📖 Úvod
Absurdní drama, známé také pod anglickým názvem Theatre of the Absurd či francouzským Théâtre de l’absurde, je literární a divadelní směr, který se výrazně rozvinul v polovině 20. století, zejména v 50. a 60. letech, s dozvuky až do současnosti. Jeho kořeny a nejvýznamnější rozvoj probíhal především ve Francii, kde Paříž sloužila jako centrum pro setkávání a tvorbu mnoha klíčových autorů, a ve Velké Británii a Irsku. Vliv absurdního dramatu se však rozšířil po celém světě, včetně Spojených států amerických, Německa a zemí střední a východní Evropy, jako bylo tehdejší Československo, kde se objevila domácí podoba absurdní dramatiky.
🌍 Kontext vzniku
Vznik absurdního dramatu je neodmyslitelně spjat s hlubokými společenskými, historickými a filozofickými proměnami, které otřásly západní civilizací v první polovině 20. století. Filozofickým základem se stala existencialistická filozofie, zejména dílo Alberta Camuse, jehož esej „Mýtus o Sisyfovi“ (1942) klíčově definuje absurditu jako střet člověka toužícího po smyslu a mlčícího, iracionálního světa, který mu žádný smysl nenabízí. Dále na něj měly vliv myšlenky Sørna Kierkegaarda, Martina Heideggera a Jean-Paula Sartra, které zdůrazňovaly absenci inherentního smyslu v lidské existenci, pocit odcizení, úzkosti a svobody spojené s odpovědností. Historické pozadí je charakterizováno dvěma světovými válkami, především hrůzami druhé světové války, holocaustu a hrozbou atomové bomby, které dramaticky otřásly vírou v pokrok, racionalitu a humanistické hodnoty. Tato zkušenost vedla k pocitu hluboké deziluze, ztrátě orientace a přesvědčení, že tradiční společenské a morální řády se zhroutily. Studená válka s hrozbou jaderného zničení a ideologickou polarizací jen posílila pocit bezmoci jednotlivce vůči nekontrolovatelným silám. Společenské změny zahrnovaly rapidní urbanizaci, rozvoj masové kultury a konzumerismu, které přispívaly k pocitu anonymity a prázdnoty života. V souvislosti s těmito jevy došlo k hluboké krizi jazyka a komunikace, kdy se jazyk jevil jako nedostatečný k vyjádření skutečné podstaty bytí, stával se manipulativním nástrojem, nebo naopak ztrácel smysl v proudu prázdných frází. Absurdní drama se nevymezovalo proti jednomu konkrétnímu předchozímu směru, ale spíše proti celé tradici realistického a naturalistického dramatu s jeho logickou zápletkou, psychologicky propracovanými postavami, kauzalitou událostí a srozumitelným jazykem. Odmítalo iluzi, že svět je racionální a pochopitelný, a bořilo tradiční dramatické konvence Aristotelovy poetiky. Zároveň se vymezovalo proti angažovanému divadlu, které se snažilo nabízet jasná řešení nebo předávat konkrétní poselství. Naopak, absurdní drama navazovalo na avantgardní směry počátku 20. století, jako byl dadaismus (s jeho destrukcí smyslu a důrazem na nesmyslnost), surrealismus (snová logika, iracionální propojení, podvědomí) a expresionismus (deformace reality, subjektivní prožitek). Inspiraci čerpalo také z díla Alfreda Jarryho a jeho hry „Král Ubu“, která šokovala svou groteskností a nerespektováním konvencí. K založení tohoto směru nedošlo skrze manifest, ale spíše skrze souběžnou tvorbu řady dramatiků, kteří nezávisle na sobě tvořili v podobném duchu. Termín „Theatre of the Absurd“ poprvé použil a definoval literární kritik Martin Esslin v roce 1960. K hlavním představitelům a u zrodu stál především Samuel Beckett (často považovaný za nejvýznamnějšího), Eugène Ionesco, Arthur Adamov a Jean Genet. Dále k němu bývají řazeni Harold Pinter (někdy vymezen jako „drama ohrožení“) nebo Edward Albee ve Spojených státech. Tito autoři se stali pilíři nového divadelního myšlení, které reflektovalo poválečný stav lidské duše a světa.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou absurdního dramatu je především radikální popření tradičních dramatických konvencí a zobrazování světa jako chaotického, nesmyslného a cizího místa. Typická témata a motivy zahrnují absurditu lidské existence, pocit odcizení, marnosti a prázdnoty, neschopnost smysluplné komunikace, osamělost a izolaci jedince, cykličnost a bezvýchodnost času, hledání smyslu života, které nenachází odpověď, motiv smrti, stáří a rozpadu, nejistotu identity a ztrátu individuality, odmítnutí logiky a kauzality a reflexi moci a bezmoci. Obraz typického hrdiny je charakteristický jeho bezejmenností nebo obecnými jmény (např. Vladimír a Estragon v Beckettově hře Čekání na Godota, Stařec a Stařena v Ionescových Židlích). Hrdina postrádá psychologickou hloubku a vývoj, je spíše typem, loutkou nebo archetypem. Často je neschopný jednat, pasivní, uvězněný v opakujících se situacích, odcizený světu i sám sobě, hledající smysl, ale bezradný. Je závislý na druhých, často v patologických vztazích, a ztrácí paměť, identitu nebo smysl pro realitu. Obvyklé prostředí je minimalistické, neurčité, symbolické a často klaustrofobické – může to být pustina s jedním stromem, prázdná místnost, čekárna nebo cesta. Nejedná se o realistické kulisy, spíše o metaforu vězení nebo bezvýchodné situace. Konflikty nejsou založeny na vnějších dějových střetech, ale jsou spíše vnitřní, existenciální. Konflikt se odehrává mezi člověkem a bezvýznamností světa, mezi touhou po smyslu a jeho absencí, v neschopnosti komunikace, vzájemném nepochopení postav nebo v absurdních situacích, které se nikdy nevyřeší. Často jde o konflikt jedince s jazykem samotným, který se stává nefunkčním. Jazyk a styl jsou klíčové pro vyjádření absurdity. Dochází k dezintegraci jazyka, který ztrácí svou komunikační funkci a stává se prázdnou frází, klišé nebo nesmyslným žvatláním. Velmi časté je opakování frází, slov nebo celých replik, které zdůrazňuje marnost a cykličnost. Autoři hojně využívají klišé a banality vytržené z kontextu, slovní hříčky, dvojsmysly a paradox. Významné jsou ticho a pauzy, které narušují plynulost dialogu a zdůrazňují nemožnost komunikace. Dochází ke smíšení tragických a komických prvků, často s černým humorem a groteskou. Dialogy jsou často nelogické, nepředvídatelné a postavy se míjejí v promluvách. Kompozice a vyprávěcí postupy jsou charakterizovány a-kauzalitou, tedy absencí logické posloupnosti děje, jasného začátku, prostředku a konce. Často se objevuje cyklická struktura, kdy se děj vrací k výchozímu bodu nebo se situace opakují bez posunu. Chybí tradiční dramatická zápletka s gradací a rozuzlením; děj je spíše sledem obrazů nebo situací. Drama je často statické, kdy se nic podstatného neděje a postavy jen čekají, mluví nebo přežívají. Autoři narušují iluzi reality, například prolamováním čtvrté stěny, a používají grotesknost a parodii tradičního divadla. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou především drama, často označované jako anti-drama nebo tragikomédie. Může obsahovat prvky frašky, grotesky nebo komedie, ale vždy s hlubokým, tragickým existenciálním podtextem. Charakteristické jsou jednoaktovky nebo kratší hry, které lépe udržují atmosféru absurdity a koncentrují její poselství.
👥 Zastupci
Absurdní drama, klíčový literární směr 20. století, se zrodilo z poválečného existenciálního pocitu odcizení a marnosti, reflektujíc přesvědčení, že lidská existence nemá žádný inherentní smysl a komunikace se rozpadá. Mezi nejvýznamnější světové autory patří Samuel Beckett, jehož hra “Čekání na Godota“ ztělesňuje marnost lidského čekání a absence smyslu v opakujících se, bezvýchodných situacích, a “Konec hry“ pak zobrazuje klaustrofobický svět plný fyzického i emocionálního úpadku. Eugène Ionesco se proslavil dílem “Plešatá zpěvačka“, které ukazuje rozpad komunikace a banalitu existence skrze nonsensové dialogy a absurdní situace, a “Nosorožec“, jež alegoricky pojednává o konformitě a ztrátě individuality tváří v tvář ideologické nákaze. Jean Genet se v “Služkách“ zabývá iluzí, realitou a rituály moci skrze hru identit a neustálé převlékání rolí v uzavřeném prostředí. Harold Pinter, mistr tísnivé atmosféry, ve hře “Narozeniny“ využívá nejasných hrozeb a mlčenlivosti k vyjádření úzkosti a ohrožení individuality. Arthur Adamov, další z průkopníků, ve hře “Profesor Taranne“ zobrazuje ztrátu identity a odcizení jednotlivce ve světě, který zpochybňuje jeho existenci. Z českých autorů je nejvýraznějším představitelem Václav Havel, jehož “Zahradní slavnost“ satirizuje byrokratickou řeč, rituály moci a absurditu totalitního systému skrze protagonistu, který se ztrácí v prázdných frázích, a “Audience“ pak komickým způsobem reflektuje bezvýchodnost útlaku a kompromisů v disidentském prostředí. Dalším významným českým autorem je Ladislav Smoček, jehož “Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho“ je plné nonsensu, bizarních postav a nečekaných zvratů, které ukazují rozpad logiky a mezilidské komunikace v banálním bytovém prostředí. Tyto autory a jejich díla spojuje odmítnutí tradiční dramatiky, narativní logiky a smysluplné komunikace, což je esenciální pro absurdní drama.
📈 Vývoj
Absurdní drama, známé také jako divadlo absurdity, se začalo formovat v poválečné Evropě, zejména ve Francii, na konci 40. a počátku 50. let 20. století. Jeho vznik je úzce spjat s filosofickými proudy existencialismu a s prožitkem hrůz druhé světové války, holokaustu a studené války, které vedly k hluboké deziluzi z tradičních hodnot, náboženství a lidské schopnosti komunikovat a najít smysl. Přestože filosofové jako Albert Camus psali o absurdnu, divadelní směr samotný se inspiroval spíše dřívějšími avantgardními proudy jako dadaismus a surrealismus (např. Alfred Jarry a jeho “Král Ubu“). Období vrcholu absurdního dramatu nastalo v 50. a první polovině 60. let, kdy vznikla většina kanonických děl Becketta, Ionesca, Geneta, Adamova a Pintera. Tato díla se vyznačovala absencí konvenční zápletky, cyklickou nebo statickou strukturou, rozpadem jazyka a dialogu na nonsens nebo prázdné fráze, absurdními a iracionálními situacemi, klaustrofobickým prostředím a pocitem existenční úzkosti. Postupný ústup jako dominantního směru nastal koncem 60. a v 70. letech, kdy se sice jeho principy a témata dále rozvíjely, ale již ne v tak čisté formě. Mnozí autoři se posunuli k formám, které více reflektovaly sociální a politické problémy, nebo se transformovali do jiných proudů, jako je postmoderní divadlo. Raná fáze se často soustředila na čistě existenciální otázky a rozklad jazyka (např. raný Beckett a Ionesco), zatímco v pozdějších dílech některých autorů, nebo v rámci národních variant, se objevovala silnější společenská kritika a politická alegorie. Regionální a žánrové varianty zahrnují především francouzskou školu (Beckett, Ionesco, Adamov), která byla silně ovlivněna existencialismem a jazykovými experimenty, britskou variantu (Pinter), charakteristickou tísnivou atmosférou, podtextem a ohrožením skrytým v každodennosti, a středoevropskou variantu (Havel, Smoček), která se často stávala alegorií života v totalitním režimu a satirou na byrokracii a deformaci jazyka moci. Tyto rozdíly sice existovaly, ale jádro filozofie a estetiky zůstalo pro všechny společné.
💫 Vliv
Vliv absurdního dramatu na pozdější literaturu a umění je nedocenitelný a dalekosáhlý. Jeho dekonstrukce narativu, zpochybňování jazyka a smysluplnosti existence otevřely dveře postmoderní literatuře a umění, které následně rozvíjely podobné témata a formální experimenty. Z něj vychází celá řada pozdějších dramatiků, jako je americký Edward Albee, jehož dílo „Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ sice není čistě absurdní, ale hraje si s iluzí a realitou, nebo Sam Shepard, který ve svých hrách často mísí realismus se snovými a absurdními prvky. Tom Stoppard, ačkoliv intelektuálnější a hravější, rozvíjí jazykovou hru a metateatrální prvky, které mají kořeny v absurdní tradici. Absurdní drama silně ovlivnilo experimentální divadlo, které se osvobodilo od klasických narativních struktur a zaměřilo se na fyzické divadlo, performanci, nebo vizuální aspekty. Také se promítlo do kinematografie, kde můžeme nalézt prvky absurdní logiky, nonsensu a existenciální úzkosti ve filmech režisérů jako David Lynch nebo Charlie Kaufman. Při svém vzniku bylo absurdní drama přijímáno velmi rozporuplně. Mnozí diváci a kritici byli zmateni a pobouřeni absencí jasného děje, psychologicky propracovaných postav a smysluplného sdělení, vnímali je jako provokaci nebo nesmysl. Nicméně, progresivní kritika a intelektuálové, jako byl Martin Esslin, který termín “divadlo absurdity“ zpopularizoval ve své knize z roku 1961, ho oslavovali jako hluboké a aktuální zrcadlo moderní doby. V totalitních režimech, jako bylo komunistické Československo, byla díla autorů jako Václav Havel zakázána a cenzurována kvůli své alegorické kritice systému a subverzivnímu zpochybňování oficiální propagandy. Dnes je absurdní drama vnímáno jako klasika světové dramatiky 20. století a jeho autoři jsou považováni za kanonické postavy. Díla jako “Čekání na Godota“ nebo “Plešatá zpěvačka“ jsou neustále uváděna na divadelních scénách po celém světě, a jejich relevanci potvrdila i řada filmových, televizních a rozhlasových adaptací. Témata odcizení, rozpadu komunikace, marnosti a byrokratické absurdnosti jsou stále aktuální a rezonují s moderní společností, což zajišťuje tomuto směru trvalou popularitu a studijní zájem. Jeho vliv lze vidět i v moderních komediálních formách, které využívají nonsensu a surrealismu k reflexi složitosti lidské existence.