📖 Úvod
Pražská lingvistická škola (český název), Prague Linguistic Circle (původní název v angličtině, používaný pro mezinárodní kontext) vznikla v roce 1926 a byla aktivní především v meziválečném období 20. století, její vliv však přesáhl do druhé poloviny století. Rozvíjela se v Československu, konkrétně v Praze, která v té době byla důležitým centrem pro vývoj moderní lingvistiky a literární teorie.
🌍 Kontext vzniku
Pražská lingvistická škola byla založena v roce 1926 jako neformální skupina lingvistů a literárních teoretiků. U jejího vzniku stál především Vilém Mathesius, profesor anglistiky na Karlově univerzitě, který se stal jejím prvním předsedou. Mezi další klíčové osobnosti patřili Roman Jakobson, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj (oba ruští emigranti, kteří přinesli do Prahy zkušenosti ruského formalismu), Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek a René Wellek. Vznik školy je zasazen do bouřlivého období po první světové válce, kdy se formovala samostatná Československá republika (od roku 1918). Tato historická událost vytvořila živnou půdu pro intenzivní rozvoj národní kultury, jazyka a vědy. Praha se stala pulzujícím intelektuálním centrem, které přitahovalo učence z různých zemí, včetně mnoha ruských emigrantů prchajících před bolševickou revolucí, což bylo pro obohacení pražské vědecké scény klíčové. Společenské změny zahrnovaly modernizaci, budování nové národní identity a silný důraz na rozvoj sofistikované národní kultury a vzdělanosti. Politická situace v Československu v meziválečném období byla charakterizována jako demokratická a relativně stabilní, což umožňovalo svobodnou akademickou diskuzi a mezinárodní vědeckou výměnu, na níž škola stavěla. Filozofické pozadí vzniku PLC bylo silně ovlivněno několika proudy. Především to byl strukturalismus Ferdinanda de Saussura, jehož pojetí jazyka jako synchronního systému znaků a rozlišení mezi langue a parole tvořilo základní teoretický rámec. Saussurovy myšlenky byly dále rozvíjeny a aplikovány. Dalším zásadním vlivem byl ruský formalismus, který se zaměřoval na „literárnost“ literatury, analýzu literárních prostředků a struktury díla jako autonomního estetického objektu; Roman Jakobson byl přímým spojovacím článkem mezi těmito dvěma školami. Svým způsobem na PLC působila i fenomenologie Edmunda Husserla, zvláště v Mukařovského estetice a jeho zaměření na vědomé vnímání estetického objektu. Pražská lingvistická škola se vymezovala proti předchozím směrům, zejména proti atomistické a historicistické lingvistice 19. století, reprezentované mladogramatiky, kteří se soustředili na historické změny jednotlivých zvuků a forem, opomíjejíc systémový charakter jazyka v daném okamžiku. Dále se vymezovala proti pozitivismu v literárních studiích, který se snažil vysvětlit literární jevy převážně vnějšími faktory (biografií autora, historickým kontextem) a zanedbával vnitřní strukturu a estetické specifika díla. Odmítala také impresionistické a psychologizující přístupy, které subjektivně interpretovaly literaturu. Naopak navazovala a dále rozvíjela Saussurovu strukturální lingvistiku a klíčové myšlenky ruského formalismu, které syntetizovala a transformovala v ucelenou teorii strukturalismu aplikovanou na jazyk a literaturu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou, které Pražská lingvistická škola rozvíjela, byly především strukturalismus a funkcionalismus. Jazyk a literatura byly vnímány jako dynamické, hierarchicky organizované systémy, jejichž prvky získávají svůj význam a funkci z jejich postavení v rámci celého systému. V oblasti jazyka a stylu představovala škola „funkční lingvistiku“, která chápe jazyk jako nástroj s různými funkcemi (např. komunikativní, expresivní, poetickou, apelativní). Jednotky jazyka jsou formovány funkcí, kterou slouží. Revolučním přínosem byla “fonologie“ Nikolaje Trubeckého, která posunula lingvistiku od popisu zvuků (fonetika) k analýze jejich funkčního, distinktivního charakteru v systému jazyka (fonologie, foném, opozice). Významná byla též “péče o jazykovou kulturu“, s Bohuslavem Havránkem a Vilémem Mathesiem prosazujícími kultivaci spisovné češtiny a rozlišujícími různé funkční styly (hovorový, odborný, publicistický, umělecký), každý s vlastními normami a vhodným užitím. V literární teorii se PLC zaměřila na “literární dílo jako autonomní estetickou strukturu“, kde všechny prvky jsou vzájemně propojeny a přispívají k celkovému významu a účinku. Význam není dán jednotlivými slovy, ale jejich vztahy v rámci celku. Klíčové bylo rozlišení “estetické funkce od funkce komunikativní“ (Jan Mukařovský). Zatímco komunikativní jazyk usiluje o předání informace, poetický jazyk se zaměřuje na samotný znak, čímž estetická funkce foregrounduje (aktualizuje) formu. Centrálními koncepty byly “aktualizace (foregrounding)“ a “automatizace (automatization)“. Automatizace je běžné, předvídatelné užití jazyka, kde je pozornost upřena na obsah. Aktualizace je naopak záměrné, nestandardní užití jazykových prvků (lexikálních, syntaktických, fonologických, sémantických), které se odchyluje od normy a upozorňuje na formu výrazu samotného, čímž “ozvláštňuje“ známé a vytváří estetický účinek (např. neobvyklé metafory, inverze, rytmus). Dějiny literatury byly vnímány jako vyvíjející se systém struktur a norem, kde změny nastávají nahrazováním automatizovaných prvků aktualizovanými, které se posléze samy automatizují. Co se týče typických témat, motivů, obrazu hrdiny, prostředí či konfliktů, PLC jako teoretická škola je sama netvořila, ale poskytovala nástroje k “analýze jejich fungování jako strukturálních komponent“ v literárním díle. Například obraz hrdiny byl analyzován jako soubor znaků vytvářejících určitou strukturální roli v narativu. Jazyk a styl v literatuře byly zkoumány jako komplexní souhra různých funkčních stylů, s poetickým jazykem představujícím zvýšenou formu aktualizace. Kompozice a vyprávěcí postupy byly analyzovány z hlediska jejich přínosu k celkové koherenci a estetickému účinku díla. Literární žánry byly chápány jako vyvíjející se strukturální typy, každý se svým souborem konvencí, které autoři buď dodržují, nebo vědomě porušují pro dosažení specifických efektů. Všechny tyto aspekty byly zkoumány v rámci sémiotiky, chápající jazyk a literaturu jako komplexní znakové systémy.
👥 Zastupci
Pražská lingvistická škola (PLŠ) byla vlivnou skupinou lingvistů a literárních teoretiků, která se ve 20. a 30. letech 20. století stala centrem strukturální lingvistiky a estetiky. Mezi nejvýznamnější české a světové autory tohoto směru patří Roman Jakobson, jeden z klíčových zakladatelů a nejvlivnějších myslitelů PLŠ, jehož práce „Základy fonologie“ (spolu s N. Trubeckým) a „O hlasoslovném zákonu hláskové přeměny“ položily základy moderní fonologie a fonematiky, zdůrazňující systémové a relační aspekty zvukové struktury jazyka. Nikolaj Trubeckoj, další zakladatel a blízký spolupracovník Jakobsona, je proslulý svým dílem „Základy fonologie“ (Grundzüge der Phonologie), které systematicky definovalo foném a jeho distinktivní rysy, čímž zásadně ovlivnil fonologickou teorii a výzkum. Jan Mukařovský, přední český estetik a literární teoretik, je reprezentován díly jako „Máchův Máj: Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakta“ a „O strukturalismu v české a světové vědě,“ v nichž aplikoval strukturální přístup na literární dílo a umění, zdůrazňující autonomní estetickou funkci a sociální podmíněnost umění. Vilém Mathesius, zakladatel a první předseda PLŠ, je autorem práce „Čeština a obecný jazykozpyt,“ která představila koncept funkční větné perspektivy a položila důraz na funkční aspekty jazyka v komunikaci. Bohuslav Havránek, český lingvista, přispěl k teorii spisovného jazyka svými díly „Genera verbi v slovanských jazycích“ a „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura,“ které se zabývaly funkční diferenciací jazyka a jeho kultivací. René Wellek, česko-americký literární teoretik a komparatista, se podílel na „Teorii literatury“ (s Austinem Warrenem), v níž aplikoval strukturální a formalistické principy na literární kritiku, obhajující vnitřní, textovou analýzu literárního díla.
📈 Vývoj
Pražská lingvistická škola vznikla v Praze roku 1926 jako reakce na dosavadní historicistické a atomistické přístupy v lingvistice a literární vědě, s cílem založit metodologii na synchronním popisu jazyka jako systému a struktury, inspirovaná ruským formalismem a díly Ferdinanda de Saussura. Období jejího vrcholu spadá do 30. let 20. století, kdy PLŠ aktivně publikovala své „Travaux du Cercle Linguistique de Prague“ a pořádala pravidelná setkání, na nichž rozvíjela zásadní teorie v oblasti fonologie, funkční lingvistiky a literární estetiky. Raná fáze se soustředila především na fonologii a definici fonému (Trubeckoj, Jakobson), zatímco pozdější fáze, zejména v druhé polovině 30. let, rozšiřovala zájem na morfologii, syntax, stylistiku a především na literární teorii a estetiku (Mukařovský), kde se zkoumala estetická funkce, norma a hodnota umění v širším sociálním kontextu. Postupný ústup a proměna nastaly s nástupem druhé světové války, která znamenala rozptýlení členů, zejména emigraci Romana Jakobsona, a úmrtí Nikolaje Trubeckého. Po válce, s nástupem komunistického režimu v Československu v roce 1948, bylo strukturální myšlení potlačováno jako „buržoazní formalismus,“ což vedlo k marginalizaci a oficiálnímu zákazu činnosti původní školy. Přestože původní uskupení zaniklo, jeho myšlenky se dál rozvíjely a šířily. Národní a regionální varianty se projevily v pokračujícím rozvoji funkční lingvistiky v českém prostředí, například v pražské funkčně generativní deskripci, zatímco Jakobsonovy práce se staly základem pro globální rozvoj strukturalismu a sémiotiky v různých žánrech a disciplínách humanitních věd, včetně antropologie a psychologie.
💫 Vliv
Vliv Pražské lingvistické školy na pozdější literaturu a umění je obrovský a mnohostranný, a to zejména v rozvoji strukturalismu a sémiotiky, které z ní přímo vycházejí a staly se dominantními paradigmaty ve 20. století. Její teorie ovlivnily autory jako Claude Lévi-Strauss v antropologii, Jacques Lacan v psychoanalýze, Roland Barthes v literární kritice a Michel Foucault ve filozofii diskurzu, přičemž všichni rozvíjeli systémový pohled na kulturu a texty jako na sítě znaků a vztahů. V literární kritice a estetice se její myšlenky promítly do Nové kritiky, formalistických přístupů a teorií recepce, které zdůrazňují autonomii díla a roli čtenáře. Na lingvistické úrovni její funkční přístup ovlivnil generativní gramatiku a kognitivní lingvistiku, zatímco teorie spisovného jazyka formovaly jazykovou politiku v mnoha zemích. V době svého vzniku byla PLŠ přijímána s nadšením v akademických kruzích, které hledaly nové vědecké metody pro humanitní vědy, a byla chválena za inovativní přístup a rigoróznost. Současně se setkávala i s kritikou od tradičních lingvistů, kteří upřednostňovali historický pohled, a později od marxistické kritiky, která ji označovala za formalismem. Po roce 1948 v Československu byla PLŠ předmětem zákazů a cenzury; její představitelé byli perzekvováni nebo museli emigrovat, a jejich díla byla stažena z univerzitních osnov, což zbrzdilo její domácí rozvoj na několik desetiletí. Dnes je Pražská lingvistická škola vnímána jako jeden z klíčových zakladatelských směrů moderní lingvistiky, literární teorie a sémiotiky, jehož dědictví je stále živé a studované po celém světě. Její myšlenky jsou základem mnoha současných přístupů k analýze jazyka, literatury a umění. Přestože neexistují přímé filmové nebo divadelní „adaptace“ Pražské lingvistické školy v tradičním smyslu, její teoretický rámec je široce aplikován v analýze a tvorbě uměleckých děl, včetně filmu a divadla, kde se strukturální a sémiotické principy používají k dešifrování narativu, vizuálních znaků, performance a divadelní řeči, což ovlivňuje dramaturgii, režii i scénografii. Mukařovského teorie estetické funkce a semiotika umění jsou dodnes relevantní pro teoretiky i tvůrce v těchto oblastech.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Pražská lingvistická škola na Rozbor-dila.cz →