📖 Úvod
Aktivistická literatura (někdy též politicky angažovaná literatura nebo sociálně angažovaná literatura) není striktně vymezeným literárním směrem v klasickém slova smyslu s pevně danou školou či manifestem, nýbrž spíše kategorií literatury, která se primárně zaměřuje na vyvolávání sociálních, politických nebo environmentálních změn. Nejedná se tedy o jeden „původní název“, protože jde o globální fenomén napříč mnoha kulturami a jazyky. Časové zařazení je široké, nicméně největší rozkvět a uvědomění si role literatury jako nástroje aktivismu nastalo především ve 20. a 21. století. Aktivistická literatura se rozvíjela a rozvíjí prakticky ve všech zemích světa, kde existují sociální, politické či environmentální problémy a touha je literaturou reflektovat a ovlivňovat. Mezi nejvýznamnější oblasti patří Spojené státy americké (zejména v souvislosti s hnutím za občanská práva, ženskými hnutími, protiválečným hnutím, environmentalismem, queer hnutími), Latinská Amerika (boj proti diktaturám, kolonialismu, chudobě, feminismus), Afrika (anti-koloniální a post-koloniální literatura, boj proti apartheidu, kritika korupce), Evropa (sociálně-kritická literatura, feminismus, ekologická hnutí) a Asie (kritika totalitních režimů, boj za lidská práva). V České republice se aktivistická literatura projevovala například v období národního obrození (boj za jazyk a národní identitu), v meziválečném období (sociální realismus, dělnická literatura), v době normalizace (samizdatová literatura jako forma odporu) a po roce 1989 (reflexe transformace, menšinové problémy).
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku aktivistické literatury je úzce spjato s velkými společenskými a politickými otřesy, konflikty a boji za spravedlnost, které se odehrávaly zejména od počátku 20. století. První světová válka a její důsledky, Velká hospodářská krize, nástup totalitních režimů (fašismus, komunismus), druhá světová válka, studená válka, dekolonizace, hnutí za občanská práva, ženská emancipační hnutí, studentské revolty v 60. letech, vzestup ekologického uvědomění a globalizační procesy – to vše poskytlo úrodnou půdu pro literaturu, která se snažila reagovat na tyto změny a aktivně se jich účastnit. Filosofické pozadí je různorodé, ale často se opírá o humanismus, existencialismus (s jeho důrazem na odpovědnost jedince za své činy a společnost), marxismus (kritika kapitalismu, třídního útlaku), postkoloniální teorie (kritika imperialismu a jeho dědictví), feministické a queer teorie (kritika patriarchátu a heteronormativity), kritická rasová teorie a environmentální etika. Společným jmenovatelem je hluboká víra v hodnotu lidského života, důraz na spravedlnost, rovnost a svobodu. Neexistuje žádný jediný zakladatel či skupina, která by stála u zrodu aktivistické literatury jako celku, protože se jedná o neustále se vyvíjející proud, který se spontánně vynořuje jako reakce na potřeby doby a společnosti. Mnohé impulsy však přišly od spisovatelů, kteří se sami aktivně zapojovali do politického a společenského dění, jako byli Emile Zola s jeho „J„accuse…!“ nebo spisovatelé jako Albert Camus, Jean-Paul Sartre, James Baldwin, Arundhati Roy a mnoho dalších, kteří využívali svůj hlas pro kritiku nespravedlnosti. Politická situace, v níž aktivistická literatura vzniká, je vždy charakterizována nějakou formou útlaku, nerovnosti, konfliktu nebo krizí. Může jít o totalitní režimy, rasovou segregaci, genderovou diskriminaci, sociální nespravedlnost, války, environmentální katastrofy, chudobu nebo nedostatek základních lidských práv. Aktivistická literatura se vymezuje proti apatii, lhostejnosti, umění pro umění (l“art pour l’art), mlčení tváří v tvář útlaku, manipulativní propagandě státu či korporací a proti jakémukoli společenskému nebo politickému řádu, který udržuje nespravedlnost. Zároveň navazuje na dlouhou tradici sociálně kritické a angažované literatury, která sahá až k osvícenským ideálům, revolucionářskému romantismu, realismu a naturalismu, jež již dříve usilovaly o zobrazení a kritiku společenských problémů. Inspiruje se také lidovou slovesností, protestními písněmi a orálními tradicemi potlačovaných skupin.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou aktivistické literatury je především její primární cíl: vyvolat změnu, probudit svědomí, informovat, mobilizovat a inspirovat k akci. Není to literatura, která by byla jen pasivním zrcadlem reality; naopak, je to aktivní účastník diskurzu. Typická témata a motivy jsou nesmírně široké a odrážejí rozmanitost sociálních a politických bojů. Patří sem lidská práva (svoboda projevu, shromažďování, právo na život), sociální spravedlnost (boj proti chudobě, nerovnosti, útlaku menšin), rasismus, sexismus, homofobie, náboženská netolerance, politická korupce, diktatury, válka a její hrůzy, dopady kolonialismu a neokolonialismu, chudoba, ekologická krize, otázky migrace a identity. Časté jsou motivy odporu, revoluce, solidarity, naděje, ale i zoufalství, strachu a ztráty. Obraz typického hrdiny je často komplexní a mnohovrstevný. Může to být obyčejný člověk, který se ocitne v mimořádné situaci a je nucen jednat, oběť útlaku, která se stane hlasem pro své společenství, aktivista, který obětuje vše pro svou věc, disident, který vzdoruje režimu, nebo dokonce kolektivní hrdina – komunita, třída nebo skupina lidí, která se spojí v boji. Hrdina nemusí být nutně tradičně „heroický“, často je spíše autentický, zranitelný, ale morálně pevný. Obvyklé prostředí je realistické, často drsné a bezpříkrasné, reflektující skutečné životní podmínky a problémy: ghetta, válečné zóny, vězení, chudinské čtvrti, továrny, plantáže, ale i korporátní prostředí nebo vládní budovy, kde se odehrává útlak. Cílem je zprostředkovat co nejautentičtější obraz reality. Konflikty jsou často silné a zásadní: jednotlivec versus utlačovatelský systém, morální dilema versus přežití, třídní boj, boj za rasovou nebo genderovou rovnost, mezigenerační konflikty, konflikty svědomí. Často jde o boj za základní lidskou důstojnost. Jazyk a styl jsou typicky přímé, jasné, silné a emocionálně nabité, s cílem co nejúčinněji oslovit čtenáře a vyvolat empatii nebo rozhořčení. Často využívá rétorických prostředků, jako je ironie, sarkasmus, patos, ale i faktografické pasáže. Může se objevovat hovorový jazyk, dialekt, slang nebo jazyk menšinových skupin pro zvýšení autenticity a ztotožnění. Styl bývá realistický, často až naturalistický, někdy s prvky reportáže, dokumentu nebo eseje. Kompozice bývá často lineární, s jasným příběhem a sdělením, ale může být i fragmentární, nelineární nebo mozaikovitá, pokud je cílem odhalit složitost a mnohovrstevnost problému. Často jsou včleněny autentické dokumenty, dopisy, svědectví, statistiky nebo výňatky z novin pro zvýšení credibility. Vyprávěcí postupy zahrnují první osobu (pro zprostředkování osobní zkušenosti a svědectví), třetí osobu (pro širší pohled na společenské problémy nebo pro vytvoření distance k analýze) a méně často druhou osobu (pro přímé oslovení čtenáře). Důraz je kladen na empatii a identifikaci s postavami. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují sociálně realistický román, protestní poezii, testimonios (svědectví, zvláště v Latinské Americe), dokumentární drama, politické eseje, dystopickou fikci (jako varování před budoucími hrozbami), memoáry aktivistů, manifesty, povídky, ale i písně a performativní umění. V mnoha ohledech stírá hranice mezi literaturou a žurnalistikou nebo aktivistickým materiálem, vždy s cílem ovlivnit společenské vědomí a realitu.
👥 Zastupci
Karel Čapek: „Válka s mloky“. Toto dílo satiricky a alegoricky varuje před hrozbami fašismu, zneužitím vědy a lidskou bezohledností, čímž aktivně reaguje na dobové politické a společenské tendence. Václav Havel: “Moc bezmocných“ (esej). Tato úvaha kriticky analyzuje podstatu totalitního systému a apeluje na koncept “života v pravdě“ jako základní formu občanského odporu, čímž se stala manifestem disentu. Jiří Wolker: “Těžká hodina“. Sbírka básní vyjadřuje hlubokou sociální empatii k chudým a utlačovaným, volá po spravedlivější společnosti a solidaritě s proletariátem, což odráží socialisticko-aktivistické ideály. Harriet Beecher Stowe: “Chaloupka strýčka Toma“. Tento román dramaticky odhaluje krutost otroctví a hraje klíčovou roli v posílení abolicionistického hnutí ve Spojených státech, což je ukázka přímé společenské angažovanosti. Upton Sinclair: “Džungle“. Román detailně popisuje otřesné pracovní a hygienické podmínky v chicagských jatkách, což vedlo k významným legislativním změnám v potravinářském průmyslu a ukazuje sílu investigativní literatury. George Orwell: “Farma zvířat“. Tato satirická alegorie kritizuje totalitní režimy, zneužití revolučních ideálů a korupci moci, což je silné varování před politickou manipulací a útlakem.
📈 Vývoj
Aktivistická literatura, spíše než specifický literární směr s pevně definovanými estetickými principy, představuje širokou kategorii literatury s explicitním společenským, politickým nebo morálním záměrem ovlivnit čtenáře a podnítit změnu. Její kořeny sahají hluboko do minulosti, k osvícenským filozofům jako Voltaire a Rousseau, kteří svými díly kritizovali absolutismus a církevní dogmata. Jako zřetelná literární tendence se však začala profilovat v 19. století s nástupem industrializace a prohlubujícími se sociálními nerovnostmi, kde se objevuje sociální román (např. Charles Dickens, Victor Hugo) a abolicionistická literatura (Harriet Beecher Stowe). Období vrcholu zažila v první polovině 20. století, kdy reagovala na světové války, vzestup totalitarismu a Velkou hospodářskou krizi. V tomto období se rozvíjela proletářská poezie a próza (v českém kontextu Jiří Wolker, Ivan Olbracht; ve světovém Upton Sinclair, John Steinbeck), která explicitně volala po sociální spravedlnosti a revoluci. Silně se projevila i antifašistická literatura (Karel Čapek, Bertolt Brecht, Ernest Hemingway). Socialistický realismus v Sovětském svazu představoval ideologicky motivovanou, státem podporovanou formu aktivistické literatury. Po druhé světové válce a během studené války se aktivistická literatura zaměřila na kritiku totalitních režimů (Alexandr Solženicyn, Václav Havel, George Orwell), boj za lidská práva a občanské svobody. Zároveň sílily hlasy dekolonizační (Chinua Achebe, Ngũgĩ wa Thiong’o), feministické (Simone de Beauvoir, Alice Walker) a environmentální (Rachel Carson). V pozdní fázi a v současnosti se aktivistická literatura transformovala a reaguje na globální výzvy jako klimatická krize, digitální práva, postkoloniální traumata a otázky identity (LGBTQ+). Nejde o ústup, nýbrž o diverzifikaci témat a forem, kdy se aktivistické poselství objevuje v dystopických románech, reportážní literatuře, grafických románech či slam poetry. Národní a regionální varianty jsou bohaté: Latinská Amerika se zaměřuje na kritiku diktatur a sociální nespravedlnosti, Afrika na dopady kolonialismu, střední Evropa na zkušenost s totalitou a postkomunistickou transformací. Žánrově se projevuje napříč poezií, dramatem, románem i esejem, vždy s cílem zpochybňovat status quo a inspirovat k zamyšlení či akci.
💫 Vliv
Vliv aktivistické literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha směry. Z ní přímo vychází celá řada žánrů a tendencí, jako je literatura angažovaná, environmentální literatura, feministická literatura, postkoloniální literatura, literární reportáž nebo díla věnující se právům menšin a sociálně vyloučených skupin. Její autoři a principy ovlivnili nejen psaní, ale i film, divadlo, výtvarné umění a hudbu, kde se objevují politicky či sociálně motivované protestsongy, dokumentární dramata, angažované filmy a street art. Mnozí současní autoři, kteří se zabývají aktuálními společenskými problémy – od klimatické krize po otázky digitální etiky – navazují na tradici aktivistické literatury, jejímž cílem je zpochybňovat, informovat a inspirovat ke změně. V době svého vzniku byla aktivistická literatura přijímána velmi rozporuplně. Z jedné strany sklízela pochvaly a uznání od těch, kdo sdíleli její ideály a cíle, byla vnímána jako morálně důležitá, statečná a průkopnická. V kruzích disentu a reformních hnutí se stávala hlasem útlaku a naděje. Z druhé strany čelila ostré kritice, často byla obviňována z propagandismu, didaktičnosti, schematičnosti a nedostatku umělecké hloubky, zvláště ze strany zastánců „umění pro umění“. V autoritářských a totalitních režimech, kde se její poselství střetávalo s oficiální ideologií, byla tvrdě potlačována: díla byla zakazována, autoři cenzurováni, vězněni nebo nuceni k emigraci (například v bývalém Československu autoři charty 77). I v demokratických společnostech mohla díla vyvolávat kontroverze a tlak na jejich stažení. Dnes je aktivistická literatura vnímána podstatně komplexněji. Je uznávána jako klíčová součást literárního a kulturního dědictví, která zrcadlí a pomáhá utvářet historii a společenské vědomí. Její historický a společenský význam je nezpochybnitelný, ačkoliv umělecká hodnota jednotlivých děl je stále předmětem kritické analýzy. Mnohá díla aktivistické literatury byla úspěšně adaptována do jiných uměleckých forem: “Chaloupka strýčka Toma“ má nespočet divadelních a filmových zpracování, “Džungle“ byla zfilmována, “1984“ a “Farma zvířat“ inspirovaly filmy, divadelní hry a animované snímky. I díla českých autorů jako “Válka s mloky“ nebo život Václava Havla, jehož tvorba je s aktivismem neoddělitelně spjata, se dočkaly divadelních a filmových adaptací. Současné úspěchy děl s podobným poselstvím, jako je seriálová adaptace “Příběhu služebnice“ Margaret Atwoodové (navazující na dystopickou a feministickou aktivistickou tradici), ukazují na trvalou relevanci a sílu aktivistického vyjádření v moderním umění.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Aktivistická literatura na Rozbor-dila.cz →