírka “Sonety“ představují vrchol humanismu a hlubokého pronikání do lidské psychiky, čímž dokonale ilustrují renesanční důraz na individuální prožitek a komplexnost lidských osudů. Dalším pilířem je “Christopher Marlowe“ (1564–1593), jehož “Tragická historie o doktoru Faustovi“ a “Tamerlán Veliký“ ukazují renesanční fascinaci ambiciózními, často tragickými postavami a průkopnické využití prázdného verše pro dramatickou sílu. “Edmund Spenser“ (cca 1552–1599) je proslulý svou epickou básní “Královna víl“, která alegorickým způsobem oslavuje anglickou monarchii a křesťanské ctnosti, a je tak příkladem renesančního návratu k eposu a moralistnímu idealismu. “Ben Jonson“ (1572–1637) svými hrami jako “Volpone aneb Lišák“ a “Alchymista“ přinesl sofistikovanou satirickou komedii inspirovanou klasikou, kritizující lidské neřesti a zrcadlící renesanční snahu o společenskou reflexi a morální učení. “Sir Philip Sidney“ (1554–1586) s jeho sonetovým cyklem “Astrophil a Stella“ a teoretickým dílem “Obrana poezie“ symbolizuje renesanční kulturu dvořana-básníka a rozvoj lyrické poezie, přičemž jeho díla odrážejí ideály dvorní lásky a estetického uvažování. “Francis Bacon“ (1561–1626) s jeho “Esejemi“ rozvíjel anglickou prózu a empirické myšlení, představující tak renesanční příklon k pozorování, zkušenosti a racionálnímu uspořádání poznatků.
📈 Vývoj
Anglická renesance začala nabírat na síle v pozdním 15. a raném 16. století, ovlivněna myšlenkami italské renesance šířenými do Anglie prostřednictvím kontaktů s kontinentem a díly humanistů jako byli Thomas More či básníci Thomas Wyatt a Henry Howard, hrabě ze Surrey, kteří do angličtiny přivedli sonet. Skutečný rozmach však nastal až za vlády královny Alžběty I. (1558–1603), známé jako alžbětinská éra, která představovala zlatý věk anglické literatury, zejména dramatu a poezie. Stabilita a národní hrdost podnítily explozi kreativity, kdy divadla v Londýně prosperovala a autoři jako Shakespeare, Marlowe a Spenser dosáhli vrcholu. Raná fáze se vyznačovala spíše experimentováním s formami a tématy, zatímco alžbětinská éra byla obdobím syntézy a mistrovství. Období vrcholu pokračovalo i za vlády Jakuba I. (1603–1625), označované jako jakobínská éra, kdy se drama stávalo temnějším a komplexnějším (např. John Webster), a poezie rozvíjela metafyzické tendence (např. John Donne). Pozdní fáze, tzv. karolínská éra za Karla I. (1625–1649), se vyznačovala ústupem velkolepého dramatu a vzestupem dvorní poezie (cavalier poets), odrážející společenské a politické napětí před Anglickou občanskou válkou. Postupný ústup renesančního ducha a jeho proměna byly způsobeny rostoucím puritánským vlivem a občanskou válkou, která v roce 1642 vedla k uzavření divadel a ukončila tuto éru, připravujíc půdu pro nástup neoklasicismu po Restauraci. Národní varianta se primárně soustředila na Londýn jako centrum literárního dění a rozvíjela zejména drama (tragédie, komedie, historické hry), epickou a lyrickou poezii (sonety, ódy) a ranou prózu (eseje, romány).
💫 Vliv
Vliv anglické renesance na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. Především „William Shakespeare“ se stal globálním kulturním fenoménem, jehož hry jsou stále uváděny, studovány a adaptovány po celém světě, ovlivňující bezpočet dramatiků, romanopisců a režisérů od romantismu po modernu. Romantici obdivovali Shakespearovu genialitu a jeho svobodu výrazu, zatímco viktoriánská éra upevnila jeho status národního barda. Renesanční důraz na individualismus, lidskou zkušenost a rozvoj anglického jazyka položil základy pro veškerou následnou anglickou literaturu. Divadlo renesance definovalo strukturu a témata dramat, které inspirovaly pozdější formy, a blank verse se stal standardem anglické poezie a dramatu na staletí. V době svého vzniku byla renesanční literatura, zejména drama, přijímána s nadšením širokou veřejností i královským dvorem, který byl často patronem umělců. Královna Alžběta i Jakub I. sami projevovali zájem o divadlo. Nicméně, existovala i kritika, zejména ze strany puritánů, kteří divadlo považovali za morálně zkažené a zdroj hříchu, což vedlo k neustálým snahám o jeho potlačení a cenzuře her, které mohly být považovány za politicky nebo nábožensky závadné. Navzdory tomu, popularita renesančního divadla byla nesporná. Dnes je anglická renesance vnímána jako jeden z nejvýznamnějších a nejplodnějších období v historii světové literatury. Díla Shakespeara, Marlowa, Spensera a Jonsona jsou považována za klasiku a jsou základem anglofonního vzdělání a kultury. Jejich témata, postavy a jazyk rezonují dodnes a jsou neustále reinterpretovány a adaptovány v různých uměleckých formách. Existuje nepřeberné množství filmových adaptací Shakespearových her (např. Laurence Olivier, Kenneth Branagh, Baz Luhrmann), moderních divadelních inscenací, oper, baletů a dokonce i muzikálů. Filmy jako “Zamilovaný Shakespeare„ (Shakespeare in Love) nebo seriály jako “The Tudors“ popularizují dané období a jeho osobnosti. Dále, Marloweho “Faustus“ je často adaptován, a inspirace z eposu “Královna víl“ se objevuje ve fantasy literatuře a hrách. Celkově je tato éra ceněna pro svou hloubku, inovaci a trvalý odkaz na lidskou kulturu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Anglická renesance na Rozbor-dila.cz →