📖 Úvod
Český název: Anglická literatura 20. století. Původní název: 20th-century English literature. Časové zařazení: Zahrnuje literární produkci primárně v anglickém jazyce v průběhu celého 20. století, tedy přibližně od roku 1901 do roku 2000. Země, kde se tento literární proud rozvíjel, je především Spojené království Velké Británie a Severního Irska, což zahrnuje Anglii, Skotsko, Wales a Severní Irsko. Mimo to měla anglická literatura 20. století významný vliv a interakci s irskou literaturou (zejména před rokem 1922 a poté, kdy autoři jako W.B. Yeats, James Joyce a Samuel Beckett zásadně formovali celosvětovou literaturu psanou v angličtině), a šířeji s literaturou v angličtině v zemích Commonwealthu, jako jsou Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Indie a různé africké země, které začaly vyvíjet své vlastní národní literární tradice a zároveň se staly nedílnou součástí širšího anglicky psaného literárního kánonu. Nicméně jádrem pro tento směr je literatura pocházející přímo z Britských ostrovů. Období je charakterizováno obrovskou dynamikou a rozmanitostí stylů, žánrů a témat, reflektujících převratné společenské, politické a technologické změny celého století. Začalo modernistickou revolucí a končilo v postmoderní éře, s mnoha dalšími proudy mezi tím, což z něj činí jedno z nejplodnějších a nejkomplexnějších období v historii světové literatury. V rámci 20. století lze rozlišovat několik fází, jako je raný modernismus, meziválečné období, poválečná éra a pozdní 20. století, každá s vlastními dominantními rysy a tématy, nicméně celkové období spojuje anglický jazyk a společné kulturní a historické pozadí.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Anglické literatury 20. století je nesmírně komplexní a dynamické, formované sérií monumentálních událostí a intelektuálních posunů. U zrodu stála deziluze z pompézního a často pokryteckého viktoriánského řádu a optimismus na přelomu století, který byl brutálně rozbit první světovou válkou (1914-1918). Tato válka, označovaná jako „Velká válka“, zanechala hlubokou a traumatickou stopu v kolektivním vědomí a vedla k pocitu ztracených ideálů, rozpadu tradičních hodnot, kolapsu optimismu a nárůstu skepticismu vůči autoritám, institucím a myšlence neustálého pokroku. Autoři jako Wilfred Owen či Siegfried Sassoon bezprostředně reflektovali hrůzy zákopové války. Po ní následovala meziválečná léta (20. a 30. léta) poznamenaná hospodářskou krizí, vysokou nezaměstnaností a nástupem totalitních režimů v Evropě, vyvrcholená druhou světovou válkou (1939-1945), která dále prohloubila pocit odcizení, existenciální úzkosti a krize evropské civilizace. Poválečné období (po roce 1945) bylo ve znamení rozpadu Britského impéria a procesu dekolonizace, což vedlo k migraci obyvatelstva z bývalých kolonií do Velké Británie a vzniku multikulturní společnosti, což přineslo nové perspektivy a hlasy do literatury. Studená válka a hrozba jaderného konfliktu pak udržovaly napětí a nejistotu po celá desetiletí. Společenské změny byly dramatické: emancipace žen a získání volebního práva, nárůst urbanizace a masivního rozvoje městských center, rozvoj masmédií (rozhlas, film, televize), vznik sociálního státu a národního zdravotního systému po druhé světové válce, rostoucí konzumní společnost a později nástup informační revoluce a digitálních technologií. Filozofické pozadí bylo hluboce ovlivněno převratnými myšlenkami 19. a 20. století, jako je psychoanalýza Sigmunda Freuda (důraz na nevědomí, podvědomí a sexualitu jako hybnou sílu), teorie relativity Alberta Einsteina (zpochybnění objektivní, pevné reality a času), koncept „proudu vědomí“ Henriho Bergsona (subjektivní prožívání času a myšlenek), a později existencialismus, který zdůrazňoval svobodu, odpovědnost a úzkost jednotlivce v absurdním a bezsmyslném světě. Tyto myšlenky vedly k úpadku víry v objektivní pravdu, v Boha a v tradiční morální a etické systémy, což se odrazilo v pocitu dezorientace a hledání nových smyslů. Politicky se jednalo o přesun od dominance liberální a konzervativní strany k vzestupu Labouristické strany a vytvoření sociálního státu po druhé světové válce, následovaný v pozdním 20. století érou Thatcherismu, která přinesla privatizaci, deregulaci a volnotržní ekonomiku, což mělo zásadní dopad na britskou společnost a kulturu. Anglická literatura 20. století se radikálně vymezovala především proti viktoriánskému realismu, jeho moralismu, idealismu, optimismu, konvenčním narativním strukturám, lineárnímu vyprávění a předpokladu o uspořádaném a smysluplném světě. Modernisté se snažili rozejít s minulostí, kritizovali konvence a hledali nové formy vyjádření pro fragmentovanou, složitou a často chaotickou moderní realitu. Později se postmodernismus vymezil i proti modernistickým „velkým příběhům“ (grand narratives) o pokroku, rozumu a možnosti jednotného smyslu, zpochybňoval samotnou možnost objektivního poznání či existence neměnné identity. Na co navazuje? Na některé aspekty pozdního 19. století, jako je estetismus (Oscar Wilde), symbolismus a dekadence, které již předznamenávaly únik od přísného realismu a zájem o subjektivní prožívání, autonomii umění a estetickou hodnotu. Nicméně v mnoha ohledech je 20. století obdobím radikálního přerušení a intenzivního hledání nových cest, než přímého navazování. Ačkoliv nelze jmenovat jednoho „zakladatele“ celého rozsáhlého období anglické literatury 20. století, modernismus na začátku století byl klíčový, a osobnosti jako T.S. Eliot, Virginia Woolf a irský James Joyce (jehož dílo je pro anglicky psanou modernu stěžejní) stáli u zrodu této revoluční transformace literatury.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika anglické literatury 20. století jsou nesmírně rozmanité, odrážející bohatství celého století a jeho rozdělení do mnoha proudů a fází. Obecně lze pozorovat silnou tendenci k experimentování s formou, jazykem a vyprávěcími postupy. Klíčovými rysy jsou fragmentace (rozbití celistvosti), nelineární vyprávění, proud vědomí (stream of consciousness), polytematismus, intertextualita (odkazy na jiná díla) a metatextualita (reflexe o psaní samotném, zejména v postmoderně). Důraz je kladen na subjektivní zkušenost, introspekci, psychologickou hloubku postav a reflexi o povaze reality, jazyka a umění samotného. Autoři často zpochybňují tradiční perspektivy a objektivitu. Typická témata a motivy zahrnují ztrátu smyslu a hodnot, odcizení a samotu jednotlivce v moderním, často anonymním světě, deziluzi z válek a společenských změn, krizi identity (osobní, národní, genderové, rasové), sexualitu (často s tabuizovanými aspekty), paměť a čas (subjektivní vnímání), úpadek civilizace, sociální kritiku, otázky třídy, genderu, rasy, a především postkoloniální zkušenosti a důsledky impéria. Časté jsou také motivy absurdna, parodie, ironie a existenciální úzkosti. Obraz typického hrdiny se dramaticky mění v průběhu století. Od počátečního intelektuálního, často rozpolceného, osamělého a introspektivního hrdiny modernistického románu, který hledá smysl v chaotickém a fragmentovaném světě (např. v dílech Virginie Woolfové či D.H. Lawrence), se posouvá k antihrdinům, outsiderům, či naopak k obyčejným lidem zápasícím s každodenní realitou a byrokracií. V pozdním století se objevuje i hrdina zpochybňující vlastní identitu, paměť a realitu, často s ironickým odstupem. Obvyklé prostředí je často velkoměsto (zejména Londýn, ale i Dublin), které slouží jako symbol moderní složitosti, anonymity a odcizení, ale také jako místo setkávání různých kultur a společenských vrstev. Konflikty jsou převážně vnitřní psychologické, existenciální (člověk versus smysl života), morální dilemata, střety jedince se společností a jejími pravidly, generační a třídní konflikty, a v pozdním století i postkoloniální a rasové konflikty, stejně jako konflikty identity a genderu. Jazyk a styl jsou často náročné, aluzivní, symbolické, metaforické, plné ironie a parodie. Modernismus přinesl experimentální syntax, volný verš v poezii, bohatou intertextualitu a často se vzdálil od jednoduchého, srozumitelného vyprávění ve prospěch složitých jazykových struktur. Postmodernismus pak dále dekonstruoval jazyk, hrál si s klišé, žánrovými konvencemi a zpochybňoval jeho referenční schopnost, zdůrazňoval relativitu významu a zábavné aspekty. Kompozice je často nelineární, mozaikovitá, s častým střídáním časových rovin, perspektiv a mnoha vypravěči, někdy i s nespolehlivým vypravěčem. Vyprávěcí postupy zahrnují proud vědomí, vnitřní monolog, er-formu, ale i ich-formu, epifanie, montáž a metavyprávění (vyprávění o vyprávění). Nejčastější literární žánry a podžánry jsou román (s mnoha podobami jako modernistický román, psychologický román, dystopie, historický román, experimentální román, postmoderní román, magický realismus, společenský román), povídka, poezie (volný verš, modernistická poezie, konfesijní poezie, válečná poezie, ale i tradičnější formy), drama (absurdní drama, sociální drama, politické drama), esej a kritika. Významný je také rozvoj žánrové literatury jako science fiction (H.G. Wells, George Orwell), fantasy (J.R.R. Tolkien, C.S. Lewis) a detektivka (Agatha Christie), která se často povyšuje na vysokou literaturu a reflektuje společenské úzkosti.
👥 Zastupci
Anglická literatura 20. století představuje mimořádně bohaté a inovativní období, formované dvěma světovými válkami, rozpadem impéria, sociálními a technologickými revolucemi, které zásadně proměnily britskou společnost a svět. “Virginia Woolf“ (1882–1941) – “Paní Dallowayová“, “K majáku“; její díla jsou ikonou modernismu, mistrně využívají proud vědomí a psychologickou hloubku k prozkoumání vnitřního života postav a sociálních nuancí. “James Joyce“ (1882–1941) – “Odysseus“, “Dubliňané“; ačkoli Ir, Joyceův “Odysseus“ je vrcholným dílem modernistického experimentu, který redefinuje možnosti jazyka a narativu a hluboce reflektuje moderní existenci. “T.S. Eliot“ (1888–1965) – “Pustá země“; tato báseň je esencí modernismu, fragmentárním způsobem vyjadřuje poválečnou deziluzi, krizi identity a duchovní prázdnotu západní civilizace. “D.H. Lawrence“ (1885–1930) – “Milenec lady Chatterleyové“, “Synové a milenci“; Lawrence se nořil do komplexních vztahů, sexuality a střetu mezi přírodním instinktem a společenskými konvencemi, čímž provokoval a obohacoval diskusi o lidské přirozenosti. “George Orwell“ (1903–1950) – “1984“, “Farma zvířat“; jeho antiutopické romány jsou silným varováním před totalitarismem, manipulací s pravdou a ztrátou individuální svobody, které rezonovaly v době studené války i dnes. “Graham Greene“ (1904–1991) – “Moc a sláva“, “Brightonský šutr“; je mistrem psychologických a morálních dilemat, který ve svých dílech často prozkoumával otázky víry, viny a složitosti lidské morálky v napínavých zápletkách. “Samuel Beckett“ (1906–1989) – “Čekání na Godota“; Beckettovo absurdní drama je klíčovým dílem poválečné literatury, které ztělesňuje existenciální úzkost, nesmyslnost existence a marné hledání smyslu. “William Golding“ (1911–1993) – “Pán much“; tento alegorický román šokujícím způsobem odhaluje temnou stránku lidské přirozenosti a tenkou hranici civilizace, kdy se dětští protagonisté propadají do barbarství. “Doris Lessing“ (1919–2013) – “Zlatý zápisník“; její dílo je milníkem feministické a postkoloniální literatury, zkoumající ženskou identitu, politiku a existenciální otázky s radikální otevřeností a komplexností. “Salman Rushdie“ (nar. 1947) – “Děti půlnoci“, “Satanské verše“; Rushdie je prominentním představitelem magického realismu a postmodernismu, propojujícího indické mýty s britskou zkušeností a hravě i provokativně zkoumajícího témata identity, historie a globalizace. “Angela Carter“ (1940–1992) – “Krvavá komnata“; její fantastické a gotické povídky inovativně přepisují tradiční pohádky z feministické perspektivy, zkoumající sexualitu, moc a ženskou subjektivitu s bujnou imaginací. “Kazuo Ishiguro“ (nar. 1954) – “Soumrak dne“, “Neopouštěj mě“; Ishiguro je mistrem subtilního, melancholického vyprávění, které prozkoumává paměť, identity, společenské třídy a skryté emoce, často s překvapivými odhaleními.
📈 Vývoj
Anglická literatura 20. století se vyvíjela dynamicky, odrážejíc společenské a kulturní otřesy. „Vznik a raná fáze (počátek 20. století – meziválečné období)“ byla ve znamení “modernismu“, který představoval radikální odklon od viktoriánského realismu a morality; autoři jako Virginia Woolf, James Joyce (irský, ale klíčový pro anglický modernismus) a T.S. Eliot experimentovali s narativní formou, proudem vědomí, fragmentací, intertextualitou a složitou psychologickou charakterizací. Inspirace pramenila z Freuda, Einsteina a šoku z první světové války, vedoucí k deziluzi a zpochybnění tradičních hodnot. Objevily se také rané formy utopické a antiutopické literatury, stejně jako rozmach detektivního žánru s Agathou Christie. “Období vrcholu (meziválečné období – poválečná léta)“ bylo pokračováním modernistických tendencí, avšak s rostoucí politickou angažovaností a realismem; druhá světová válka prohloubila existenciální úzkost a skepsi, což se projevilo v dílech jako Orwellův “1984“, Greeneho morální thrillery a Beckettovo absurdní drama “Čekání na Godota“. V padesátých letech se objevila skupina ““rozzlobených mladých mužů““ (John Osborne, Kingsley Amis) s novým typem sociálního realismu, kritizujícím poválečnou britskou společnost a třídní bariéry. Současně se etablovala fantastická literatura s Tolkienovým “Pánem prstenů“, který se stal celosvětovým fenoménem. “Postupný ústup a proměna (od 60. let do konce století)“ přinesly nástup “postmodernismu“, který zpochybňoval objektivní pravdu, hrál si s narativními strukturami, meta-fikcí a intertextualitou, často s prvky magického realismu (John Fowles, Salman Rushdie, Angela Carter). Rostla důležitost “feministické literatury“ (Doris Lessing, Angela Carter), která přinášela nové pohledy na ženskou zkušenost a identitu, a “postkoloniální literatury“ (Salman Rushdie, V.S. Naipaul), která reflektovala dopady impéria a zkoumala identitu v globalizovaném světě. Žánrové varianty se dále diverzifikovaly, od špionážních románů (John le Carré) po experimentální poezii a drama. Konec století byl ve znamení pokračující rozmanitosti, kdy se prolínaly prvky postmodernismu s novým realismem, zaměřeným na sociální komentář, psychologickou hloubku a osobní příběhy v kontextu globálních změn (Ian McEwan, Kazuo Ishiguro). Anglická literatura 20. století tak prošla cestou od revoluční formální inovace k tematické a žánrové diverzifikaci, neustále reflektující složitost moderního světa.
💫 Vliv
Vliv anglické literatury 20. století na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý. „Modernismus“ s jeho důrazem na proud vědomí, nelineární vyprávění a vnitřní monolog se stal základním kamenem moderní fikce, ovlivňujíc autory napříč kontinenty, od Williama Faulknera v USA po Malcolma Lowryho, a připravil půdu pro “postmodernismus“, který z modernismu převzal skepsi vůči velkým narativům, avšak přidal hravost, meta-fikci a intertextualitu. “Antiutopické romány“ Georga Orwella, zejména “1984“, se staly archetypem a neustálou inspirací pro literární, filmová i politická díla varující před totalitou a manipulací, formovaly žánr dystopie. “Postkoloniální literatura“, která se v Británii silně rozvinula díky autorům jako Salman Rushdie, inspirovala vznik podobných hnutí po celém světě a dala hlas marginalizovaným kulturám. “Žánrová literatura“, jako detektivky Agathy Christie nebo fantasy J.R.R. Tolkiena, ovlivnila globální popkulturu a definovala celé žánry. V době svého vzniku byla anglická literatura 20. století přijímána s rozmanitými reakcemi; “modernismus“ byl zpočátku často kritizován za svou obtížnost, elitářství a fragmentaci; díla jako Joyceův “Odysseus“ a Lawrenceův “Milenec lady Chatterleyové“ čelila zákazům a cenzuře kvůli obscénnosti, což vyvolalo významné soudní procesy o svobodě projevu, naopak mnozí intelektuálové je oslavovali jako revoluční a vizionářská. Politicky angažovaná díla jako “1984“ byla oceňována pro svou naléhavost, ale také budila kontroverze pro své radikální vyznění. Poválečné ““rozzlobené mladé muže““ a jejich realismus byly chváleny za syrové zobrazení britské společnosti, ale někdy kritizovány za cynismus. “Absurdní drama“ Samuela Becketta bylo zpočátku považováno za šokující a nesrozumitelné, později však bylo uznáno jako geniální zobrazení poválečné existenciální krize. “Postmodernismus“, zejména díla Salmana Rushdieho, vyvolal ve druhé polovině století obrovské polemiky; “Satanské verše“ vedly k fatwě a mezinárodní debatě o svobodě slova a náboženské toleranci. Dnes je anglická literatura 20. století vnímána jako klíčové období, které formovalo moderní literární krajinu a zůstává předmětem intenzivního akademického studia a širokého čtenářského zájmu; mnoho děl je považováno za moderní klasiky. Její odkaz žije dál v nesčetných “filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptacích“; romány Virginie Woolf (“Paní Dallowayová“, “Hodiny“) byly úspěšně adaptovány, stejně jako téměř všechna díla George Orwella (“1984“, “Farma zvířat“), která jsou neustále nově interpretována. “Pán much“ Williama Goldinga, “Soumrak dne“ a “Neopouštěj mě“ Kazua Ishigura, nebo detektivky Agathy Christie patří mezi často adaptované tituly, které oslovují nové generace diváků a čtenářů. Divadelní hry Samuela Becketta (“Čekání na Godota“) se nepřetržitě hrají po celém světě. Navíc, díla J.R.R. Tolkiena, zejména “Pán prstenů“, se dočkala monumentálních filmových adaptací, které redefinovaly žánr fantasy a mají obrovský dopad na globální popkulturu. Tato neustálá reinterpretace a adaptace podtrhuje trvalou relevantnost a hloubku anglické literatury 20. století.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Anglická literatura 20. století na Rozbor-dila.cz →