📖 Úvod
Samizdatové periodikum Vokno, známé také pod původním a plným názvem Vokno (časopis pro druhou kulturu), představuje významný fenomén 20. století, konkrétně období 70. a 80. let, a rozvíjelo se na území tehdejšího Československa. Jednalo se o jeden z nejvýznamnějších a nejrozšířenějších samizdatových časopisů, který sloužil jako platforma pro nezávislou kulturu a disent. Jeho hlavním cílem bylo poskytovat prostor pro texty, básně, recenze a úvahy, které nemohly být publikovány v oficiálních médiích kvůli přísné cenzuře komunistického režimu. Vokno se zaměřovalo na takzvanou „druhou kulturu“, tedy undergroundovou scénu zahrnující hudebníky, výtvarníky, spisovatele a filozofy, kteří odmítali kompromisy s režimem. Jeho existence byla nelegální a vydávání provázelo značné riziko pronásledování a perzekuce ze strany státní bezpečnosti (StB). Přesto se mu podařilo vydat řadu čísel, která se šířila v desítkách až stovkách kopií, přepisovaných na psacích strojích a ručně svazovaných, a tvořila tak klíčovou součást necenzurovaného informačního a kulturního oběhu v totalitním Československu. První číslo vyšlo v roce 1979 a Vokno se stalo symbolem odporu a svobody projevu v nesvobodné době.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Samizdatového periodika Vokno je neodmyslitelně spjato s obdobím tzv. normalizace v Československu, které následovalo po potlačení Pražského jara v roce 1968. Politická situace se vyznačovala tvrdým totalitním režimem, potlačením veškerých svobod, přísnou ideologickou kontrolou a systematickým pronásledováním jakéhokoli projevu disentu či nezávislého myšlení. Společenské změny zahrnovaly masivní čistky ve veřejném životě, exil tisíců intelektuálů a umělců a obecnou apatii a rezignaci části obyvatelstva. V reakci na tuto situaci se začala formovat tzv. undergroundová kultura, která odmítala spolupracovat s režimem a tvořila v ilegalitě svůj vlastní, nezávislý svět. Vznik Vokna byl přímou odpovědí na tuto atmosféru a snahu udržet při životě necenzurovaný kulturní a intelektuální dialog. U vzniku Vokna stála úzká skupina lidí kolem „druhé kultury„, především František “Čuňas“ Stárek, Martin Věchet a Ivan Jirous, který byl sice v době založení časopisu vězněn, ale jeho myšlenky a koncepce „druhé kultury“ byly pro Vokno určující. František Stárek, známý publicista a aktivista, se stal hlavním editorem a hybnou silou periodika. Vokno se primárně vymezovalo proti oficiální kultuře socialistického realismu, proti státní ideologii, cenzuře a veškerým projevům totalitní moci, která se snažila ovládat myšlení a kreativitu. Zároveň kritizovalo konzumní společnost a konformismus. Naopak navazovalo na fenomén samizdatu jako takového, který měl v Československu bohatou tradici již od padesátých let, na disentní literaturu a filozofii (např. Václav Havel), a především na undergroundovou hudbu a umění, jejichž nejznámějším představitelem byla skupina The Plastic People of the Universe. Filozoficky vycházelo z existenciálních myšlenek, důrazu na autenticitu, svobodu a integritu jedince tváří v tvář nesvobodě. Vokno bylo manifestací odporu proti normalizačnímu bezčasí a snahou o zachování morální a kulturní identity národa.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Samizdatového periodika Vokno byly určovány především jeho neoficiálním statutem a posláním být prostorem pro „druhou kulturu“. Typická témata a motivy zahrnovaly kritiku totalitního režimu, obhajobu svobody projevu a lidských práv, reflexi života v nesvobodě, existenciální otázky smyslu bytí a umění, ale také oslavu nezávislé kultury, přátelství a komunity. Velký důraz byl kladen na autentičnost a osobní zkušenost. Často se objevovaly motivy odporu, vzdoru, ale i melancholie a pocitu marginalizace. Obraz typického hrdiny nebyl jednotný, ale často představoval jedince na okraji společnosti – neoficiálního umělce, disidenta, undergroundového hudebníka nebo spisovatele, filozofa či aktivistu. Byl to člověk, který se odmítl přizpůsobit režimu, žil s vnitřní integritou a hledal pravdu a svobodu, často za cenu osobních obětí. Tito hrdinové byli často idealizováni pro svou odvahu a nonkonformitu. Obvyklé prostředí a konflikty se odehrávaly v neoficiálních prostorech – v bytech, na chalupách, v hospodách nebo ateliérech, které sloužily jako místa setkávání a tvorby „druhé kultury“. Konflikty byly primárně externí – s státní mocí, cenzurou, StB, soudy a vězením, ale objevovaly se i vnitřní konflikty spojené s dilematem kompromisu a odporu, se strachem, izolací a hledáním smyslu v nesvobodném světě. Jazyk a styl byl neformální, přímý, autentický a často syrový, zbavený autocenzury a ideologických frází oficiální produkce. Objevovala se ironie, satira, černý humor, ale i hluboká reflexe. Vokno míchalo literární, publicistické a dokumentární texty. Kompozice byla heterogenní a kolážovitá, odrážející pestrost příspěvků a žánrů. Nebyla zde žádná oficiální redakční hierarchie, spíše organický souhrn děl. Cílem bylo primárně sdílet informace a umění, které nemohlo vyjít oficiálně. Vyprávěcí postupy byly různorodé, od subjektivních deníkových záznamů přes objektivní zprávy o soudních procesech až po esejistické úvahy. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnovaly poezii (experimentální, reflexivní, protestní), prózu (poviedky, úryvky z románů, deníkové záznamy, memoáry), eseje (kulturní, filozofické, politické, sociologické), literární, hudební a filmové kritiky, rozhovory s významnými osobnostmi disentu a undergroundu, manifesty, glosy, reportáže z undergroundových akcí a dokumenty (např. přepis soudních jednání, petice). Vokno se stalo živou encyklopedií a archivem „druhé kultury“, odrážející její myšlenky, boje a estetiku.
👥 Zastupci
Samizdatové periodikum Vokno bylo klíčovým fenoménem českého undergroundu a disentu v období normalizace, nebylo literárním směrem v klasickém slova smyslu, nýbrž platformou pro svobodné myšlení a tvorbu v době cenzury, proto autory a díla je třeba chápat v kontextu širšího samizdatového a undergroundového hnutí, které Vokno reflektovalo a šířilo. „Ivan Martin Jirous (“Magor“)“ byl ústřední postavou undergroundu a jeho teoretikem; jeho sbírky “Magorův zápisník“ a “Labutí písně“ jsou stěžejní ukázkou vězeňské poezie a autentického, režimem pronásledovaného umění. “Egon Bondy“, filozof, spisovatel a básník, jehož “Invalidní sourozenci“ a “Básnické dílo“ (samizdatově šířené) představují hlubokou reflexi absurdity a kritiky totalitní společnosti, což odpovídalo intelektuálnímu základu samizdatu. “Václav Havel“ svými hrami jako “Audience“ a eseji “Moc bezmocných“ sice nebyl primárně undergroundový autor, ale jeho díla, hojně šířená v samizdatu, artikulovala morální a existenciální opozici vůči režimu a ovlivnila diskurz celého disentu, který Vokno zprostředkovávalo. “Milan Knížák“, vizuální umělec a hudebník, jehož experimentální performance a “Manifesty“ (např. “Zpráva o životě“), ovlivněné Fluxem, ztělesňovaly radikální umělecký projev, který Vokno propagovalo jako součást nezávislé kultury. “Ludvík Vaculík“ jako autor “Českého snáře“ a “Morčat“ představoval významnou tvář samizdatové prózy a fejetonistiky, která kriticky reflektovala normalizační poměry a formovala veřejnou debatu v ilegalitě. “The Plastic People of the Universe“, ačkoliv hudební skupina, jejich texty (často od Jirouse nebo Bondyho) a existence samotná, např. na albech jako “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned“ či “Co znamená vésti koně“, byly symbolem vzdoru a perzekuce, což přímo vedlo ke kauzám, které Vokno a další samizdatoví vydavatelé pokrývali. Z mezinárodních autorů, kteří ovlivnili myšlenkové podloží, lze jmenovat “George Orwella“, jehož romány “Nineteen Eighty-Four“ a “Animal Farm“ byly v samizdatu široce čteny jako přesná zobrazení totalitních mechanismů a manipulace s historií. Také “Allen Ginsberg“ a jeho “Kvílení“ symbolizovaly beatnický vzdor a svobodu projevu, které rezonovaly s duchem českého undergroundu a nezávislosti.
📈 Vývoj
Vznik samizdatového periodika Vokno (celým názvem „Vokno. Informace o současné české kultuře a společnosti“) se datuje do roku 1979, kdy jej založili František “Čuňas„ Stárek a jeho přátelé jako potřebu vytvořit platformu pro nezávislou kulturu a umění, která byla za normalizace potlačována a cenzurována, a to nejen pro literaturu, ale i pro výtvarné umění, hudbu, filozofii a sociální kritiku. Raná fáze Vokna byla charakterizována silným důrazem na undergroundovou kulturu, publikování textů Ivana Martina Jirouse, Egona Bondyho a dalších neoficiálních autorů, reportáže z koncertů a happeningů Plastic People of the Universe a dalších skupin, a také výtvarné reprodukce. Bylo to období, kdy se Vokno snažilo dokumentovat a propojovat roztříštěnou undergroundovou scénu. Období vrcholu nastalo v polovině 80. let, kdy Vokno dosáhlo největšího rozsahu a pestrosti obsahu, vydávalo se poměrně pravidelně (což bylo v podmínkách samizdatu obdivuhodné), a stalo se tak neoficiálním periodikem s nejširším záběrem, které přinášelo rozhovory s disidenty, eseje o filozofii, recenze zahraniční nezávislé hudby i reflexe společenské situace. Vokno se odlišovalo svou “neakademickou„ a “živou“ formou, která se snažila zachytit autentickou, často syrovou atmosféru undergroundu, s občasnými vizuálními prvky a originálním layoutem, typickým pro samizdatovou produkci (psací stroje, kopírování, ruční sazba). Jeho vydávání bylo vždy spojeno s velkým rizikem perzekuce ze strany Státní bezpečnosti, což vedlo k četným zatčením a soudním procesům s vydavateli a spolupracovníky, což naopak posilovalo jeho status symbolu vzdoru. V pozdní fázi, koncem 80. let, jak se režim uvolňoval, se Vokno začalo více otevírat i širší společenské a politické kritice, a stalo se součástí širšího proudu samizdatu směřujícího k pádu režimu, byť si udrželo svůj osobitý undergroundový charakter. Postupný ústup ve smyslu ukončení samizdatové formy přišel s rokem 1989 a Sametovou revolucí. Zcela pochopitelně s pádem totalitního režimu ztratilo smysl jeho ilegální vydávání. Vokno však nezaniklo, nýbrž se transformovalo do legálního periodika. Mezi národními a regionálními variantami lze zmínit další významná samizdatová periodika jako “Revolver Revue“ (které se původně jmenovalo “Jednou nohou“ a bylo blízké Voknu svým zaměřením na nezávislou kulturu, avšak s větším důrazem na literaturu), “Kritický sborník“ (zaměřený na literární kritiku a esejistiku) nebo četné edice jako “Petlice“ či “Expedice“, které vydávaly především knihy. Vokno se od nich odlišovalo svým širokým, interdisciplinárním záběrem a silnou vazbou na nonkonformní umělecké subkultury.
💫 Vliv
Vliv samizdatového periodika Vokno na pozdější literaturu a umění je značný a mnohostranný. Především Vokno sloužilo jako archiv a platforma pro zachování a šíření nezávislé kultury, která by jinak byla zapomenuta nebo zcela potlačena. Jeho existence a obsah pomohly udržet kontinuitu české avantgardní a undergroundové tradice, která byla před rokem 1989 brutálně přerušena. Vokno inspirovalo mnoho mladých autorů a umělců k nekompromisní tvorbě a k odvaze postavit se oficiálnímu establishmentu. Po roce 1989 se mnozí autoři, kteří publikovali ve Voknu nebo byli jím ovlivněni, stali etablovanými osobnostmi české kultury. Vokno položilo základy pro vznik post-revolučních nezávislých médií a nakladatelství, které navázaly na jeho etos svobody a kritického myšlení – příkladem je právě transformace Vokna do legální “Revolver Revue“ (ačkoli Vokno bylo primárně předchůdcem a Revolver Revue vzniklo samostatně, ale v podobném duchu, a někteří lidé z Vokna se později s RR propojili, zejména v legálním vydávání), která je dodnes významným kulturním periodikem. Vliv Vokna se projevuje i v tom, že vychovalo generaci, která se naučila myslet a tvořit svobodně, bez ohledu na ideologické tlaky. V době svého vzniku bylo Vokno režimem přijímáno s krajní nevraživostí – nebylo jen cenzurováno, ale jeho vydávání a distribuce byly trestné. Vydavatelé a přispěvatelé byli perzekvováni, vyslýcháni, vězněni a v mnoha případech nuceni k emigraci. Státní bezpečnost považovala Vokno za nebezpečný nástroj ideologické diverze a symbol odporu. V rámci undergroundové a disidentské komunity však bylo Vokno nesmírně ceněno a vyhledáváno, představovalo vzácný zdroj necenzurovaných informací a uměleckého vyjádření, symbolizovalo naději a nezdolnost. Dnes je Vokno vnímáno jako zásadní historický dokument a klíčový pramen pro studium české kultury normalizačního období. Je uznáváno pro svou uměleckou i dokumentární hodnotu a za odvážný akt vzdoru proti totalitnímu režimu. Obsah Vokna je předmětem akademických studií, výstav a konferencí, které zdůrazňují jeho roli při zachování svobodného myšlení a kultury. Ačkoliv neexistují přímé filmové či divadelní adaptace samotného periodika Vokno, celá éra českého undergroundu a samizdatu, jejíž nedílnou součástí Vokno bylo, se stala předmětem mnoha dokumentárních filmů (např. “Magorův život“, “Fenomén Underground“ České televize), divadelních her a literárních děl. Tyto adaptace často čerpají z osudů autorů a událostí, které Vokno dokumentovalo, a tím nepřímo vzdávají hold jeho odkazu. Jeho duch nezávislosti a autenticity zůstává inspirací pro současné nezávislé umění a žurnalistiku.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Samizdatové periodikum Vokno na Rozbor-dila.cz →