📖 Úvod
Abolicionistická literatura, anglicky Abolitionist Literature, je literární směr, který se rozvíjel především v 18. a 19. století, s největším rozkvětem v polovině 19. století, zejména v letech předcházejících Americké občanské válce, a to primárně ve Spojených státech amerických; významné, byť v menší míře, bylo i její působení ve Velké Británii a dalších evropských koloniálních mocnostech, které čelily problematice transatlantického obchodu s otroky a otroctví v koloniích.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku abolicionistické literatury je úzce spjato s dlouhodobou existencí otroctví, zejména transatlantického obchodu s otroky, který od 16. do 19. století přivlekl miliony Afričanů na americký kontinent a do karibských oblastí; toto brutální zřízení bylo v 18. a 19. století zásadní součástí ekonomiky jižních států USA, založené na plantážním hospodářství (bavlna, tabák, cukr). Filozofické pozadí bylo hluboce ovlivněno osvícenskými myšlenkami 18. století, které prosazovaly ideály svobody, rovnosti a přirozených práv pro všechny lidi, ačkoli zpočátku se tyto principy neaplikovaly na otroky; důležitou roli hrála také křesťanská morálka, zejména vliv protestantských náboženských hnutí, jako byli kvakeři, metodisté a baptisté, kteří začali otroctví odsuzovat jako nemorální a protikřesťanské a stáli u prvopočátků organizovaného odporu. U vzniku abolicionistického hnutí, a tedy i literatury, nestál jeden zakladatel, nýbrž celá řada osobností a skupin; mezi klíčové postavy patřili například vydavatel a aktivista William Lloyd Garrison, který založil vlivné abolicionistické noviny „The Liberator“; bývalý otrok a řečník Frederick Douglass, jehož autobiografické narativy měly obrovský dopad; spisovatelka Harriet Beecher Stowe, autorka „Strýčka Tomovy chaloupky“; aktivistka a bývalá otrokyně Sojourner Truth; a legendární „dirigentka“ podzemní železnice Harriet Tubman. Politická situace v USA byla v polovině 19. století krajně napjatá kvůli otázce otroctví, která rozdělovala zemi na svobodný Sever a otrokářský Jih; debaty v Kongresu se točily kolem přijímání nových států do Unie jako svobodných či otrokářských, a kolem zákonů jako „Fugitive Slave Act“ (1850), který ukládal povinnost vracet uprchlé otroky jejich pánům, a to i v severních státech, což paradoxně posílilo abolicionistické nálady na Severu. Společenské změny zahrnovaly vznik a růst silných abolicionistických společností (např. American Anti-Slavery Society), zapojení žen do veřejného života prostřednictvím hnutí proti otroctví, a aktivní účast afroamerických komunit, které bojovaly za svou svobodu a práva. Abolicionistická literatura se vymezovala proti instituci otroctví samotné, proti rasismu, který ji ospravedlňoval, proti ekonomickým zájmům Jihu, které na otroctví stály, a proti všem formám právní i společenské nespravedlnosti a dehumanizace; kritizovala dobové narativy, které prezentovaly otroky jako méněcenné bytosti, nebo otroctví jako „pozitivní dobrodiní“ pro Afričany. Navazovala na rané protesty proti otroctví, zejména ze strany kvakerů v Pensylvánii, na britské abolicionistické hnutí, které vedlo k zákazu obchodu s otroky v Britském impériu v roce 1807 a zrušení otroctví v roce 1833, a na osvícenské ideje o univerzálních lidských právech.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika abolicionistické literatury byly silně determinovány jejím primárním cílem: přesvědčit veřejnost o nemorálnosti a nespravedlnosti otroctví a podpořit jeho zrušení; byla tedy inherentně didaktická, propagandistická a apelativní, snažící se vyvolat silné emocionální reakce. Typická témata a motivy zahrnovaly detailní a často drastické popisy krutosti otroctví: fyzické a psychické týrání, bičování, znásilňování, rozdělování rodin (zejména odtržení dětí od matek), ztráta lidské důstojnosti a identity, dehumanizace otroků, ale i morální úpadek otrokářů, kteří se pod vlivem moci stávali tyrany; kontrastem k těmto hrůzám byla silná touha po svobodě, motiv útěku na Sever (často pomocí „Podzemní železnice“) a boj za lepší život. Častým motivem bylo také pokrytectví jižanských křesťanů, kteří se hlásili k Bohu, ale zároveň vlastnili a týrali otroky. Obraz typického hrdiny byl dvojí: na jedné straně to byl otrok (často žena nebo dítě), který se snažil přežít v nelidských podmínkách, uniknout nebo se vzepřít útlaku, demonstrující sílu ducha a nezlomnost lidské vůle; na straně druhé to byl abolicionista (bílý či černý), který obětoval svůj čas, majetek a někdy i život v boji za práva otroků. Obvyklé prostředí zahrnovalo plantáže na americkém Jihu s jejich otrockými ubikacemi, otrokářské trhy, cesty směřující na svobodný Sever, ale i domovy abolicionistů, kostely a soudní síně, kde probíhaly debaty a procesy týkající se otroctví. Konflikty byly převážně morální a společenské: boj svobody proti otroctví, práva proti bezpráví, lidskosti proti krutosti, morálky proti ekonomickým zájmům, a také individuální konflikt v duši člověka, který musí volit mezi pohodlím otroctví a nebezpečnou cestou ke svobodě. Jazyk a styl byly často velmi emocionální, rétorické a patetické, s cílem otřást svědomím čtenáře; autoři používali živé, často naturalistické popisy utrpení, ale i idealizované obrazy statečnosti a víry, běžné bylo používání biblických narážek a morálních apelů, často ve stylu kázání, s jednoduchým, přímým jazykem, který měl oslovit široké vrstvy. Kompozice vyprávění byla často lineární, obzvláště v otrockých narativech, které sledovaly život hrdiny od narození v otroctví, přes utrpení, až po útěk a získání svobody; často se využívala vypravěcí perspektiva první osoby, aby se čtenář mohl lépe vcítit do prožitků otroka. Mezi nejčastější literární žánry patřily: „Otrocké narativy (Slave Narratives)“ – autobiografické příběhy bývalých otroků, které byly nesmírně vlivné pro svou autenticitu a svědectví o hrůzách otroctví (např. Frederick Douglass: “Narrative of the Life of Frederick Douglass, an American Slave, Written by Himself„; Harriet Jacobs: “Incidents in the Life of a Slave Girl„); “Romány s abolicionistickou tematikou“ – fikční díla, která dramatizovala otroctví a jeho dopady (nejznámější je Harriet Beecher Stowe: “Strýček Tomova chaloupka„, anglicky “Uncle Tom’s Cabin„, která prodala miliony výtisků a stala se celosvětovým fenoménem). Dále se objevovaly “eseje a pamflety“ (např. “Appeal to the Coloured Citizens of the World“ od Davida Walkera), “protestní poezie“ (např. John Greenleaf Whittier), “hymny a písně“ s abolicionistickým poselstvím a “veřejné projevy a kázání“ abolicionistických řečníků, přičemž všechny tyto formy sloužily k rozšiřování povědomí a mobilizaci proti otroctví.
👥 Zastupci
Abolicionistická literatura je literární směr, který se rozvíjel především ve Spojených státech amerických v první polovině 19. století s cílem odsoudit otroctví a podpořit jeho okamžité zrušení. Jejím primárním účelem bylo morálně apelovat na čtenáře, šířit povědomí o krutosti otroctví a mobilizovat veřejné mínění k politické akci. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto směru patří Harriet Beecher Stowe, jejíž román Strýček Tomova kajuta (Uncle Tom„s Cabin, 1852) se stal jedním z nejvlivnějších děl v historii a dramaticky posílil abolicionistické hnutí v USA i ve světě; román představuje krutost otroctví prostřednictvím lidských příběhů a emocionálně apeluje na svědomí čtenáře, což ho činí silnou ilustrací směru. K dílu se váže i A Key to Uncle Tom„s Cabin (1853), která dokumentuje fakta a svědectví, na nichž je román založen, čímž doplňuje a legitimizuje původní fikci. Dalším klíčovým autorem je Frederick Douglass, bývalý otrok, jehož autobiografie Vyprávění života Fredericka Douglasse, amerického otroka (Narrative of the Life of Frederick Douglass, an American Slave, 1845) a Můj otrokářský život a svoboda (My Bondage and My Freedom, 1855) poskytují autentické a silné svědectví o hrůzách otroctví z první ruky, což ho činí ústřední postavou a hlasem hnutí. Tyto autobiografie nabízejí nezastupitelný vhled do otrocké zkušenosti a inspirovaly mnohé. Sojourner Truth, další bývalá otrokyně, je známá především svým projevem Ain„t I a Woman? (1851), který pronesla na Ohio Women“s Rights Convention; ačkoli se nejedná o psané dílo v tradičním smyslu, její rétorika a poselství o rovnosti ras i pohlaví ji řadí mezi nejvýznamnější postavy abolicionistické a ženské emancipační literatury a dokládá sílu orální tradice v hnutí. Její vyprávění The Narrative of Sojourner Truth: A Northern Slave (1850) zaznamenané Olive Gilbert detailně popisuje její život a boj za svobodu. William Lloyd Garrison byl prominentní redaktor a aktivista, jehož noviny The Liberator (1831-1865) sloužily jako nekompromisní platforma pro radikální abolicionismus a morální přesvědčování; jeho redakční práce a publikace ilustrují sílu periodického tisku v šíření abolicionistických idejí. John Greenleaf Whittier, básník, je autorem mnoha děl jako Verše proti otroctví (Poems Written During the Progress of the Abolition Question, 1838) a proslul jako “Básník abolicionismu“; jeho emotivní poezie dokázala oslovit široké vrstvy společnosti a přesvědčovat je o nespravedlnosti otroctví. Harriet Jacobs napsala autobiografii Incidents in the Life of a Slave Girl (1861), která podává unikátní ženský pohled na otroctví a sexuální zneužívání, čímž zásadně rozšiřuje perspektivu na tuto problematiku. Lydia Maria Child editovala a pomáhala vydat dílo Harriet Jacobs a sama byla autorkou vlivné knihy An Appeal in Favor of That Class of Americans Called Africans (1833), která byla jedním z prvních komplexních argumentů proti otroctví. Česká abolicionistická literatura v americkém kontextu neexistuje, jelikož otroctví v takové formě nebylo součástí české historie a české země se nacházely v jiné geopolitické situaci.
📈 Vývoj
Abolicionistická literatura se začala formovat koncem 18. století v USA, ale výrazně nabrala na síle na počátku 19. století, zejména s rozvojem organizovaného abolicionistického hnutí. Její kořeny sahají do osvícenských ideálů, křesťanských hnutí jako druhé velké probuzení a kvakerských protipracovních sentimentů. Raná fáze (přibližně 1830–1840) byla charakterizována vznikem radikálního abolicionismu prosazujícího okamžité a bezpodmínečné zrušení otroctví, zejména prostřednictvím morálního přesvědčování, petic, veřejných projevů a pamfletů. V této době vznikly významné organizace jako American Anti-Slavery Society (1833), a periodika jako The Liberator. Klíčovým žánrem se staly otrocké narativy (slave narratives), autobiografická svědectví bývalých otroků, které osobně a bezprostředně odhalovaly krutost systému. Období vrcholu (přibližně 1840–1860) bylo poznamenáno eskalací politického napětí kolem otroctví. V této době dosáhla abolicionistická literatura svého největšího vlivu a čtenářského dosahu. Zákony jako Fugitive Slave Act (1850) vyostřily konflikt a přiměly mnoho seveřanů k přímé účasti v hnutí. Vrcholem tohoto období bylo vydání románu Strýček Tomova kajuta Harriet Beecher Stowe v roce 1852, který se stal celosvětovým bestsellerem a významně ovlivnil veřejné mínění. Tento román posunul debatu o otroctví z abstraktní roviny do emocionálně nabitých individuálních příběhů. V této době se také objevovaly další literární formy jako poezie (John Greenleaf Whittier) a romány s abolicionistickou tematikou. Postupný ústup abolicionistické literatury jako samostatného proudu nastal s vypuknutím Americké občanské války (1861–1865) a především po přijetí 13. dodatku Ústavy USA (1865), který otroctví formálně zrušil. Cíl hnutí byl dosažen, a tak se pozornost přesunula na otázky občanských práv, rekonstrukce a boj proti rasové diskriminaci (Jim Crow Laws), což dalo vzniknout novým literárním proudům. Nicméně, témata a formy abolicionistické literatury se transformovaly a ovlivnily pozdější literaturu Afroameričanů a literaturu sociální spravedlnosti. Z žánrových variant dominovaly otrocké narativy (autobiografie), sentimentální romány, poezie, eseje, pamflety a novinové články. Regionálně byl směr nejsilnější na severu Spojených států, kde nacházel podporu a mohl se svobodněji šířit, zatímco na jihu byl potlačován a cenzurován.
💫 Vliv
Vliv abolicionistické literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý. Stala se základním kamenem pro pozdější literaturu bojující za sociální spravedlnost a lidská práva, včetně literatury hnutí za občanská práva ve 20. století (např. Richard Wright, James Baldwin, Ralph Ellison, Maya Angelou), která navázala na témata útlaku, odporu a hledání důstojnosti. Položila základy afroamerické literatury a dala hlas autorům z marginalizovaných skupin. Žánr otrockých narativů se stal předchůdcem memoárů a autobiografií, které dodnes slouží k vyjádření osobní zkušenosti s útlakem. Ovlivnila také realismus a naturalismus v americké literatuře, neboť bez obalu líčila drsné sociální reality. V době svého vzniku byla abolicionistická literatura přijímána velmi kontroverzně. Na severu se setkávala s velkým uznáním a pochvalou, zejména mezi reformátory, církevními kruhy a rostoucími vrstvami veřejnosti, která byla šokována a pohnuta odhalenými hrůzami otroctví. Byla vnímána jako morální nutnost a nástroj k probuzení svědomí národa. Na jihu USA však byla tato literatura divoce kritizována, odsuzována jako propaganda, lži a pomluvy, které ohrožovaly jejich ekonomický a sociální systém. Byla vnímána jako podněcování k vzpouře a narušování společenského pořádku. Mnohé abolicionistické knihy, včetně Strýčka Tomovy kajuty, byly na jihu zakázány, páleny a cenzurovány, a jejich distribuce byla považována za trestný čin. Autoři a vydavatelé čelili hrozbám, násilí a perzekuci. Jižní státy dokonce produkovaly vlastní „anti-Tom“ literaturu, která se snažila romantizovat otroctví a vykreslit otroky jako spokojené a loajální, zatímco abolicionisty zobrazovala jako fanatiky. Dnes je abolicionistická literatura vnímána jako nesmírně důležitá historická a literární kapitola, která zásadně formovala americkou identitu a předcházela občanské válce. Zatímco literární kvalita některých sentimentálních románů je předmětem kritiky kvůli jejich dobovým konvencím nebo paternalistickým tendencím, otrocké narativy, jako ty od Fredericka Douglasse, jsou vysoce ceněny pro svou literární sílu, eloquenci a hluboký historický vhled. Strýček Tomova kajuta je stále studován pro svůj mimořádný sociální dopad, i když jeho samotný literární styl může být diskutabilní. Existuje mnoho filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací. Román Strýček Tomova kajuta byl nesčetněkrát adaptován do divadelních her (které byly v 19. a počátkem 20. století nesmírně populární, byť často s problematickým rasistickým stereotypizováním postav), filmů (od němých filmů po televizní adaptace) a dalších médií. Filmy jako 12 let v řetězech (12 Years a Slave, 2013) jsou moderní adaptace otrockých narativů (v tomto případě Solomona Northupa), které dokládají trvalou relevanci a sílu těchto příběhů. Film Amistad (1997) také zpracovává témata otroctví a boje za svobodu. Životopisy Fredericka Douglasse, Sojourner Truth a dokumenty o Underground Railroad (Podzemní železnici) jsou neustále produkovány a interpretovány v muzeích a na historických místech, což ukazuje na živý zájem o tuto kapitolu dějin a její literární odkaz. Abolicionistická literatura zůstává klíčovým zdrojem pro pochopení amerického boje za lidská práva a je neustále analyzována z hlediska jejího historického, sociálního a literárního významu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Abolicionistická literatura na Rozbor-dila.cz →