📖 Úvod
Anarchismus jako literární směr/období/skupina, ačkoli se nejedná o tradiční literární směr s jednotnou estetickou školou, představuje spíše soubor ideologických a filozofických proudů, které významně ovlivnily literaturu a umění, zejména v období svého největšího rozmachu. Český název je Anarchismus, původní název pochází z řeckého „anarkhia“ (bez vládce) a v angličtině se používá „Anarchism“. Časové zařazení se primárně soustřeďuje na konec 19. a začátek 20. století (zejména 80. léta 19. století až 30. léta 20. století), nicméně jeho myšlenkové kořeny sahají hluboko do osvícenství a jeho vliv přetrvává dodnes. Anarchistické myšlenky a hnutí se rozvíjely v mnoha zemích po celém světě, přičemž nejvýraznější centra byla v Rusku (např. Lev Tolstoj, Michail Bakunin, Petr Kropotkin), ve Francii (Pierre-Joseph Proudhon, Élisée Reclus), ve Španělsku (silné dělnické hnutí, syndikalismus), v Itálii, v Německu (Gustav Landauer), ve Spojených státech amerických (Emma Goldman, Alexander Berkman), v Latinské Americe (zejména Argentina, Brazílie) a také v českých zemích, kde se projevoval v dílech generace anarchistických buřičů.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku anarchismu je úzce spjato s bouřlivými společenskými a ekonomickými změnami 19. století. Klíčovým impulsem byla průmyslová revoluce, která vedla k obrovským sociálním nerovnostem, masové urbanizaci a vzniku početné a často vykořisťované dělnické třídy žijící v žalostných podmínkách. Společnost byla hluboce rozdělena na bohatou buržoazii a chudý proletariát. Politická situace v Evropě byla charakterizována existencí monarchií a vznikajících národních států, často s autoritativními režimy, které potlačovaly veškeré projevy nesouhlasu a zaručovaly jen omezená občanská práva. Stát byl vnímán jako nástroj útlaku a ochrany zájmů privilegovaných vrstev. Filosofické pozadí anarchismu čerpá z osvícenských ideálů individualismu, rozumu a svobody, z radikálních proudů raného socialismu a utopismu. Klíčovou roli sehrála kritika státu, soukromého vlastnictví a veškeré autority. Za zakladatele či klíčové postavy u vzniku anarchismu jsou považováni: William Godwin (proto-anarchista s důrazem na rozum a minimalizaci státu), Pierre-Joseph Proudhon (první, kdo se sám označil za anarchistu, s tezí „vlastnictví je krádež“, zastánce vzájemnosti – mutualismu), Max Stirner (filosof egoistického anarchismu s důrazem na jedinečnou individualitu), Michail Bakunin (revoluční kolektivistický anarchista, hlasitý kritik státu a marxistického autoritářství, jedna z hlavních postav První internacionály), a Petr Kropotkin (hlavní teoretik anarchokomunismu, zdůrazňující vzájemnou pomoc a spontánní organizaci). Anarchismus se vymezoval proti všem formám státního zřízení (monarchie, republika), proti kapitalismu a jeho vykořisťování, proti církevní autoritě a proti všem hierarchickým strukturám. Důrazně se odlišoval i od autoritářského státního socialismu či marxismu, který kritizoval pro jeho potenciál vytvořit novou, stejně utlačující formu státní kontroly. Naopak navazoval na utopické socialistické myšlenky komunitního života, na radikální liberální důraz na individuální svobodu a na osvícenskou víru ve schopnost člověka uspořádat si život racionálně a spravedlivě bez vnějšího donucení.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou anarchismu v literatuře je silný důraz na individuální svobodu, autonomii a revoluční vzdor proti jakékoli formě útlaku – státnímu, církevnímu, ekonomickému či sociálnímu. Typickými tématy a motivy jsou spravedlnost, vzájemná pomoc (mutual aid), solidarita, kritika autorit (policie, armáda, soudy, škola, rodina), utopie beztřídní a nestátní společnosti, boj za lidskou důstojnost, odmítání násilí (v některých proudech, např. Tolstoj) versus ospravedlnění revolučního násilí jako prostředku k osvobození (v jiných proudech), antiklerikalismus, antimilitarismus a obecně zpochybňování veškerých konvencí. Obraz typického hrdiny je rozmanitý: může to být rebel, buřič, revolucionář, často z lidových vrstev (dělník, rolník) nebo z řad inteligence, který se probouzí k nespravedlnosti a rozhoduje se jednat. Je to jedinec, který se vzpírá společenským normám a autoritám, často trpí, ale jeho boj je motivován touhou po lepší společnosti pro všechny. Může být vnímán jako oběť systému, ale zároveň jako nositel naděje a změny. Obvyklé prostředí a konflikty zahrnují městská ghetta, průmyslové továrny, venkovské komunity čelící útlaku, vězení, ale i intelektuální salony a ilegální schůzky. Konflikty se odehrávají na úrovni jedinec versus stát, jedinec versus kapitalistický systém, třídní boj, boj proti náboženskému dogmatu, ale i vnitřní morální dilemata ohledně použití násilí nebo obětování osobního štěstí pro kolektivní cíl. Jazyk a styl jsou často velmi expresivní, vášnivé, rétorické a polemické, s cílem přesvědčit a mobilizovat. Může být přímý, syrový, ale i symbolický a lyrický, zejména v poezii. Často se objevuje patos, ironie, sarkasmus. Kompozice může být dynamická, někdy i fragmentovaná, odrážející společenský neklid nebo revoluční elán. Vyprávěcí postupy zahrnují silnou subjektivitu (první osoba), reportážní styl, ale i objektivní realistické popisy sociálních podmínek, často s didaktickým nebo propagandistickým podtextem. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou sociální romány (často s autobiografickými prvky), utopické a dystopické vize (popisující ideální společnost nebo varující před totalitou), revoluční a protestní poezie (včetně balad a epických básní), manifesty, eseje, pamflety, drama (zejména agitprop), krátké povídky a memoáry. Díla často sloužila nejen k estetickému prožitku, ale i jako nástroj agitace a šíření anarchistických myšlenek.
👥 Zastupci
S. K. Neumann: Kniha lesů, vod a strání, Nové zpěvy. Jeho raná poezie oslavuje volnost přírody a smyslové požitky, čímž revoltně vystupuje proti měšťáckým konvencím a státní autoritě, což je jádrem literárního anarchismu v českém prostředí. František Gellner: Po nás ať přijde potopa, Radosti života. Gellnerovo dílo s cynismem a ironií demaskuje pokrytectví společnosti a konvenční morálku, čímž ilustruje anarchistické odmítání autorit a společenských norem. Leo Tolstoj: Království Boží je ve vás, Vzkříšení. Tolstoj svým křesťanským anarchismem kritizuje stát, církev a soukromé vlastnictví, prosazujíc nenásilí a mravní obrodu, což jsou pilíře jeho protistátní filozofie. William Godwin: Enquiry Concerning Political Justice. Toto dílo je jedním ze základních filozofických textů raného anarchismu, který racionálně argumentuje pro společnost bez státní správy a vládnutí, čímž ukazuje původní teoretické základy směru. Ursula K. Le Guin: Vyděděnci (The Dispossessed). Román představuje propracovanou utopickou vizi anarchistické společnosti a zkoumá její fungování a etické dilema, což je moderní literární reflexe anarchistických idejí.
📈 Vývoj
Anarchismus jako literární směr, či spíše soubor ideologických tendencí projevujících se v literatuře, se začal formovat na přelomu 19. a 20. století, ačkoliv jeho filozofické kořeny sahají až do osvícenství (William Godwin) a výrazně se rozvinuly v 19. století s teoretiky jako Pierre-Joseph Proudhon, Michail Bakunin a Petr Kropotkin. V české literatuře nastal vrchol literárního anarchismu v období tzv. České moderny na konci 19. a začátku 20. století, kdy se anarchistické myšlenky staly součástí generační revolty proti měšťáctví, konvencím, církvi a rakousko-uherskému režimu. Autoři jako S. K. Neumann a František Gellner vyjadřovali ve své poezii a próze odpor k autoritám, individualismus, bohémský životní styl a touhu po absolutní svobodě. Tato raná fáze byla charakterizována estetickým anarchismem, který často upřednostňoval životní postoj před striktně politickým programem. Po první světové válce a vzniku Československa, a zejména s nástupem komunismu a fašismu v Evropě, začal politický anarchismus ztrácet na síle a jeho přímý literární projev ustupoval. Myšlenky anarchistické revolty se však transformovaly a projevovaly se v jiných avantgardních hnutích, jako byl surrealismus, který sdílel kritiku rozumu, státu a buržoazní morálky. V pozdní fázi, zejména po druhé světové válce, se anarchismus v literatuře neobjevuje jako dominantní směr, ale jeho principy a kritické otázky přetrvávají. Stávají se inspirací pro žánrovou literaturu, především science fiction a fantasy (např. utopické a dystopické romány zkoumající alternativní společenská uspořádání), a pro filozofickou prózu, která se zabývá tématy moci, útlaku a svobody. Národní varianty se lišily: zatímco v Čechách byl literární anarchismus spíše bohémský a estetický, v Rusku měl silné politické a náboženské (Tolstoj) konotace a v západní Evropě se často prolínal s experimentálními uměleckými směry jako dadaismus. Latinská Amerika zaznamenala anarchistické vlivy v sociálně kritické literatuře spojené s dělnickými hnutími. Objevují se i žánrové varianty v kyberpunku a post-apokalyptické literatuře, kde se zkoumají důsledky zrušení státní moci a hledání nových forem organizace společnosti.
💫 Vliv
Vliv anarchismu na pozdější literaturu a umění je značný a rozmanitý, ačkoliv často nepřímý. Jeho základní principy, jako je kritika autority, státu, církve a kapitalismu, stejně jako důraz na individualismus, svobodu a vzájemnou pomoc, se promítly do mnoha uměleckých a literárních směrů. Silný vliv je patrný zejména v surrealismu, jehož autoři (např. André Breton) sdíleli anarchistické odmítání konvencí, touhu po osvobození nevědomí a revoluci ve společnosti i v umění. Také dadaismus se svým destruktivním a anti-uměleckým postojem čerpal z anarchistického skepticismu vůči zavedeným pořádkům. V druhé polovině 20. století se anarchistické myšlenky objevily v kontrakulturních hnutích, jako byla Beat Generation v USA, která odmítala konformitu a hledala alternativní životní styly, a později v punkové subkultuře, jež explicitně hlásala „No Future“ a anti-establishmentové postoje. Filozofie moci a odporu, které zkoumá postmoderní myšlení (např. Michel Foucault, Gilles Deleuze), má rovněž paralely s anarchistickými analýzami. V době svého vzniku byl anarchismus v literatuře přijímán velmi rozporuplně. Pro generaci mladých a nespokojených umělců a intelektuálů představoval osvobozující sílu, která jim umožňovala kritizovat zastaralé a útlakové společenské struktury. Byl oslavován jako výraz svobody, individuality a odvážného myšlení. Na druhou stranu byl establishmentem (státem, církví, měšťanstvem) vnímán jako krajně nebezpečná a destruktivní ideologie. Anarchistické publikace byly často zakazovány, autoři cenzurováni nebo perzekvováni. Zejména v souvislosti s anarchistickými atentáty na konci 19. století byl anarchismus spojován s terorismem a společenským rozvratem, což vedlo k represím a negativnímu mediálnímu obrazu. Dnes je anarchismus vnímán mnohem nuancovaněji. Zatímco jeho násilné projevy jsou jednoznačně odmítány, jeho myšlenky o decentralizaci moci, participativní demokracii, ekologické udržitelnosti a vzájemné pomoci nacházejí rezonanci v současných společenských debatách a nových sociálních hnutích. Je vnímán jako jedna z historických alternativ k autoritářským a kapitalistickým systémům. V moderním umění a kultuře se anarchistické motivy objevují v nejrůznějších formách. Vedle zmíněných žánrů science fiction a fantasy (např. román Vyděděnci Ursuly K. Le Guin nebo kyberpunkové dystopie) se anarchistické myšlenky promítají do nezávislé kinematografie, dokumentárních filmů o sociálních hnutích, grafických románů (např. V jako Vendeta Alana Moorea, kde je anarchistická revolta ústředním tématem a adaptována byla i do úspěšného filmu), divadelních performancí a pouličního umění (graffiti, street art), které zpochybňují autoritu a normy. Anarchismus tak i nadále slouží jako zdroj inspirace pro umělce kriticky reflektující současnou společnost.