📖 Úvod
Americké drama 20. století, v originále American Drama of the 20th Century, představuje rozsáhlé a transformativní období v divadelní historii Spojených států amerických, které se rozvíjelo po celé 20. století, tedy přibližně od roku 1900 do roku 1999, primárně na území Spojených států amerických. Není to jeden homogenní směr, ale spíše éra, v níž se vystřídalo a prolínalo mnoho různých stylů, škol a dramatických tendencí, které dohromady definovaly moderní americké divadlo a odlišily ho od jeho evropských kořenů, přestože na ně zpočátku navazovaly. Jedná se o bohatou tapiserii hlasů a perspektiv, které reflektovaly dynamický vývoj americké společnosti a kultury během jednoho z nejbouřlivějších staletí v lidských dějinách.
🌍 Kontext vzniku
Počátky amerického dramatu 20. století jsou úzce spjaty s hlubokými historickými, společenskými a filozofickými změnami, které formovaly Spojené státy. Na přelomu 19. a 20. století zažívala Amerika masivní industrializaci, urbanizaci a vlnu imigrace, což vedlo k rychlým společenským přesunům a nárůstu sociálních problémů. Vznikla nová třída průmyslových dělníků, rostla sociální nerovnost a docházelo k erozi tradičních venkovských komunit. Politicky se Spojené státy posouvaly od izolacionismu k postavení světové mocnosti, což se projevilo vstupem do první světové války. Následovala éra „bouřlivých dvacátých let“ s hospodářským boomem a společenskou liberalizací, jež byla záhy vystřídána Velkou hospodářskou krizí ve 30. letech, která zásadně otřásla vírou v neomezený americký sen a donutila společnost k hluboké introspekci. Druhá světová válka a následná studená válka s hrozbou jaderného konfliktu, mccarthismus a boj za občanská práva v polovině století, válka ve Vietnamu a studentské protesty, a nakonec éra globalizace a technologického rozmachu na konci století – všechny tyto události se odrazily v tématech a náladách dramatu. Filozoficky se americké drama vymezovalo proti viktoriánské sentimentalitě, melodramatům a tzv. „well-made plays“ 19. století, které se soustředily na povrchní zápletky a morální ponaučení. Navazovalo na evropský realismus (Henrik Ibsen, Anton Pavlovič Čechov, August Strindberg) a naturalismus, přizpůsobovalo je však americkému kontextu. Důležitý vliv měla také psychoanalýza Sigmunda Freuda, která se zaměřila na nevědomé motivace a potlačené touhy, a později existencialismus, který zdůrazňoval individuální svobodu, odpovědnost a hledání smyslu v často absurdním světě. U zrodu moderního amerického dramatu stály osobnosti jako Eugene O„Neill, často označovaný za otce moderního amerického dramatu, a experimentální divadelní skupiny jako Provincetown Players (zal. 1915), kde O“Neill začínal, a později Group Theatre (zal. 1931), které se snažily o psychologickou realističnost a sociální angažovanost. Tito průkopníci se snažili o zobrazení pravdivých, často bolestivých stránek americké reality a psychiky, namísto idealizovaného a povrchního ztvárnění života. Společenské změny, jako bylo ženské volební právo, Velká migrace Afroameričanů na sever, suburbanizace, formování nových rodinných struktur a později hnutí za práva LGBTQ+ komunity, poskytly bohatou půdu pro dramatickou tvorbu, která se odvážně pouštěla do dosud tabuizovaných témat. Vymezovalo se také proti komercionalizaci Broadwaye a hledalo hlubší uměleckou a společenskou relevanci. Filosofické pozadí zahrnovalo i kritiku amerického snu, kdy se drama snažilo odhalit jeho temnější stránky a neúspěchy, a namísto oslavování individua často ukazovalo jeho zranitelnost a boj proti nepřekonatelným překážkám. Zakladateli a průkopníky moderního amerického dramatu jsou považováni Eugene O’Neill, jenž přinesl do amerického divadla hloubku a komplexnost, a dramaturgové a režiséři jako George Cram Cook a Susan Glaspell z Provincetown Players, kteří podporovali nové hlasy a experimentální formy. Jejich práce připravila půdu pro generace pozdějších dramatiků. Studená válka a s ní spojené obavy z komunismu a konzumní společnosti byly dalšími hybnými silami pro tvorbu kritického dramatu. Celkově se americké drama 20. století snažilo vytvořit autentický americký hlas, který by reflektoval složitost národa a jeho obyvatel.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika amerického dramatu 20. století se vyznačují především hlubokým psychologickým realismem a snahou o pravdivé zobrazení lidské zkušenosti. “Typická témata a motivy“ zahrnují rozčarování z amerického snu, rodinnou dysfunkci a generační konflikty, hledání identity a smyslu života, osamělost a izolaci, rasové, třídní a genderové problémy, úzkost z moderního světa, trauma z války, a neustálý boj jednotlivce proti společenským normám a omezením. Často se objevují motivy jako zatěžkávající minulost, neuskutečněné sny a vnitřní konflikty pramenící z potlačených tužeb a nespokojenosti. “Obraz typického hrdiny“ je komplexní a často tragický. Není to idealizovaný hrdina, nýbrž obyčejný člověk – ať už dělník, malý obchodník, žena v domácnosti nebo umělec – který je hluboce lidský, plný chyb, vnitřních bojů a rozporů. Často je zranitelný, osamělý, neschopný se přizpůsobit společnosti nebo nese břímě minulosti. Hrdinové jsou často outsiders, kteří se snaží najít své místo ve světě, bojují se svými démony, společenskými tlaky a osobními selháními. Často se snaží dosáhnout něčeho velkého, ale jejich ambice jsou zmařeny okolnostmi nebo vlastními chybami. “Obvyklé prostředí“ je realistické a rozpoznatelné, často klaustrofobické a symbolické: obývací pokoje amerických domácností, kuchyně, bary, venkovské usedlosti, městské byty nebo obchody. Interiéry jsou často detailně popsány, aby odrážely psychický stav postav nebo společenskou realitu. “Konflikty“ jsou převážně psychologické a mezilidské, odehrávající se v rámci rodiny, mezi milenci či přáteli, ale i společenské (jednotlivec vs. systém, rasové napětí, třídní boj). Často jsou to konflikty mezi ideály a krutou realitou, mezi touhou po svobodě a společenskými konvencemi. “Jazyk a styl“ je většinou realistický, idiomatický a hovorový, často s využitím regionálních dialektů a sociálních třídních nuancí, aby věrně zachytil hlasy americké společnosti. Zároveň však může být vysoce poetický, symbolický a expresivní (např. u Tennesseeho Williamse či Arthura Millera). Důležitou roli hrají monology a dialogy plné podtextu, kde to, co není řečeno, je stejně důležité jako to, co je vyjádřeno. Používají se i symboly, které dodávají textu hloubku a vícevrstevnatost. “Kompozice“ je často lineární, s jasnou stavbou a rozvojem zápletky, ale s častým využitím retrospektiv, snových sekvencí nebo symbolických scén, které rozbíjejí realistický rámec a odhalují hlubší psychologické vrstvy. Pozdější díla mohou být fragmentárnější a experimentálnější, odrážející vliv evropského absurdního divadla. “Vyprávěcí postupy“ se spoléhají na detailní dialogy, které odhalují charakter a posouvají děj. Režijní poznámky jsou často rozsáhlé a detailní, poskytující vhled do psychologie postav a atmosféry scény. Důležitá je práce s tempem, rytmem a pauzami, které budují napětí a odhalují vnitřní stavy postav. “Nejčastější literární žánry či podžánry“ zahrnují psychologický realismus, sociální realismus, naturalismus, domestic tragedy (domácí tragédie), problem play (hry s problémem) a v menší míře i expresionismus (zejména v rané fázi O’Neilla) a později absurdní drama. Mnoho významných děl z tohoto období spadá do kategorie moderní tragédie, kde hrdina nemusí být král, ale obyčejný člověk se svými velkými, avšak nešťastnými sny. Velký rozvoj zaznamenal i americký muzikál, který se od jednoduchých revue posunul k dramaticky propracovaným dílům s komplexními příběhy a postavami.
👥 Zastupci
Americké drama 20. století představuje jedno z nejbohatších a nejvlivnějších období v dějinách světového divadla, které se vyznačovalo hlubokým psychologickým realismem, sociální kritikou a experimentováním s formou. Mezi klíčové autory patří Eugene O’Neill, jehož díla jako “Dlouhá denní cesta do noci“ nebo “Císař Jones“ zkoumají hluboké psychologické konflikty, osudovost a odcizení, často s prvky expresionismu a symbolismu, čímž položil základy moderního amerického dramatu. Tennessee Williams s hrami jako “Tramvaj do stanice Touha“ a “Skleněný zvěřinec“ mistrně vykresloval křehké a zranitelné postavy bojující s touhou, osamělostí a společenskými konvencemi v poetickém, často dekadentním, ale hluboce lidském stylu, čímž se stal mistrem psychologického dramatu. Arthur Miller ve svých dílech “Smrt obchodního cestujícího“ a “Zkouška ohněm“ kriticky analyzoval morální dilemata jednotlivce v konfrontaci se společností, zkoumal selhání amerického snu a podstatu viny a odpovědnosti, čímž se etabloval jako významný sociálně kritický dramatik. Edward Albee s hrou “Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ reprezentuje vrchol absurdního a psychologického dramatu, kde se manželské a rodinné vztahy rozpadají pod tíhou deziluze, krutosti a iluzorních snů, ukazující rozklad americké rodiny. Thornton Wilder s inovativním dílem “Naše městečko“ pracuje s minimalismem scény a prolomením čtvrté stěny, oslavuje krásu a pomíjivost každodenního života a lidských vztahů v malém americkém městě, což z něj činí průkopníka metateatrálních prvků. Lillian Hellman v dramatu “Lištičky“ soustředí na ostré sociální a morální komentáře, odhalující chamtivost a korupci v rodinných vztazích na jihu Spojených států, čímž přináší silnou sociální kritiku. August Wilson s díly jako “Ploty“ a “Piano Lesson“ je klíčový pro afroamerické drama, neboť mapuje životy černošských Američanů v různých dekádách 20. století s hlubokým pochopením historie, identity a rasových problémů, čímž obohatil americkou dramatiku o menšinové perspektivy.
📈 Vývoj
Americké drama 20. století se vyvíjelo od počátku století, kdy se snažilo vymanit z vlivu evropského melodramatu a vaudevillu, ovlivněné evropskými realistickými a naturalistickými dramatiky jako Ibsen nebo Čechov, a hledalo svou vlastní identitu; raná fáze ve 20. a 30. letech byla charakterizována vznikem experimentálních divadelních skupin jako The Provincetown Players a The Group Theatre, které podpořily rozvoj původních amerických her a nástup Eugene O’Neilla, jenž dominoval s průzkumy lidské psychiky, osudovosti a existenciálních krizí, začleňoval expresionismus a symbolismus a hledal „Velké Americké Drama“. Období vrcholu nastalo ve 40. až 60. letech, známé jako zlatá éra amerického divadla, s dramatiky jako Tennessee Williams a Arthur Miller, kteří mistrně vykreslovali selhání amerického snu, psychologické konflikty a sociální kritiku, často v rámci žánru „psychologického realismu“, k nimž se v 60. letech připojil Edward Albee s absurdním a kritickým pohledem na americkou společnost. Postupný ústup z tradičního realismu a proměna nastala od 60. let, kdy se rozvíjelo off-Broadway a off-off-Broadway divadlo, které přineslo experimentování s formou, politickým divadlem, feminismem, afroamerickým divadlem (např. August Wilson), gay divadlem a postmoderními přístupy, reflektujícími společenské změny a rozšiřujícími tematické i stylistické hranice. Národní, regionální a žánrové varianty se projevovaly i v regionálních divadlech po celých Spojených státech, stejně jako ve specifických dramatických formách menšinových skupin (např. latinskoamerické divadlo) a politicky angažovaném divadle, které obohacovalo diverzitu americké dramatické scény po celý zbytek století.
💫 Vliv
Vliv amerického dramatu 20. století na pozdější literaturu a umění je enormní; jeho psychologický realismus, introspektivní pohled na lidskou duši a kritická reflexe společnosti ovlivnily nejen další generace dramatiků po celém světě, ale i film, televizi a literaturu, přičemž témata jako selhání amerického snu, úzkost z identity, rodinné dysfunkce a sociální nespravedlnost se stala univerzálními. Z něj vycházejí mnozí evropští dramatici ovlivnění Millerem (např. britští „rozzlobení mladí muži“) a Williamsem (poetika zranitelnosti), stejně jako metody herectví (Method Acting) ve filmu a televizi. V době svého vzniku bylo americké drama přijímáno s pochvalami pro svou originalitu a hloubku, což O’Neillovi vyneslo Nobelovu cenu, ale zároveň čelilo ostré kritice a cenzuře kvůli otevřenému zobrazení sexuality, násilí a tabuizovaných témat, jako například u “Tramvaje do stanice Touha“ nebo “Kdo se bojí Virginie Woolfové?“; McCarthyho éra navíc vedla k politickému tlaku, který Arthur Miller reflektoval v “Zkoušce ohněm“. Dnes je americké drama 20. století vnímáno jako zlatý fond světové dramatiky, je široce studováno, nepřetržitě hráno a neustále adaptováno; četné filmové adaptace, jako jsou oscarové snímky “Tramvaj do stanice Touha“, “Smrt obchodního cestujícího“ nebo “Kdo se bojí Virginie Woolfové?“, se staly filmovými klasikami a pomohly upevnit status těchto děl v širší kultuře. Hry jsou trvale součástí repertoárů divadel po celém světě a jejich témata zůstávají vysoce relevantní, inspirující i opery, balety a televizní seriály, čímž potvrzují svou nadčasovost a kulturní význam.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Americké drama 20. století na Rozbor-dila.cz →