📖 Úvod
Český název tohoto literárního směru, respektive organizace sdružující levicově orientované umělce a intelektuály, je Levá fronta. Původní název je rovněž Levá fronta. Její činnost se časově zařazuje do 20. století, konkrétně do meziválečného období, s největší aktivitou v letech 1930 až 1938. Rozvíjela se především v Československu, s centrem dění v Praze, ale s vlivem na celou tehdejší československou kulturní scénu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Levé fronty je hluboce zakořeněno v dynamice první Československé republiky a širšího evropského vývoje po první světové válce. U jejího zrodu stáli významní teoretici a umělci, jako byli Bedřich Václavek (hlavní ideolog a teoretik, který formuloval programové zásady Levé fronty), Karel Teige (významný teoretik avantgardy, kritik a organizátor, který hrál klíčovou roli v propojení s předchozími avantgardními směry jako Devětsil a aktivně se podílel na formování a teoretickém ukotvení Levé fronty), Zdeněk Nejedlý (profesor, literární historik a pozdější ministr školství, který poskytoval Levé frontě ideologickou i organizační podporu a zastřešení, byť jeho názory se někdy lišily od radikálnějších proudů uvnitř hnutí), ale také Vítězslav Nezval, Karel Honzík, Václav Vaněk, E. F. Burian a mnoho dalších, kteří sdíleli levicové smýšlení a touhu po angažovaném umění. Politická situace v Československu byla poznamenána existencí demokratického státu uprostřed bouřlivé Evropy, ale zároveň rostoucím vlivem socialistických a komunistických idejí, ovlivněných Velkou říjnovou socialistickou revolucí v Rusku a vznikem Komunistické strany Československa. Hospodářská krize třicátých let jen prohloubila sociální napětí, nezaměstnanost a kritiku kapitalistického systému, což posilovalo volání po radikálních společenských změnách. Společenské změny zahrnovaly pokračující industrializaci, urbanizaci a rozvoj moderní techniky, což vedlo k novým společenským třídám (dělnictvo) a k potřebě nového, relevantního umění, které by oslovovalo široké masy a reflektovalo jejich životní podmínky a aspirace. Levá fronta se ostře vymezovala proti předchozím uměleckým směrům, které vnímala jako buržoazní, formalistické, elitářské a odtržené od společenské reality. Kritizovala estetiku „l„art pour l“art“ (umění pro umění), estetismus, individualismus, romantismus a jakékoli umění, které postrádalo společenský přesah a angažovanost. Jejím cílem bylo překonat „čisté umění“ a vytvořit umění, které by sloužilo společnosti a revolučnímu boji za socialistické uspořádání. Navazovala na myšlenky proletářské literatury, sovětské avantgardy (zejména LEF – Levý front umění, v čele s Majakovským, který představoval ideál angažovaného umělce), konstruktivismus, funkcionalismus v architektuře a designu (principy účelnosti a ekonomie materiálu aplikované i na umění) a na sociologismus v umění (zdůrazňování společenských funkcí a geneze umění). Filozoficky se pevně opírala o marxismus-leninismus a dialektický materialismus, chápaný jako základ pro kritiku stávající společnosti a pro budování nové, socialistické kultury, která by sloužila emancipaci pracujících mas.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Levé fronty se vyznačovaly silnou ideologickou a sociální angažovaností, s cílem transformovat umění v nástroj společenské změny a revolučního boje. Typická témata a motivy zahrnovaly sociální spravedlnost, kritiku kapitalismu, vykořisťování, sociální nerovnosti a chudoby, dále oslavu práce, dělníka, revoluce a budování nové, socialistické společnosti. Častým motivem byla industrializace, moderní technika, urbanismus, kolektivismus a plánovaná ekonomika, zdůrazňující sílu společenství a organizace nad individuem. Často se objevovalo i téma ohrožení fašismem a potřeby jednotné fronty proti němu. Obraz typického hrdiny nebyl idealizovaným jedincem v romantickém smyslu, nýbrž reprezentantem třídy – často to byl uvědomělý dělník, budovatel, inženýr, aktivní proletář, nebo kolektivní hrdina (například celá tovární brigáda), který se aktivně podílel na společenských a politických změnách a byl nositelem pokroku. Obvyklé prostředí se přesouvalo z buržoazních salonů a idylické přírody do továren, na stavby, do průmyslových zón, městských periferií a na ulice, kde se odehrávaly skutečné životy pracujících a probíhal třídní boj. Konflikty byly primárně třídní boj, střet mezi kapitalistickou a socialistickou ideologií, boj za sociální spravedlnost a svobodu, boj proti nezaměstnanosti a chudobě, a později i boj proti rostoucímu fašismu. Jazyk a styl byly funkční, věcné, často strohé, přímočaré a maximálně srozumitelné pro široké masy, s cílem efektivně komunikovat ideologické poselství. Často využíval publicistický, agitační a manifestační tón. Typické bylo použití heslovitosti, zkratky, technických termínů, statistik, hovorového jazyka a proletářského slangu, aby se literatura přiblížila skutečnému životu a byla autentická. V poezii se objevovaly rytmické a melodické prvky vhodné pro masovou recitaci a sborový přednes. Kompozice děl Levé fronty byla často kolážovitá, montážní, dokumentární, s důrazem na faktografii, autenticitu a citace skutečných událostí nebo dokumentů. Byla preferována nekonvenční typografie a grafická úprava textu, často inspirovaná plakátem a novinovým tiskem. Vyprávěcí postupy zahrnovaly objektivní popis, reportážní styl, chronologické i nelineární vyprávění, vždy s důrazem na společenský kontext a funkci textu. Nejčastější literární žánry či podžánry byly sociální román (s kritickým pohledem na společenské poměry), sociální drama (s výchovným a agitačním prvkem), proletářská poezie (často s kolektivistickými motivy), angažovaná poezie, reportáže (často s literárními ambicemi a důrazem na společenský problém), manifesty, teoretické články a eseje, které formulovaly programové zásady. Významnou roli hrály také žánry přesahující literaturu, jako filmové scénáře a divadelní hry s výrazným agitačním a výchovným prvkem, neboť umění bylo chápáno jako integrální součást společenského a politického boje. Důraz byl kladen na „užitečnou“ funkci umění, které mělo sloužit jako nástroj propagace a výchovy mas k socialistickým ideálům a aktivnímu zapojení do revolučního procesu.
👥 Zastupci
Levá fronta byla významná česká avantgardní a politicko-umělecká skupina založená v roce 1929, která se snažila propojit umění s revoluční ideologií a sociální praxí. Mezi nejdůležitější české autory patřili Karel Teige, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Vladislav Vančura, Jiří Voskovec a Jan Werich. Karel Teige, hlavní teoretik Levá fronty, ve svém díle “Konstruktivismus a liquidace umění“ formuloval program funkcionálního umění, které mělo sloužit společenským a revolučním cílům, čímž představuje ideologické jádro hnutí. Vítězslav Nezval, ačkoliv později přešel k surrealismu, ve svých raných dílech jako “Edison“ oslavoval moderní techniku a pokrok, což rezonovalo s civilistickými a konstruktivistickými ideály Levá fronty, která vnímala umění jako nedílnou součást moderního, revolučního života. Konstantin Biebl, v díle “Nový Ikaros“, odrážel fascinaci moderní dobou, cestováním a vědeckotechnickým pokrokem, čímž se přiblížil civilistickému a progresivnímu pojetí světa prosazovanému Levou frontou, která viděla v technice nástroj pro budování nové společnosti. Vladislav Vančura ve svém románu “Pekař Jan Marhoul“ realisticky zobrazil sociální nespravedlnost a osud malého člověka, čímž naplnil požadavek Levá fronty na umění společensky angažované a sloužící proletariátu a jeho osvobození. Jiří Voskovec a Jan Werich, se svými ranými hrami pro Osvobozené divadlo, jako byla “Vest pocket revue“, experimentovali s formou a přinášeli satirický komentář k soudobé společnosti, což odpovídalo snaze Levá fronty o funkční, kritické a společensky relevantní umění, které se aktivně zapojuje do veřejného života. Na světové scéně byl inspirací Vladimir Majakovskij, jehož působení v ruské skupině “LEV (Levá fronta umění)“ s díly jako “LEV“ bylo přímým vzorem pro českou skupinu, neboť Majakovskij svým programem pro revoluční umění a jeho integraci do života výrazně ovlivnil myšlenky české Levá fronty.
📈 Vývoj
Levá fronta vznikla v roce 1929 v Československu jako reakce na stále se prohlubující sociální a politickou krizi, a zároveň jako radikální odnož avantgardního spolku Devětsil, jehož někteří členové se podle fronty odklonili od sociálního angažmá. Jejím hlavním cílem bylo vytvoření umění, které by sloužilo revolučním a socialistickým cílům, a to na základě marxisticko-leninské ideologie, jež odmítala buržoazní umění pro umění. Období vrcholu Levá fronty spadá do počátku 30. let, přibližně mezi lety 1929 a 1934, kdy skupina aktivně publikovala stejnojmenný časopis “Levá fronta“ (vycházel v letech 1930-1933), pořádala přednášky, diskuse, výstavy a propagovala své teoretické principy napříč různými uměleckými disciplínami. Mezi rané fáze patřila především teoretická artikulace konstruktivismu, funkcionalismu a civilismu, které měly být nástroji pro budování nové společnosti, a to vše s pevným ideologickým základem proletářského umění. Postupný ústup vlivu a následná proměna nastaly v polovině 30. let, kdy se Evropa potýkala s hrozbou fašismu a nacismu, což vedlo k nutnosti širší antifašistické jednoty, která přesahovala úzce vymezené umělecké a ideologické platformy Levá fronty. Někteří členové se rovněž odklonili k jiným směrům, například Vítězslav Nezval k surrealismu, zatímco jiní se více soustředili na přímou politickou činnost. Interní ideologické spory a vnější politický tlak vedly k tomu, že se skupina v roce 1936 oficiálně rozpustila, přestože mnozí její bývalí členové nadále pokračovali v antifašistickém a společensky angažovaném působení. Ačkoliv byla Levá fronta primárně českou skupinou, její teoretické principy ovlivnily řadu národních a žánrových variant, zejména v architektuře, kde prosazovala funkcionální a sociálně orientovanou tvorbu. V oblasti designu zdůrazňovala užitkovost a masovou produkci, ve filmu se zasazovala o dokumentární a společensky kritické snímky, ve fotografii o sociální reportáž a v literatuře o proletářskou poezii a společensky angažované drama, čímž se snažila překlenout propast mezi uměním a každodenním životem, mezi estetikou a etikou.
💫 Vliv
Vliv Levá fronty na pozdější literaturu a umění byl sice nepřímý a komplexní, ale zanechal hlubokou stopu, především v architektonické teorii a praxi, kde se funkcionální principy prosazované Karlem Teigem staly dominantními a ovlivnily vývoj české architektury na desítky let dopředu, byť často zbaveny svého původního revolučního ideologického obsahu. Její důraz na společensky angažované umění a umění sloužící lidu paradoxně připravil půdu pro pozdější nástup socialistického realismu po druhé světové válce, přestože Levá fronta sama odmítala jeho dogmatické formy, a mnoho jejích bývalých členů se muselo s tímto novým režimem vyrovnávat. Myšlenka, že umění má mít společenský účel a kriticky reflektovat realitu, se udržela v české literatuře a umění i v pozdějších obdobích, a ovlivnila autory a směry směřující k tzv. kritickému realismu. V době svého vzniku byla Levá fronta přijímána rozporuplně: z řad svých členů a sympatizantů, zejména z komunistického prostředí a mezi levicovými intelektuály, získávala pochvaly za svou revoluční vizi, progresivní ideály a nekompromisní kritiku buržoazního umění. Byla vnímána jako nositelka nové, sociálně spravedlivé kultury. Naopak konzervativní kritici ji ostře odsuzovali jako příliš politickou, propagandistickou a ničící tradiční estetické hodnoty. Pro tehdejší autority byla její radikální marxistická orientace podezřelá, což vedlo k cenzurním zásahům a obecné nedůvěře vůči její činnosti a publikacím, ačkoliv k přímému zákazu organizace nedošlo před jejím dobrovolným rozpuštěním. Dnes je Levá fronta vnímána jako klíčová, byť krátkodobá, kapitola v dějinách české avantgardy a politického myšlení, která se snažila o unikátní syntézu umělecké inovace a revoluční ideologie. Její teoretické práce jsou předmětem akademického studia v oblastech umění, architektury a sociologie. Přestože neexistují přímé filmové nebo divadelní adaptace samotného “hnutí Levá fronta“ jako takového, díla jejích předních členů, jako jsou romány Vladislava Vančury či hry Jiřího Voskovce a Jana Wericha, byla mnohokrát adaptována pro film, televizi a divadlo, čímž se myšlenky a umělecký odkaz těchto autorů udržují živé a relevantní pro současné publikum. Teigovy architektonické teorie jsou stále základním kamenem studia moderní architektury.