📖 Úvod
Alžbětinské drama (anglicky Elizabethan drama, někdy též English Renaissance theatre) je literární směr, který se rozvíjel především v Anglii v období pozdního 16. století a na počátku 17. století, konkrétně od nástupu královny Alžběty I. na trůn v roce 1558 až po uzavření divadel v roce 1642, přičemž jeho zlatý věk spadá do doby vlády Alžběty I. (1558-1603) a Jakuba I. (1603-1625). Jde o éru, která zásadním způsobem formovala moderní anglické divadlo a literaturu.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku alžbětinského dramatu je mimořádně bohaté a komplexní. Zásadní bylo období vlády královny Alžběty I., která trvala od roku 1558 do roku 1603. Její panování je často označováno za zlatý věk Anglie, charakterizovaný relativní politickou stabilitou po bouřlivých náboženských konfliktech předchozích dekád (válka růží, anglická reformace za Jindřicha VIII. a Marie I.). Alžběta I. dokázala Anglii pozvednout na významnou námořní a ekonomickou mocnost, což symbolizovalo například vítězství nad španělskou Armadou v roce 1588. Ačkoliv oficiální církví byla anglikánská, existovaly silné vnitřní náboženské tenze mezi katolíky, anglikány a rostoucí silou puritánů, kteří byli k divadlu velmi kritičtí. Společensky docházelo k výrazné urbanizaci, zejména k růstu Londýna, který se stával centrem obchodu, politiky i kultury. Vzestup střední třídy a celkové hospodářské oživení přinesly i poptávku po zábavě. Filozoficky se jedná o vrchol anglické renesance, silně ovlivněné humanismem. Humanismus kladl důraz na člověka, jeho rozum, potenciál a schopnost utvářet vlastní osud, na rozdíl od středověkého teocentrického pohledu. S tím souvisela i touha po poznání, objevování světa a obnovení antické vzdělanosti. Zároveň se však objevovaly i temnější tóny, reflektující lidskou pomíjivost, osudovou determinaci a nestabilitu moci, což předznamenávalo nástup barokních myšlenek. U zrodu a rozvoje alžbětinského dramatu nestál jeden zakladatel, ale spíše skupina talentovaných dramatiků a tvůrců. Mezi prvními a klíčovými postavami, které položily základy moderního anglického dramatu a definovaly jeho směr, byli především „Christopher Marlowe“ a “Thomas Kyd“. Marlowe svými tragédiemi jako “Doktor Faustus„ nebo “Tamerlán Veliký„ představil hrdiny s nezkrotnou vůlí, ambicemi a tragickým osudem, psanými ve vznešeném blankversu. Kydova “Španělská tragédie„ (The Spanish Tragedy) zase definovala žánr tragédie pomsty. Tito tvůrci, často označovaní spolu s dalšími jako “univerzitní vtipálci“ (University Wits – např. Robert Greene, John Lyly, George Peele), byli vzdělaní muži z Oxfordu a Cambridge, kteří spojovali klasickou erudici s touhou po inovaci. Jejich práce připravila půdu pro největšího dramatika všech dob, “Willliama Shakespeara“, který se později stal dominantní postavou alžbětinského divadla. Politická situace v Anglii byla navenek stabilní díky Alžbětině obratné diplomacii a silné monarchii, ale vnitřně kvasila náboženskými spory a otázkami nástupnictví. Tyto tenze se odrážely i v dramatech. Společenské změny zahrnovaly i rozkvět vzdělání, vznikla nová divadla (The Theatre, The Curtain, Globe) jako veřejné podniky, což svědčí o rostoucí poptávce po sekulární zábavě. Alžbětinské drama se výrazně vymezovalo proti středověkému náboženskému dramatu, jako byly mirákly (hry o životech svatých) a moralitky (alegorické hry o boji dobra a zla), které byly didaktické a jejich postavy spíše symbolické. Namísto toho se soustředilo na lidské osudy, psychologii postav a světské konflikty. Naopak navazovalo na antické drama, zejména římské tragédie Senecy pro tematiku pomsty a krutosti, a římské komedie Plauta a Terentia pro komediální zápletky a postavy. Inspirovalo se také italskou renesanční literaturou a dramatem. Klíčové bylo spojení lidové divadelní tradice (např. jarmareční hry, interludia) s klasickou vzdělaností a rétorikou, což vytvořilo unikátní a dynamickou formu.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika alžbětinského dramatu jsou charakteristické svou rozmanitostí a ambicí. Typická témata a motivy zahrnují širokou škálu lidských vášní a osudů: tragická i komická láska, nenávist, žárlivost, pomsta (jeden z nejvýznamnějších motivů, zejména v tragédiích pomsty), zrada, touha po moci a její zneužití, ctižádost, osud versus svobodná vůle jednotlivce, spravedlnost a bezpráví, vina a trest, morální dilemata, hledání identity, šílenství, smrt a pomíjivost, ale i národnostní hrdost a reflexe společenského řádu a chaosu. Často se objevují historické události a postavy, které sloužily jako pozadí pro univerzální lidské příběhy. Obraz typického hrdiny je složitý, často vnitřně rozervaný, plný silných vášní a rozporů. Není jednoznačně dobrý ani zlý, ale prožívá hluboké morální konflikty a stojí před obtížnými volbami, které formují jeho osud. Může to být král, princ, šlechtic, ale i obyčejný člověk, jehož osud má však univerzální platnost. Hrdina je schopný velkých činů i velkých selhání. Obvyklé prostředí je velice rozmanité a dynamické. Střídají se královské dvory, paláce a majestátní sály s bojišti, ulicemi měst, hostinci, venkovem, lesy či dokonce snovými krajinami. Neexistuje žádné omezení na jednotu místa. Konflikty jsou rovněž různorodé: vnitřní (psychologické a morální dilemata hrdiny), vnější (mezi postavami, se společností, s osudem, s nadpřirozenými silami), politické (boj o trůn, intriky), rodinné a náboženské. Jazyk a styl jsou jedním z nejvýraznějších rysů alžbětinského dramatu. Je bohatý, květnatý, nesmírně obrazný, plný metafor, přirovnání, personifikací, rétorických figur a slovních hříček (puns). Základním veršem je “blankvers“ (nerýmovaný pětistopý jamb), který dodává textu vznešenost a rytmus, ale zároveň umožňuje přirozenost řeči. Blankvers se často prokládá prózou, zejména pro postavy nižších společenských vrstev, komické scény, nebo k vyjádření šílenství a dezorientace. Dochází k prolínání vysoce stylizované a hovorové řeči. Kompozice se vyznačuje volností oproti klasickým jednotám (času, místa, děje). Ačkoliv se často dodržovalo rozdělení do pěti aktů, děj se mohl odehrávat na mnoha místech a pokrývat dlouhé časové úseky. Klíčové je prolínání tragických a komických prvků (tzv. tragikomika), které dodává hrám hloubku a realističnost. Násilí a drastické scény se často odehrávaly přímo na jevišti, na rozdíl od antického dramatu. Časté jsou paralelní dějové linie (hlavní a vedlejší), které se vzájemně zrcadlí nebo komentují. Vyprávěcí postupy zahrnují rozsáhlé dialogy, monology (solilokvia – vnitřní promluvy postavy k sobě samé, odhalující její myšlenky a pocity, například Hamleta), asidy (poznámky stranou, určené publiku), a někdy i přímé oslovování diváků. Dochází k rychlému střídání scén bez složitých dekorací, což klade důraz na herecký projev a imaginaci publika. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují především “tragédie“ (historické tragédie, tragédie pomsty ovlivněné Senecou a Kydem, romantické tragédie, např. Hamlet, Romeo a Julie, Othello), “komedie“ (romantické komedie jako Sen noci svatojánské, komedie mravů, komedie záměn) a “historické hry“ (chronologická dramata o anglických králích, například Richard III., Jindřich IV.). Objevují se i žánry jako pastýřské hry (pastoral plays) nebo masky (masques) na dvorech. Celkově alžbětinské drama představuje vrchol anglické renesanční kultury, které dodnes ovlivňuje světové divadlo a literaturu.
👥 Zastupci
Alžbětinské drama představuje zlatou éru anglické dramatiky, jež vzkvétala za vlády královny Alžběty I. (1558-1603) a pokračovala do jacobovského období, ačkoli se primárně jedná o anglický fenomén, bez přímých českých autorů v tomto konkrétním směru, jeho vliv je celosvětový. Nejvýznamnějšími světovými autory tohoto směru jsou: William Shakespeare, jehož “Hamlet“ je vrcholným dílem tragédie, neboť hluboce zkoumá lidskou psychiku, morální dilemata a pomstu s bezkonkurenční jazykovou bohatostí a složitostí postav; jeho “Romeo a Julie“ ilustruje sílu tragické lásky, osudovost a poetiku, která definovala tehdejší drama, a “Sen noci svatojánské“ ukazuje mistrovské propojení komedie, fantazie a slovní hříčky, charakteristické pro šíři alžbětinských žánrů. Christopher Marlowe je dalším klíčovým autorem, jehož “Doktor Faustus“ představuje archetyp tragické ambice, úpisu ďáblovi a intelektuální pýchy, čímž položil základy pro mnoho pozdějších tragédií, a “Tamerlán Veliký“ demonstrativně ukazuje impozantní a nekonvenční hrdiny, kteří usilují o neomezenou moc, což bylo nové a vzrušující pro tehdejší publikum. Ben Jonson, mistr satiry, je známý dílem “Volpone“, jež vyniká jako ostrá komedie humoru kritizující lidskou chamtivost a pokrytectví s precizní zápletkou a důkladným pozorováním společnosti, a “Alchymista“ je další brilantní satira na lidskou hloupost a podvod. Thomas Kyd, autor “Španělské tragédie“, je považován za zakladatele žánru revenge tragedy (tragédie pomsty), neboť zavedl klíčové prvky jako jsou duchové, soliloquies a hra ve hře, které ovlivnily Shakespeara a další. John Webster, se svou “Vévodkyní z Amalfi“, patří k pozdní fázi jacobovského dramatu a ukazuje posun k temnějším, násilnějším a cyničtějším tématům, avšak s ohromnou poetickou silou, čímž obohacuje žánr tragédie o gotické prvky. Francis Beaumont a John Fletcher, často tvořící autorskou dvojici, jsou příkladem úspěšné spolupráce, přičemž jejich “Královna tragédie“ (The Maid’s Tragedy) je ukázkou komplexní jacobovské tragédie s důrazem na romantické a spiklenecké prvky, což ilustruje vývoj dramatu k sofistikovanějším intrikám.
📈 Vývoj
Alžbětinské drama se vyvinulo z různorodých kořenů, včetně středověkých mystérií, miráklů a moralitních her, jež pokládaly základy pro dramatické vyprávění a typizaci postav, a z latinských renesančních adaptací Senecových tragédií a Plautových komedií, které přinesly klasickou strukturu a rétoriku. V rané fázi, zhruba od 70. let 16. století, dominovali tzv. „University Wits“ (mezi nimi Marlowe, Kyd, Lyly, Greene, Peele), kteří profesionalizovali anglické drama, zavedli prázdný verš (blank verse) jako standardní jazyk a začali psát pro veřejná divadla. Tato raná éra se vyznačovala experimentováním s žánry, vytvářením prvních profesionálních divadelních společností a stavbou prvních stálých divadel, jako bylo The Theatre (1576) a The Curtain. Období vrcholu nastalo přibližně v letech 1590 až 1610, kdy působili největší dramatici jako William Shakespeare, Ben Jonson a řada dalších, a kdy drama dosáhlo bezprecedentní umělecké hloubky a tematické šíře. V této době se rozvíjela celá škála žánrů – od tragédií (např. “Hamlet“, “Othello“) přes komedie (např. “Mnoho povyku pro nic“, “Večer tříkrálový“) a historické hry (např. “Richard III.“, “Jindřich V.“) až po pastorální hry a romantické tragikomedie (např. “Zimní pohádka“). Londýn se stal epicentrem divadelního života s desítkami divadel, jako bylo The Globe, The Rose a The Swan, která navštěvovala široká veřejnost všech sociálních vrstev. Postupný ústup a proměna nastaly v jacobovském a karolínském období (po smrti Alžběty I. v roce 1603 až do roku 1642). Drama se stalo temnějším, často cyničtějším a komplexnějším, s větší oblibou tragikomedií a městských komedií (city comedies) satirizujících londýnskou společnost. Autoři jako Webster, Middleton a Ford psali hry s morbidnějšími a brutálnějšími zápletkami, často se zaměřením na psychologickou perverzi a korupci. Došlo k posunu od otevřených veřejných divadel k menším, soukromým divadlům (např. Blackfriars), která se zaměřovala na bohatší a vzdělanější publikum, což vedlo k elitizaci a intelektualizaci dramatu. Konec éry přišel násilně s vypuknutím anglické občanské války a uzavřením všech divadel puritánským parlamentem v roce 1642, což znamenalo na téměř dvě desetiletí konec profesionálního divadla v Anglii. Žánrové varianty zahrnovaly vedle zmíněných tragédií, komedií a historických her také revenge tragedies (tragédie pomsty), domestic tragedies (domácí tragédie), masque (dvorní divadlo s hudbou a tancem) a již zmíněné city comedies, které se často kriticky vyjadřovaly k tehdejší společnosti. Celé toto období bylo výhradně anglickým fenoménem, soustředěným do Londýna, bez výraznějších regionálních či národních variant v rámci Británie, avšak s dopadem na evropskou kulturu a dramatickou tvorbu.
💫 Vliv
Vliv alžbětinského dramatu na pozdější literaturu a umění je nedozírný a trvalý, neboť se stalo základním kamenem západní dramaturgie a literární tradice. Z alžbětinské tradice, a zejména ze Shakespeara, vychází nespočet literárních směrů, skupin a autorů; v období Restaurace (po roce 1660) se divadlo sice snažilo navázat na alžbětinskou éru, ale často ji adaptovalo k novým, uhlazenějším a cyničtějším vkům, a autoři jako Dryden přepisovali Shakespearovy hry, aby odpovídaly dobovým konvencím. Romantismus v 19. století s básníky jako Coleridge a Keats opětovně objevil Shakespeara jako génia spontánnosti, vášně a hluboké psychologie, čímž ho vynesl na piedestal nedostižného umělce. Viktoriánská éra pak Shakespeara kanonizovala a začala ho intenzivně studovat a interpretovat jako národního pokladu. Modernističtí autoři a dramatikové často buď přímo navazovali na alžbětinské motivy a techniky, nebo se vůči nim vymezovali, ale nikdy je nemohli ignorovat, stejně jako například Bertolt Brecht, který se snažil reinterpretovat Shakespeara pro moderní publikum. Vliv se projevuje i v pozdějších dramatech a románech, které čerpají z alžbětinských témat jako je pomsta, moc, láska, šílenství, intriky a boj proti osudu, a v rozvoji literární angličtiny, kterou Shakespeare obohatil o tisíce nových slov a frází, jež jsou dodnes součástí jazyka. V době svého vzniku bylo alžbětinské drama přijímáno s obrovským nadšením širokou veřejností, od „groundlings“ stojících v parteru po šlechtice v lóžích, kteří obdivovali jeho barvitost, jazykovou virtuozitu a vzrušující příběhy. Zároveň však čelilo silné kritice a zákazům ze strany puritánů, kteří divadlo považovali za hříšné, nemorální, shromaždiště neřesti a příčinu šíření nemocí, a bojovali za jeho úplné zrušení, což se jim v roce 1642 podařilo. Byla zavedena i cenzura ze strany „Master of the Revels“, úředníka, který schvaloval a dohlížel na obsah her, aby se zabránilo politickým nebo náboženským provokacím, a mnoho her bylo upraveno nebo zakázáno. Dnes je alžbětinské drama, a zejména dílo Williama Shakespeara, vnímáno jako vrchol světové literatury a je neustále studováno, analyzováno a adaptováno. Jeho hry jsou stálou součástí repertoáru divadel po celém světě, od tradičních inscenací po avantgardní interpretace. Došlo k nespočetným filmovým adaptacím Shakespearových děl, které se pohybují od věrných přepisů (např. “Hamlet“ Kennetha Branagha, “Jindřich V.“ téhož režiséra) po moderní reinterpretace (např. “Romeo + Julie“ Baze Luhrmanna, “Othello“ s Laurencem Fishburnem, nebo komedie jako “Zamilovaný Shakespeare“). Alžbětinská dramata inspirovala také opery (např. Verdiho “Otello“ a “Macbeth“), balety, muzikály (např. “West Side Story“ inspirovaná “Romeem a Julií“), televizní seriály a moderní literární díla, což potvrzuje jejich nesmrtelnou aktuálnost a schopnost oslovovat publikum napříč staletími a kulturami. Jejich tematická hloubka, komplexní postavy a mistrovský jazyk zůstávají zdrojem inspirace a údivu pro každou novou generaci umělců a diváků.