📖 Úvod
Česká meziválečná avantgarda je souhrnným označením pro proud uměleckých směrů a skupin, které se rozvíjely v Československu v období mezi dvěma světovými válkami, tedy přibližně v letech 1918 až 1939, a které patří do 20. století. Přestože se jedná o národní projev širšího mezinárodního fenoménu, její český název je zároveň i jejím nejadekvátnějším původním označením, neboť se formovala specificky v českém kulturním prostředí. Hlavním centrem jejího rozvoje bylo nově vzniklé Československo, především pak jeho české země (Čechy a Morava), s Prahou jakožto hlavním ohniskem uměleckého dění. Vyznačovala se snahou o radikální proměnu umění a společnosti, přičemž aktivně reagovala na soudobé podněty ze světové avantgardy.
🌍 Kontext vzniku
Vznik české meziválečné avantgardy byl hluboce spjat s historickými, společenskými a filozofickými proměnami, které s sebou přinesl konec první světové války a rozpad rakousko-uherské monarchie. Klíčovým momentem bylo založení samostatné Československé republiky v roce 1918, které vneslo do společnosti obrovskou vlnu optimismu, naděje na novou, spravedlivější a svobodnější budoucnost. Tento historický přelom vedl k intenzivnímu hledání nových národních i individuálních identit a k touze po moderním umění, které by reflektovalo dynamiku a pokrok doby. Společenská situace byla charakterizována prudkou urbanizací, industrializací a novými technologiemi, které měnily každodenní život. Zároveň však existovaly i hluboké sociální rozdíly a politická scéna byla ovlivněna nástupem masových ideologií, jako byl komunismus, který lákal řadu mladých intelektuálů svým slibem světové revoluce a radikální společenské přestavby. Filozofické pozadí bylo utvářeno vlnou skepse vůči tradičním hodnotám a racionalismu, které byly vnímány jako příčiny válečné katastrofy. Mladí umělci se obraceli k novým myšlenkovým proudům, jako byla intuice (Bergson), psychologie nevědomí (Freud) a vitalismus, které kladly důraz na životní sílu, emoce a podvědomí. U vzniku české avantgardy stála především umělecká skupina “Devětsil“, založená v roce 1920, která se stala jejím hlavním organizačním a teoretickým centrem. Mezi její zakládající členy a klíčové osobnosti patřili především teoretik “Karel Teige“, který formuloval programové principy směru, a básníci “Vítězslav Nezval“, “Jaroslav Seifert“, “Konstantin Biebl“, dále pak prozaik “Vladislav Vančura“ či výtvarníci “Jindřich Štýrský“ a “Toyen“. Politická situace v Československu byla na počátku demokratická, avšak s rostoucím vlivem totalitních režimů v Evropě (fašismus, komunismus) a s dopady světové hospodářské krize se i zde projevovaly pnutí a ideologické střety. Avantgarda reagovala na tyto tlaky buď příklonem k politické angažovanosti (sociální poezie), nebo únikem do světa imaginace a snu (surrealismus). Společenské změny zahrnovaly emancipaci žen, rozvoj masmédií (film, rozhlas) a novou roli umění v běžném životě. Česká meziválečná avantgarda se radikálně vymezovala proti předchozím uměleckým směrům, které považovala za přežité, elitářské, konzervativní nebo příliš svázané s měšťanskou kulturou. Odmítala realismus a naturalismus pro jejich popisnost a nedostatek imaginace, symbolismus a dekadenci pro jejich melancholii a odtržení od reality, a rovněž secesi pro její estetismus a statičnost. Snažila se bourat hranice mezi uměleckými druhy a mezi uměním a životem. Naopak navazovala na podněty z mezinárodní avantgardy – zejména na ruský futurismus (dynamika, technologie), kubismus (nové vnímání reality), dadaismus (provokace, nonsens, hra), expresionismus (subjektivita, emoce) a později surrealismus (sny, podvědomí, automatická tvorba). Přijímala inspiraci z lidového umění, dětské tvorby a primitivismu, zdůrazňovala hravost, spontánnost a radost ze života.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika české meziválečné avantgardy, zvláště pak poetismu, který představoval její specifický český příspěvek, byly založeny na radikálním odklonu od tradičních estetických a morálních norem. Typická témata a motivy zahrnovaly fascinaci moderním městem s jeho ruchem, kavárnami, kinem a nočním životem, stejně jako exotikou vzdálených krajin, cirkusem, varieté a pouťovými atrakcemi. Velký důraz byl kladen na oslavu techniky a pokroku – letadla, automobily, vlaky se staly symboly dynamiky a svobody. Často se objevovaly motivy dětství, hry a snu, reflektující touhu po nevinnosti a imaginaci. Později, zejména v surrealistické fázi, se témata posunula k prozkoumávání podvědomí, iracionálna, erotiky a grotesky. Obraz typického hrdiny byl mnohovrstevný; často to byl mladý, moderní, městský člověk, básník, snílek, bohém, cestovatel, ale i anarchista nebo revolucionář. Nebyl to idealizovaný hrdina v klasickém smyslu, spíše citlivý pozorovatel, který se s nadšením i skepsí nořil do víru moderního života a hledal autentické prožitky. Obvyklé prostředí se pohybovalo od pulzujících městských ulic, náměstí a podniků po tajuplné exotické scenérie nebo fantastické krajiny snů a představ. Konflikty, které se v dílech objevovaly, zahrnovaly napětí mezi svobodou jedince a společenskými konvencemi, mezi realitou a fantázií, mezi vědomím a nevědomím, a také sociální nerovnosti. Jazyk a styl byly charakteristické svou hravostí, volností, obrazností a experimentálností. Často se využíval volný verš, neobvyklé metafory, asociace a zvukomalba. Míchaly se prvky hovorového jazyka s poetickými výrazy, docházelo k prolínání vysokého a nízkého stylu. Důraz byl kladen na vizuální i zvukovou stránku básně, často s prvky koláže a montáže. Kompozice byla často fragmentární, nelineární, asociativní a spontánní, inspirovaná principem filmového střihu nebo snové logiky. Cílem bylo vyvolat u čtenáře silný estetický zážitek a aktivně ho zapojit do tvorby smyslu. Vyprávěcí postupy zahrnovaly proud vědomí, subjektivní perspektivu, prolínání časových rovin a časté užívání fantastických a iracionálních prvků. V surrealistické fázi se objevovala automatická kresba a psaní, mající za cíl obejít racionální kontrolu mysli a zachytit přímé impulzy z nevědomí. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly lyrická poezie (často s prvky epiky), zejména ve formě tzv. “poetismu“, což je ryze český směr vyznačující se hravostí, optimismem a imaginativností. Dále se rozvíjela “sociální poezie“, reagující na politické a společenské problémy. V próze se objevovaly experimentální romány, reportážní romány, montážní prózy a později, pod vlivem surrealismu, psychologické romány s prvky snů a halucinací. V dramatické tvorbě se uplatňovaly hry s prvky grotesky, absurdna a nonverbálního divadla, často s cílem provokovat a narušovat divadelní konvence. Celkově česká meziválečná avantgarda usilovala o syntézu umění a života, o nové vidění světa a o aktivní podíl na jeho přeměně.
👥 Zastupci
Česká meziválečná avantgarda představovala jednu z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších kapitol v dějinách české kultury 20. století, vyznačující se revoltou proti tradičním uměleckým formám, otevřeností k experimentům a silnou vazbou na evropské umělecké proudy. Mezi nejvýznamnější české autory tohoto období patřil “Vítězslav Nezval“, básník a prozaik, klíčová postava poetismu a českého surrealismu, spoluzakladatel Devětsilu. Jeho díla “Edison“, “Pantomima“ a “Skleněný havelok“ ilustrují přechod od radostné hravosti poetismu k hlubokému ponoření do podvědomí a snů v surrealismu, představujíc lyrické jádro české avantgardy. Další ústřední osobností byl “Karel Teige“, teoretik, kritik, publicista a vůdčí ideolog české avantgardy, jenž svými studiemi jako “Poetismus“ a “Surrealismus proti proudu“ a kolektivní monografií “Svět, který se smyje“ definoval estetické principy směru, posouvající hranice uměleckého vnímání. “Vladislav Vančura“, prozaik, dramatik a filmový režisér, člen Devětsilu, s díly jako “Rozmarné léto“, “Pekař Jan Marhoul“ a “Markéta Lazarová“ reprezentuje avantgardní snahu o novou, autentickou formu vyprávění skrze experimentální jazyk a novátorskou narativní strukturu. Raný poetistický optimismus, hravost a oslavu moderního světa ztělesňuje “Jaroslav Seifert“, nositel Nobelovy ceny, ve svých dílech “Na vlnách TSF“ a “Slavík zpívá špatně“. Básník “Konstantin Biebl“ se svými sbírkami “Zloděj z Bagdádu“ a “Nový Ikaros“ kombinuje exotické motivy a lyrismus poetismu s prvky úzkosti, předznamenávající přechod k surrealistickému zkoumání podvědomí. Mezi světové autory, kteří českou avantgardu zásadně ovlivnili, patří francouzský básník a teoretik “André Breton“, zakladatel surrealismu, jehož “Manifest surrealismu“ a román “Nadja“ poskytly teoretický rámec pro osvobození podvědomí a přímo ovlivnily českou surrealistickou skupinu. Básník “Guillaume Apollinaire“ se sbírkami “Alkoholy“ a “Kaligramy“ se stal díky své hravé vizuální poezii a volnému verši zásadním inspiračním zdrojem pro český poetismus, podporující fantazii a experimentování s formou. Ruský filmový režisér a teoretik “Sergej Ejzenštejn“ a jeho revoluční přístup k montáži ve filmech jako “Křižník Potěmkin“ či “Stávka“ inspiroval české avantgardní umělce v hledání nových výrazových prostředků napříč médii. Neopomenutelný je i vliv irského prozaika “Jamese Joyce“, jehož experimenty s proudem vědomí, nelineárním vyprávěním a jazykovými inovacemi v dílech jako “Odysseus“ byly důležitou inspirací pro českou avantgardní prózu, jež se snažila oprostit od tradičních narativních forem.
📈 Vývoj
Česká meziválečná avantgarda, jejímž epicentrem bylo umělecké sdružení Devětsil, se začala formovat v raných 20. letech 20. století v poválečné atmosféře hledání nových hodnot a tvůrčích možností. Zpočátku se inspirace čerpala z evropských avantgardních směrů, jako byl futurismus, dadaismus a ruská avantgarda, a projevovala se v kolektivní tvorbě a revolučním duchu, často s prvky sociální angažovanosti. Období vrcholu nastalo s nástupem “poetismu“ kolem roku 1924, který se stal prvním svébytným českým uměleckým směrem. Karel Teige ho definoval jako umění radosti ze života, hravosti a imaginace, osvobozené od ideologické zátěže. Poetismus se projevoval v poezii (Nezval, Seifert, Biebl), ale i ve výtvarném umění, typografii a divadle, s důrazem na modernost, exotiku a smyslové prožitky. V průběhu pozdních 20. let a na počátku 30. let dochází k postupné transformaci, kdy se někteří tvůrci, především Vítězslav Nezval a Konstantin Biebl, začínají přiklánět k hlubšímu zkoumání podvědomí a snů, což vedlo k ustavení “české surrealistické skupiny“ v roce 1934. Tato skupina, založená Karlem Teigem, Vítězslavem Nezvalem, Jindřichem Honzlem a výtvarníky Toyen a Jindřichem Štyrským, se zaměřila na automatické psaní, koláže a osvobození mysli, s cílem provokovat a měnit realitu. Politické napětí konce 30. let a hrozba války však vedly k postupnému ústupu radikálních experimentů. V roce 1938 došlo k rozkolu uvnitř surrealistické skupiny, kdy Vítězslav Nezval z důvodů ideologických a politických tlaků skupinu opustil. Raná fáze avantgardy, charakterizovaná proletářským uměním a prvním devětsilským sborníkem, kladla důraz na kolektivismus a sociální apel. Pozdní fáze, zejména v době protektorátu, se stáhla do ilegality a surrealistické projevy (např. kolem Jindřicha Štyrského a Toyen) nabývaly existenciální a temnější tóny, reflektující válečnou úzkost. Žánrové varianty se projevovaly především v poezii (lyrismus poetismu, podvědomí surrealismu), próze (experimenty s jazykem u Vančury), divadle (scénické inovace Osvobozeného divadla, E. F. Buriana) a výtvarném umění (Toyen, Štyrský). Avantgarda zásadně ovlivnila také typografii a architekturu, zejména ve směru funkcionalismu, a stala se celkovým hnutím za moderní, svobodnou a angažovanou kulturu.
💫 Vliv
Vliv české meziválečné avantgardy na pozdější literaturu a umění je nezpochybnitelný a dalekosáhlý. Odkaz poetistické hravosti a lyrismu je patrný v tvorbě básníků poválečné generace, jako byla Skupina 42, a ovlivnil i poezii všedního dne. Surrealistické postupy se staly inspirací pro poválečnou surrealistickou skupinu kolem Jindřicha Heislera a Vratislava Effenbergera, pronikly do undergroundové tvorby a samizdatu a vnesly do české literatury hlubší psychologickou dimenzi. Experimentální próza Vladislava Vančury ovlivnila poválečné autory, kteří usilovali o inovativní jazyk a narativní strukturu. V divadle se z Devětsilu vyvinulo Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha, jehož experimenty s jevištní formou a jazykem zásadně ovlivnily českou divadelní avantgardu (divadlo malých forem, E. F. Burian) a předznamenaly i pozdější divadlo absurdna. Ve výtvarném umění se tvorba Jindřicha Štyrského a Toyen stala základním kamenem českého surrealismu a inspirovala další generace umělců. Teoretické práce Karla Teigeho zůstávají dodnes klíčové pro studium avantgardy. V době svého vzniku byla avantgarda přijímána s nadšením mladé generace, která oceňovala její vitalitu, modernost a svobodu projevu. Zejména poetismus byl vnímán jako osvěžující, optimistický a autenticky český směr. Nicméně se setkávala i s kritikou konzervativních kruhů, které jí vyčítaly „nerozumitelnost“, „bezúčelnost“ a „bohémský životní styl“. Marxistická kritika zprvu vítala sociální angažovanost, ale později kritizovala odklon od sociálních témat v poetismu a „buržoazní“ povahu surrealismu. Po nástupu totalitních režimů (nacismus, komunismus) byla avantgarda (zejména surrealismus) často perzekvována, zakazována a označována za dekadentní či buržoazní; Teige sám byl komunistickým režimem umlčován. Dnes je česká meziválečná avantgarda považována za jedno z nejvýznamnějších období české kultury 20. století, ceněná pro svou originalitu, odvahu k experimentu a schopnost integrovat mezinárodní proudy do svébytného kontextu. Je předmětem mnoha akademických studií, výstav a konferencí. Filmové adaptace, jako je ikonické ztvárnění Vančurova „Rozmarného léta“ Jiřím Menzelem, svědčí o trvalém uměleckém významu. Divadelní hry Osvobozeného divadla jsou stále inscenovány a díla výtvarných umělců jako Štyrský a Toyen jsou součástí stálých expozic Národní galerie, což potvrzuje jejich nezastupitelné místo v české i světové kultuře.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Česká meziválečná avantgarda na Rozbor-dila.cz →