📖 Úvod
Současná literatura je literární směr či spíše časové období, které v českém kontextu často označujeme jako „současná česká literatura“, zatímco v anglicky mluvících zemích se používá termín „Contemporary Literature“ a v dalších jazycích obdobně národní varianty. Její časové zařazení je poměrně fluidní, obvykle se však vymezuje od konce 20. století, přibližně od roku 1989 či 1990, a trvá až do současnosti. Jedná se o celosvětový fenomén, který se rozvíjí prakticky ve všech zemích a kulturách planety, reflektující globální dynamiku a lokální specifika.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku současné literatury je komplexní a mnohovrstevnaté. Konec studené války a pád komunismu v Evropě na přelomu 80. a 90. let 20. století představoval zlomový bod, který vedl k rozsáhlým geopolitickým změnám, demokratizaci a otevření dříve uzavřených společností. S tím souvisela vlna globalizace, která propojila svět ekonomicky, kulturně i technologicky. Nástup internetu a digitální revoluce v 90. letech a na počátku 21. století zásadně proměnil komunikaci, přístup k informacím a každodenní život, což se odrazilo i v literatuře. Společnost se stala multikulturní díky narůstající migraci a střetům různých identit a tradic. Filozoficky se tato éra vyznačuje pokračujícími debatami o postmodernismu, jehož relativismus a skepticismus sice přetrvávají, ale zároveň jsou kritizovány a doplňovány novými proudy myšlení, jako je například snaha o návrat k etice, hledání autenticity nebo environmentální etika. Nastupují diskuse o transhumanismu, etickém dopadu umělé inteligence a rozšířené reality. Politická situace je poznamenána nárůstem populismu, teroristickými útoky (např. 11. září 2001), ekonomickými krizemi, ale také snahami o mezinárodní spolupráci a řešení globálních problémů, jako je klimatická změna. Společenské změny zahrnují proměnu tradičních rodinných struktur, fluiditu genderových a sexuálních identit, rozvoj sociálních sítí, které redefinují mezilidské vztahy a veřejný diskurz, a fenomén „cancel culture“. Neexistuje žádný konkrétní zakladatel ani skupina, která by stála u vzniku současné literatury jako u ohraničeného směru; jedná se spíše o organický vývoj, který reaguje na dobu. Současná literatura se často vymezuje proti dogmatismu a ideologickému zneužívání literatury z minulých režimů, ale i proti některým extrémům postmoderního relativismu a cynicismu, které mohou vést k nihilismu. Zatímco postmodernismus často dekonstruoval a relativizoval velké narativy, současná literatura se sice opírá o některé jeho techniky (intertextualita, metanarativy), ale zároveň často hledá nové smysluplné příběhy, etické hodnoty a možnosti, jak žít ve složitém světě. Navazuje na realismus ve smyslu snahy o zachycení reality, ale s vědomím její složitosti a subjektivity, a na kritické myšlení dřívějších hnutí (feminismus, postkolonialismus), které rozvíjí s ohledem na aktuální společenské výzvy.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika současné literatury jsou mimořádně rozmanité a odrážejí pluralitu a komplexnost moderního světa. Typická témata a motivy zahrnují globalizaci a její dopady, hledání, krizi a fluiditu identity (genderové, sexuální, národní, kulturní), témata migrace, multikulturalismu a mezikulturních střetů. Velký prostor je věnován ekologickým tématům a environmentální krizi, roli a dopadům moderních technologií (umělá inteligence, sociální sítě) na lidský život, ale také intimním mezilidským a rodinným vztahům. Často se objevují motivy traumatu (historického i osobního), terorismu, politického aktivismu a společenských nerovností. Psychologické problémy jako deprese, úzkost či existenciální krize jsou častými náměty, stejně jako kritika kapitalismu a jeho dopadů, prozkoumávání těla a sexuality, zkušenost s nemocí a smrtelností, a otázky paměti a historie. Obraz typického hrdiny je velmi diverzifikovaný – často jde o „anti-hrdinu“, outsidra, jedince hledajícího smysl v nepřehledném a často cynickém světě. Může to být postava z odlišné kultury, sexuální orientace, či genderu, která se potýká s předsudky nebo vnitřními konflikty. Hrdina je často obyčejný člověk čelící neobyčejným situacím, zmatený, fragmentovaný, plný ambivalence. Obvyklé prostředí se pohybuje od globálních metropolí a mezikulturních „tavicích kotlů“ přes kyberprostor internetu a sociálních sítí, válečné zóny a periferie společnosti, až po intimní rodinné prostředí nebo izolované komunity. Konflikty jsou stejně rozmanité: mezilidské, generační, kulturní, vnitřní (identita, smysl života), společenské (jedinec versus systém, útlak, nespravedlnost), etické dilemata a environmentální výzvy. Jazyk a styl se vyznačují ohromnou rozmanitostí, od vysoce experimentálního, přes minimalistický a úsporný, až po bohatý a lyrický nebo reportážní a objektivní. Často se pracuje s hovorovým jazykem, dialekty a slangem, což textům dodává autenticitu. Styl může být fragmentovaný a nelineární, ale zároveň se objevuje i návrat ke klasickému, vyprávěcímu stylu. Intertextualita (odkazy na jiné texty) a metatextualita (reflexe samotného textu) zůstávají důležitými prvky. Kompozice se pohybuje od klasické lineární až po komplexní nelineární, fragmentární, mozaikovou. Časté je střídání perspektiv, vypravěčských hlasů, prolínání různých časových rovin a experimenty s grafickou úpravou textu. Vyprávěcí postupy zahrnují jak tradičního vševědoucího vypravěče, tak ich-formu, ale velmi časté je polymorfní vyprávění s více hlasy a úhly pohledu. Práce s časem je dynamická, využívají se flashbacky i flashforwardy. Výrazný je trend autofikce, prolínání fikce s autobiografickými prvky, a také dokumentární a reportážní prvky. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou román (psychologický, historický, dystopický, společenský, generační, detektivní, sci-fi, fantasy, autofikce, grafický román), povídka, novela. Poezie se rozvíjí ve volném verši, lyrické próze, a získávají na popularitě nové formy jako slam poetry. Drama reaguje na současné problémy. Esenistika, non-fiction (reportáže, memoáry, biografie) a žurnalistika se stále více prolínají s uměleckou literaturou. Významná je také role Young Adult literatury, která se zabývá dospíváním a současnými problémy mladé generace.
👥 Zastupci
Současná literatura představuje široké a dynamické spektrum literární tvorby od konce 20. století do současnosti, charakterizované pluralitou stylů, témat a forem, často reflektujících globalizaci, digitální revoluci a proměny společnosti. Mezi významné české autory patří Michal Viewegh, jehož “Báječná léta pod psa“ a “Výchova dívek v Čechách“ s humornou nadsázkou a kritickým pohledem na společnost zrcadlí postkomunistické české reálie a jsou typické pro čtenářsky přístupnou prózu. Petra Hůlová s díly jako “Paměť mojí babičce“ a “Macocha“ prozkoumává složité ženské identity a rodinné vazby pomocí inovativních narativních technik, čímž reprezentuje experimentálnější proud současné české prózy. Jáchym Topol je s romány “Sestra“ a “Kloktat dehet“ představitelem syrového, existenciálního proudu, často reflektujícího post-totalitní traumata a okrajové postavy české společnosti, což ilustruje odvahu k jazykové a tematické experimentaci. Radka Denemarková se svými díly “Peníze od Hitlera“ a “Hodiny z olova“ kriticky a hloubavě zpracovává historická traumata a ženskou zkušenost, ukazujíc hloubku a společenskou angažovanost současné literatury. Ze světových autorů je klíčový Haruki Murakami (Japonsko), jehož “Kafka na pobřeží“ a “1Q84“ kombinují realismus s magičnem, existenciálními otázkami a odkazy na popkulturu, což z něj činí globálně vlivného reprezentanta žánrové fúze. Sally Rooney (Irsko) ve svých románech “Normální lidi“ a “Rozhovory s přáteli“ mistrně zachycuje složitost mladých vztahů a třídních rozdílů, přičemž její psychologicky věrohodné charaktery rezonují s moderní čtenářskou generací. Zadie Smith (Velká Británie) s díly jako “Bílé zuby“ a “O kráse“ prozkoumává témata identity, rasy a multikulturalismu v komplexních rodinných ságách, čímž reflektuje rozmanitost současné globální společnosti. Elena Ferrante (Itálie) svou “Neapolskou ságou“ (např. “Genilní přítelkyně“) s hlubokým psychologickým vhledem zobrazuje ženské přátelství a společenské ambice, ukazujíc sílu imerzivního a detailně propracovaného vyprávění. Ocean Vuong (USA/Vietnam) ve svém díle “On Earth We’re Briefly Gorgeous“ propojuje poezii s prózou a témata traumatu, imigrace a sexuality, čímž představuje nový, lyrický a emocionálně silný hlas v současné literatuře. Joshua Cohen (USA) s románem “The Netanyahus“ (česky “Netanyahuovi“) brilantně kombinuje akademické prostředí s historií a humorem, reflektujíc moderní židovskou identitu a intelektuální diskurz. Olga Tokarczuk (Polsko), nositelka Nobelovy ceny, se svými “Běguny“ a “Knihami Jakubovými“ posouvá hranice narace a zkoumá lidskou existenci v širších historických a filozofických kontextech, což ji řadí mezi nejvýznamnější a nejinovativnější autory současnosti.
📈 Vývoj
Vývoj současné literatury se nedá vymezit jako jeden homogenní směr, nýbrž jako plynulá evoluce post-moderních tendencí z konce 20. století, zejména od 80. a 90. let, které postupně daly vzniknout pluralitě stylů a témat, jež definují literaturu 21. století. Vznik tohoto období je často spojen s ústupem velkých narativů a ideologií, globalizací, rozvojem digitálních technologií a v českém kontextu s pádem komunistického režimu v roce 1989, který otevřel prostor pro svobodnou a tematicky i formálně neomezenou tvorbu. Neexistuje jasné období „vrcholu“, jelikož současná literatura je neustále se vyvíjející entitou, ale léta po přelomu tisíciletí (2000s a 2010s) lze vnímat jako dobu intenzivní diverzifikace, kdy se etablovaly mnohé z dnes dominantních trendů. Namísto postupného ústupu dochází k neustálé proměně, kdy se literatura adaptuje na nové společenské výzvy a technologické možnosti. Raná fáze (konec 20. století) byla často charakterizována postmoderními hrami s textem, intertextualitou, parodií a dekonstrukcí, magického realismu a hledáním identity po velkých historických událostech. Pozdní fáze (21. století) se pak vyznačuje vzestupem autofikce, „nové upřímnosti“ (new sincerity), zvýšeným zájmem o společenské a environmentální problémy (tzv. cli-fi, literatura o klimatické změně), identitární politiku, propojováním žánrů (speculative fiction, literary horror) a nárůstem autorů z menšinových skupin. Národní varianty jsou velmi výrazné: česká současná literatura se často věnuje reflexi postkomunistické transformace, absurdismu a mezilidským vztahům v malých komunitách; latinskoamerická literatura pokračuje v tradici magického realismu a sociální kritiky; anglosaská literatura prozkoumává multikulturalismus, genderové otázky a vliv technologií. Regionální varianty pak často reflektují lokální specifika a dialekty. Žánrové varianty jsou nesmírně bohaté – od čistě realistické prózy přes fantastickou literaturu, historické romány, detektivky s literárními ambicemi, až po komiksy a grafické romány, které si získaly plné uznání v literárním světě. Experimentuje se s formami digitální literatury a interaktivních narativů.
💫 Vliv
Vliv současné literatury na pozdější literaturu a umění je zásadní, jelikož se jedná o neustále se vyvíjející proud, který přímo ovlivňuje budoucí směry. Současná literatura utváří to, co bude „pozdější“ literaturou. Její klíčový dopad spočívá v otevřenosti k formálním a tematickým experimentům, v boření hranic mezi žánry a v přinášení nových perspektiv. Na ni navazují autoři, kteří dále rozvíjejí témata identity, paměti, globálních krizí a vztahu člověka k technologiím. Dále posiluje trend autofikce, kdy se hranice mezi autorem a vypravěčem stírají, a také tzv. „non-fiction novel“, která literárními prostředky zpracovává skutečné události. Literární směry jako „nový realismus“ či „metafikce“ jsou přímo zakořeněny v současné tvorbě, stejně jako větší zájem o „literaturu faktu“ s uměleckými ambicemi. V umění ovlivňuje současná literatura filmové a divadelní tvůrce, kteří hledají inspiraci v komplexních narativech, psychologicky hlubokých postavách a netradičních strukturách. Mnoho filmů a divadelních her čerpá přímo z románů současných autorů, adaptuje jejich estetiku a přístup k vyprávění. Na poli výtvarného umění se projevuje v konceptuálních dílech a instalacích, které často zahrnují narativní prvky nebo přímo texty. V době svého vzniku, tj. v průběhu posledních desetiletí, byla současná literatura přijímána velmi rozmanitě. Inovativní díla byla často chválena za svou odvahu, originalitu a schopnost reflektovat komplexnost moderního světa. Část kritiky ji ale vnímala jako příliš intelektuální, elitářskou, nebo naopak příliš triviální a komerční, postrádající hloubku „klasické“ literatury. V postkomunistických zemích byla vnímána jako projev nově nabyté svobody a osvobození od ideologických tlaků, což vedlo k vlně objevování dříve tabuizovaných témat. Vzhledem k rozmanitosti směru se nesetkala s plošnými zákazy či cenzurou v liberálních demokraciích, i když jednotlivá kontroverzní díla mohla čelit lokální kritice nebo snahám o odstranění z knihoven či školních osnov. Dnes je současná literatura vnímána jako živá a nezbytná součást kulturní krajiny. Je ceněna pro svou rozmanitost, schopnost oslovit široké publikum a reflektovat aktuální společenské otázky. Její díla jsou běžně součástí literárních cen a žebříčků. Mnohá z nich se dočkala úspěšných filmových, divadelních, televizních či rozhlasových adaptací, což svědčí o jejich silném kulturním dopadu a schopnosti rezonovat napříč různými uměleckými formami. Příkladem jsou filmové adaptace děl Viewegha (např. “Báječná léta pod psa“), Rooney (např. “Normální lidi“ jako seriál) nebo Ferrante (Neapolská sága jako seriál). Tyto adaptace nejen zvyšují popularitu původních děl, ale také rozšiřují jejich sdělení a estetiku do nových médií, čímž neustále obohacují celou uměleckou scénu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Současná literatura na Rozbor-dila.cz →