📖 Úvod
Alegorie (česky i původně z řeckého “allegoria“, což znamená „jiné vyjádření“ nebo „přenesený smysl“) není literárním směrem ani obdobím v tradičním slova smyslu, jako jsou například romantismus či realismus, nýbrž univerzálním a nadčasovým literárním principem, stylistickým prostředkem, vyprávěcím módem a žánrovou tendencí, která se objevuje průběžně od starověku až po současnost, a proto nemá konkrétní časové zařazení do jednoho specifického století. Podobně se nerozvíjí v jedné konkrétní zemi, ale je rozšířeným jevem v literaturách celého světa, od antického Řecka a Říma přes středověkou Evropu, renesanci, osvícenství až po moderní a postmoderní tvorbu, což znemožňuje geografické vymezení; není tedy možné uvést jednoho zakladatele ani konkrétní dobu či zemi vzniku jako u jiných uměleckých směrů, jelikož alegorie je spíše způsobem vyjádření lidské myšlenky a imaginace, který se projevuje v různých kontextech a napříč kulturami.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku a uplatnění alegorie je velmi pestré a souvisí s obecnou lidskou potřebou vyjádřit složité myšlenky, abstraktní pojmy, morální dilemata nebo kritiku způsobem, který není doslovný a umožňuje hlubší interpretaci. Vzniká často v dobách, kdy je přímé vyjádření určitých témat obtížné nebo nebezpečné, například v obdobích politické cenzury nebo náboženské dogmatismu, kdy slouží jako nástroj skryté kritiky či disentu, ale také jako účinný didaktický prostředek pro předávání morálních či náboženských pravd, neboť alegorie umožňuje vizualizovat abstraktní koncepty a učinit je přístupnějšími. Na filozofické úrovni alegorie reflektuje přesvědčení, že existuje hlubší realita nebo skrytý smysl za jevy vnímatelnými smysly, a snaží se tento smysl zprostředkovat. Neexistuje žádný konkrétní zakladatel alegorie jakožto literárního principu, neboť její kořeny sahají až do antické mytologie a filozofie, kde se objevuje například v Platónově jeskyni jako metafyzická alegorie nebo v Ezopových bajkách jako moralistická forma; na tuto tradici navazuje středověká křesťanská literatura, která alegorii hojně využívá pro výklad biblických textů a pro zprostředkování komplexních teologických doktrín, stejně jako pro poučné moralitní hry. Alegorie se nevymezuje proti předchozím směrům v tradičním smyslu, ale spíše doplňuje a obohacuje je, je to spíše opak doslovnosti a čistého realismu, neboť se snaží přesáhnout povrchový význam; navazuje na starověké tradice mýtu, legendy a náboženského vyprávění, které často obsahovaly symbolické a alegorické prvky, a na lidskou potřebu interpretace a hlubšího porozumění světu, čímž slouží jako most mezi viditelným a neviditelným, mezi konkrétním a abstraktním.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou alegorie je existence dvou rovin významu: doslovné (povrchové) a přenesené (hlubší, symbolické), přičemž postavy, události a prostředí v příběhu nejsou důležité samy o sobě, ale jako symboly nebo personifikace abstraktních idejí, ctností, neřestí, filozofických konceptů či společenských jevů. Typická témata a motivy zahrnují morální poučení, náboženské pravdy, kritiku společnosti nebo politiky, filozofické úvahy o smyslu života, osudu, dobra a zla, lásky a nenávisti; častým motivem je cesta, putování nebo boj, které symbolizují životní dráhu jedince či lidstva a jeho morální a duchovní vývoj. Obraz typického hrdiny je často archetypální, často jde o personifikovanou abstrakci (např. Víra, Moudrost, Hřích, Smrt, Zloba, Láska) nebo o typickou postavu, která ztělesňuje určité vlastnosti či principy, a jejíž individuální rysy jsou potlačeny ve prospěch jejího symbolického významu. Obvyklé prostředí je často symbolické, fantastické nebo idealizované, může jít o abstraktní krajinu, snový svět, zrcadlový obraz reality nebo prostory, které symbolizují duchovní stav (např. Ráje, Pekla, temného lesa, pouště), a konflikty nejsou jen vnější, ale především vnitřní, morální, duchovní nebo filozofické povahy, představující střet abstraktních sil. Jazyk a styl je často bohatý na metafory, symboly a přirovnání, často vznešený, didaktický nebo archaický, a vyžaduje od čtenáře aktivní interpretaci, protože primární význam je skrytý pod povrchem; může být také satirický a ironický, pokud slouží ke kritice. Kompozice je často lineární a epizodická, často využívá formy cesty nebo hledání, kde se hrdina setkává s různými postavami a prožívá události, které reprezentují alegorické významy; vyprávěcí postupy zahrnují personifikaci, animalizaci, metafory a symboliku, a často je přítomna jasná didaktická nebo moralistická tendence. Nejčastější literární žánry či podžánry, ve kterých se alegorie uplatňuje, jsou epos, drama (moralitní hry), bajka, román (např. filozofický román, dystopický román), lyrická báseň, pohádka, satira, ale i teologické traktáty či politické pamflety, které mohou využívat alegorickou formu pro zprostředkování složitých myšlenek přístupným a zároveň hluboce významným způsobem.
👥 Zastupci
Alegorie je literární a umělecká technika, která představuje abstraktní myšlenky, principy nebo události prostřednictvím konkrétních postav, míst, předmětů nebo akcí, čímž vytváří hlubší nebo skrytý význam, často morální, náboženský, politický nebo filozofický; není samostatným literárním směrem ani obdobím, ale spíše univerzálním výrazovým prostředkem používaným napříč dějinami a žánry. Mezi nejvýznamnější světové autory využívající alegorii patří “Platón“, jehož “Jeskyně“ z díla “Ústava“ je esenciální filosofickou alegorií, kde stíny na stěně jeskyně symbolizují iluzorní smyslovou realitu a cesta ven poznání pravých idejí. “Dante Alighieri“ se proslavil “Božskou komedií“, monumentálním dílem, které je rozsáhlou alegorií cesty lidské duše peklem, očistcem a rájem, symbolizující duchovní pouť k Bohu a spáse. “John Bunyan“ ve své “Poutníkově cestě z tohoto světa do světa budoucího“ vytvořil klasickou křesťanskou alegorii, kde postava Křesťana prochází různými místy a setkává se s personifikovanými ctnostmi a neřestmi na cestě ke spáse a Nebeskému Městu. “Jonathan Swift“ v “Gulliverových cestách“ použil alegorii pro ostrou satirickou kritiku anglické společnosti, politiky a lidské povahy, kde různé země a jejich obyvatelé symbolizují konkrétní nedostatky a absurdnosti. “George Orwell“ se stal ikonou s dílem “Farma zvířat“, což je mistrná politická alegorie, která skrze vzpouru zvířat a následnou tyranii prasat symbolizuje události Ruské revoluce a vzestupu stalinismu. Z českých autorů je klíčový “Jan Ámos Komenský“ a jeho “Labyrint světa a ráj srdce“, stěžejní dílo české literatury, které je rozsáhlou alegorií lidské pouti světem plným marnosti a klamu, hledáním smyslu a nalezením útočiště v nitru a Bohu. “Karel Čapek“ ve “Válce s mloky“ vytvořil působivou sociální a politickou alegorii, kde konflikt lidstva s mloky symbolizuje hrozby rasismu, fašismu, kolonialismu a ničení civilizace. Dalším českým autorem je “Václav Havel“, jehož absurdní hry jako “Audience“ nebo “Vernisáž“ fungují jako alegorie totalitního režimu, byrokracie a odcizení, kde postavy a situace symbolizují širší společenské a existenciální problémy.
📈 Vývoj
Alegorie má své kořeny v antickém Řecku, kde sloužila k výkladu mytologie (např. Homérovy básně) a ve filozofii k vysvětlení abstraktních idejí, jak ukázal Platón. Původně vznikla jako didaktický nástroj pro předávání složitých myšlenek srozumitelnou formou. Období jejího vrcholu nastalo ve středověku, kdy byla považována za klíčový nástroj křesťanské teologie a morální výuky; Bible byla čtena v různých alegorických smyslech a díla jako “Román o Růži“ či Dantova “Božská komedie“ ji povýšila na vrcholné umění, často s personifikací ctností a neřestí. V renesanci a baroku si alegorie udržela silnou pozici v literatuře (např. Spenserova “Královna víl“), dramatu, malířství a sochařství, kde nesla morální, politická a filozofická poselství, často v bohatě symbolických dvorních slavnostech. V osvícenství čelila kritice pro svou složitost a nejednoznačnost, jelikož racionalismus preferoval přímé vyjádření, avšak autoři jako Swift ji stále mistrně využívali pro satiru. Postupný ústup z pozice dominantního výrazového prostředku nastal v 19. století s nástupem romantismu, který preferoval subtilnější symbol, a realismu, který usiloval o přímé zobrazení reality. Alegorie byla vnímána jako příliš explicitní a didaktická. Nicméně, ve 20. století došlo k její proměně a návratu v nové formě – moderní alegorie. Ta, na rozdíl od rané didaktické fáze s jasně definovanými významy, je komplexnější, méně explicitní, často polyvalentní, kritická, satirická a existenciální. Autoři jako Kafka, Camus, Orwell nebo Čapek ji používali k vyjádření existenciálních úzkostí, kritiky totalitních režimů nebo společenských jevů, často s ironickým nebo absurdním podtextem, čímž se prolínala s groteskou a absurdnem. Mezi národní a regionální varianty patří silná náboženská a satirická tradice v anglické literatuře (Bunyan, Swift), teologická a filozofická v italské (Dante) nebo moralistní a později politicko-kritická v české (Komenský, Čapek, Havel). Žánrově se alegorie objevuje v epické poezii, dramatu, románu, bajce, povídce, a hojně i ve vizuálním umění a divadle.
💫 Vliv
Vliv alegorie na pozdější literaturu a umění je nedocenitelný a všudypřítomný. Položila základy pro rozvoj symbolismu, který se z ní částečně vyvinul, byť s důrazem na evokaci a mnohost významů spíše než na jednoznačnou interpretaci. Mnohá existenciální díla, antiutopická literatura (např. “1984“, “Příběh služebnice“) a fantasy či sci-fi díla (Tolkien, Ursula K. Le Guin) silně spoléhají na alegorické vrstvy, kde fiktivní světy a postavy symbolizují reálné problémy či filozofické koncepty. Moderní drama a film pokračují v používání alegorie pro sociální komentář, politickou kritiku nebo psychologické zkoumání. Ve vizuálním umění je používání alegorických postav a scén (personifikace Spravedlnosti, Moudrosti) trvalým prvkem napříč historií. V době svého vzniku ve starověku, středověku a renesanci byla alegorie vysoce ceněna a považována za klíčový nástroj pro výklad světa, Písma a předávání morálních či filozofických pravd, přičemž se těšila všeobecné pochvale. V osvícenství však byla kritizována pro svou domnělou nejednoznačnost a archaismus, vnímaná jako překonaná ve jménu rozumu a jasnosti. Ve 20. století byla moderní alegorie oceňována pro svou schopnost subtilní kritiky a hluboké reflexe, avšak její skrytá politická poselství často vedla k zákazům a cenzuře ze strany totalitních režimů, jak ukazuje osud Orwella nebo Havla. Dnes je alegorie stále vysoce ceněna jako sofistikovaný literární a umělecký nástroj. Je chápána jako univerzální prostředek pro zkoumání složitých idejí, etických dilemat a společenských problémů bez přímého didaktismu. Mnoho klasických alegorických děl bylo a stále je adaptováno do filmových a divadelních děl (např. “Farma zvířat“, “Letopisy Narnie“); alegorické prvky jsou běžné v moderním filmu (“Matrix“, “Avatar“), televizi, komiksech i videohrách, kde se skrze fiktivní světy a příběhy komentují současné společenské, ekologické, technologické či existenciální otázky, čímž alegorie prokazuje svou nadčasovost a adaptabilitu.